Návrat starých časů: Kapitola 9

Mises.cz: 19. dubna 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Bolšenkov přisunul křeslo k Petrovi.

„Je zde něco,“ začal, „co jsem ti asi včera nevysvětlil dost jasně. Ptal jsi se, jak to, že toho tolik vím o historii Temného věku, když všechny záznamy byly zničeny. Řekl jsem ti, že to, co znám, je dohodnutá historie té doby, historie, o které jsme rozhodli, že se bude učit. Měl jsem ale dodat, že několik specialistů mezi Ochránci má přístup k rozsáhlejším znalostem minulosti než zbytek Vítězného světa. Pokud tuto záležitost promyslíš, tak brzy přijdeš na to, proč tomu tak je. Staré chyby, staré omyly, staré zvrácené a nebezpečné doktríny z Doby temna mají tendenci se navracet. Mohly by se navrátit s objevením nějaké staré knihy – i když to není pravděpodobné – nebo jako svým způsobem spontánní výmysl. V každém případě musíme mít připraveny odpovědi. Takže malá skupina učenců mezi Ochránci má povolen přístup k věcem, které by pro zbytek populace byly nebezpečné. Tak se mohlo stát, že jsi se dozvěděl – předčasně – o Mozartově hudbě.“

„Máte na mysli, Vaše Výsosti, že tyto znalosti jsou utajeny masám?“

„Bude vhodné, když ho budeš hrát mimo jejich doslech. Lepší příklad je ale v ekonomii. Verze Kapitálu Karla Marxe, která je dostupná ve veřejných knihovnách, je samozřejmě zkrácený a cenzurovaný text. Není to prostý překlad původní knihy do Marxanta.“

„Proč ne?“

„Protože naši komunističtí předchůdci vypustili veškeré pasáže, ve kterých Marx popisuje kapitalismus a ze kterých by se někomu mohlo podařit zrekonstruovat, jak kapitalismus doopravdy vypadal. Bylo by očividně bláznovstvím dovolit, aby se takové myšlenky někomu dostaly do hlavy. Lidé ponecháni sami sobě jsou schopni všech druhů perverzního myšlení.“

„Nehrozí ale totéž Ochráncům?“

„U těch máme mocné bezpečnostní pojistky. V první řadě Ochránci představují necelou setinu z celkové populace. Určitě už jsi zjistil, jak mocný a prestižní je to status. Nikdo z Ochránců nebude riskovat svou pozici lehkomyslně. A za druhé ani Ochránci nemají přístup ke Kapitálu a dalším posvátným textům v originále. I speciální vydání pro ochránce bylo určitým způsobem zcenzurováno při překladu – i když ne natolik, jako vydání určené masám. Musíme učencům mezi Ochránci poskytnout dostatek znalostí, ale ne zase příliš, aby se staré chyby
neopakovaly.“

„Není tohle všechno, Vaše Výsosti, třídní systém?“

„V žádném případě! Nikdo nemá vyšší příjem než kdokoliv jiný! Nikdo nikoho nevykořisťuje! Nikdy nezaměňuj rozdíl ve funkcích s rozdílem mezi třídami!“

„A co všechny ty rozdