Návrat starých časů: Kapitola 5

Mises.cz: 14. března 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Když se dav začal rozcházet, Petr se otočil k Edit. „Co budete dělat teď?“

„Připojím se ke své ORČ, samozřejmě.“

„ORČ?“

„Organizované rekreační četě. Naše má sraz za deset minut na Engelsově náměstí.“

„Mohu jít s vámi?“

„Když chceš. Ale nebyl jsi přidělen k nějaké svojí ORČ?“

„Ne – tedy – ještě ne.“

Na Englsově náměstí se již řadilo množství čet.

„Jak dlouho to potrvá?“ zeptal se Petr.

„Do čtyř hodin.“

„Vrátí se sem čety?“

„Ano.“

„Mohu vás pak vidět?“

„Beru svého otce ven. Zrovna se zotavuje po zápalu plic. Mám povolení brát ho ven na hodinu denně celý příští týden. Podívej.“ Vytáhla průkaz s povolením.

„Mohu jít s vámi a Vaším otcem?“

Zaváhala. Po celém náměstí velitelé čet vykřikovali rozkazy, „Seřadit se!“

„Dobrá,“ řekla nakonec, rychle běžela ke svojí četě a mávala mu na rozloučenou. Díval se, jak se postavila do řady.

Čety vypochodovaly z náměstí, které zůstalo téměř opuštěné. Ale ne docela. Petr se rozhlédl. Za ním byl pořád ten muž s huňatým obočím a o kus dál zahlédl novou postavu – menšího mužíka s výjimečně dlouhýma rukama, který vypadal jako gorila.

„Bavili jste se dobře?“ zeptal se Petr. Editina ORČ se vrátila na náměstí a dostala rozchod. On sám strávil čtyři nanejvýš nudné hodiny.

„Báječně!“ odpověděla. „Najedli jsme se, pak jsme měli společné cvičení, pak jsme hráli gorodky a pak jsme sledovali popravu té kulacké rodiny.“

Šli kolem bloků jednotvárných bytových domů. Edit se před jedním vchodem zastavila. „Tak jsme tady!“ oznámila.

Zavedla ho nahoru do třetího patra a otevřela dveře do temné místnosti, ze které byl výhled na těsný dvorek. „Není to útulné?“ zeptala se.

Petr se rozhlédl kolem. Byla to středně velká místnost, v níž byly natěsnány čtyři postele, množství židlí a několik beden, které sloužily jako stoly.

„Tohle je naše část místnosti,“ řekla Edit hrdě a ukázala na dvě vzorně ustlané postele.

Jediným dalším člověkem v místnosti byl bělovlasý inteligentně vyhlížející muž sedící v pojízdném křesle pro invalidy.

„Tati,“ řekla Edith, „tohle je soudruh Uldanov.“

Její otec se podezřívavě podíval na prázdnou klopu na Petrově uniformě.

„Přijel do Moskvy teprve včera a svoje číslo dostane až zítra.“

„Uldanov…“ řekl starý pán. „To mi zní povědomě.“ Natáhnul svojí ruku. „Rád tě poznávám, soudruhu. Moje číslo je EN-57.“

Petr potřásl jeho rukou. „Moje jméno je Petr Uldanov.“

Starý pán se tázavě podíval na Edit, která zlehka přikývla. „Moje jméno je John Maxwell.“ řekl.

„Jste Angličan?“

„Ano, inženýr.“

„Otec je jedním z hlavních inženýrů na stavbě nové Leninovy přehrady!“

„Kde se staví?“ zeptal se Petr.

„Bude to ta největší přehrada, co byla kdy postavená-“

„Je to pořád jen ve fázi návrhu,“ přerušil ji Maxwell. „Komise to předběžně naplánovala už před lety a od té doby je to stále ten samý příběh. Nedostatek pracovních sil, nedostatek materiálu a nejvíc ze všeho nedostatek přídělových lístků. Snad na to dojde řada v další pětiletce.“

„Dělíte se o tuhle místnost s dalšími rodinami?“

„Jenom s O’Gradyovými,“ řekla Edit. „Milá tichá rodina. Mají jednoho tříletého chlapce a devítiměsíční holčičku.“

„A co soukromí?“ Otázka byla vyslovena dřív, než se Petr stačil rozhodnout, jestli je taktní.

Otec a dcera si vyměnili úzkostné pohledy. „Překvapuje mě, že mluvíš o tak buržoazním pojetí,“ řekla Edit. „Máme veškeré soukromí, které v socialistické společnosti potřebujeme. Podívej!“ Ukázala na dráty, které protínaly místnost těsně pod stropem. Visely na nich záclony, nebo přesněji řečeno chatrné hadry.  Edit je zatáhla a tak oddělily její postel od otcovy a také jejich část místnosti od části jejich spolubydlících.

„Útulné, že?“

Do Petra vjelo rozhořčení. „To by vám nemohli dát nic lepšího než tohle?“

Další úzkostný pohled mezi otcem a dcerou. Edit se podívala prosebně na Petra, dala si prst na ústa a zavrtěla hlavou. „Jak bys mohl dostat cokoliv lepšího než tohle?“ řekla nahlas a zřetelně, jako by mluvila pro publikum, „My všichni budeme jistě mít lepší bydlení, pokud budeme všichni pracovat déle a utáhneme si svoje opasky. A nyní půjdeme na procházku!“

Pomohli Maxwellovi vstát z křesla a podali mu jeho hůl. „Otec se zrovna zotavuje z těžkého zápalu plic,“ řekla Edit stále ještě velmi hlasitě. „Doktor mu předepsal chůzi a já mám povolení brát ho na hodinu ven.“

Něco na jejich chování nebylo v pořádku a Petr kvůli tomu měl tísnivý pocit. Když byli na ulici a dál od domu, Edit se ho chladně zeptala: „Proč říkáš takové věci, když víš, že nás můžou slyšet?“

„Ale kdo?“

„Každý byt v Moskvě má odposlech, takže tajná policie může poslouchat kdykoliv kohokoliv.“

„Můžou nás slyšet teď?“ zeptal se Petr.

„Ne, pokud nás nesledují,“ řekla Edit. „To proto jsem čekala, až budeme v soukromí ulice, abych ti to řekla.“

Editina poznámka Petrovi něco připomněla. Podíval se dozadu. Byli tam oba – muž s mohutným obočím a kus za ním muž z dlouhýma rukama.

„No, ale vypadá to, že jsme sledováni,“ řekl Petr. „Támhleti dva za mnou chodí už od včerejška, kdy jsem se dostal do Moskvy.“

Edit a její otec se ohlédli. Jejich tváře zbledly. Edit se na něj otočila. „Ty víš, že tě sledují?“

„Ano.“

„A přesto si neváhal zavést je k našemu bytu a uvrhnout podezření na mě a mého otce?“

„Vždyť ale oni nesledují vás. Oni sledují mě!“
„Copak nevíš, že když tajná policie podezřívá kohokoliv, tak každý, kdo je s tou osobou ve styku, se automaticky rovněž stává podezřelým?“ Slzy jí vhrkly do očí. „Poslední věc, kterou teď můžeš udělat, je okamžitě odejít a vzít si svoje špehy s sebou!“

Maxwell se na něj podíval s hrozivým výrazem, ale potichu řekl, „Musí to zapůsobit, jako že jsme se rozešli ve zlém.“

„Co bych měl udělat?“ zeptal se Petr zmateně.

„Cokoliv – dovol si něco na mojí dceru a – “

Petr popadl Edit, přitáhl jí k sobě a vehementně jí políbil. Náhle zjistil, že chtěl něco takového provést celou dobu.

Cítil, jak ho od sebe odstrkuje a jak ho Maxwell popadl zezadu. Na délku paže mu Edit vrazila facku a Maxwell mu zahrozil svou pěstí.

Otočil se a běžel. O půl bloku dál se ohlédl dozadu. Potěšilo ho, že jeho sledovatelé běží za ním. Alespoň nebudou obtěžovat Maxwellovi.

Zamířil přímo ke svojí ubytovně.

Když se dostal do svého pokoje, zavřel za sebou dveře (proletáři měli zakázáno zamykat svoje dveře) a pustil se do průzkumu místnosti. Objevil dva mikrofony zabudované ve zdi v protějších rozích.

Svalil se na svou postel.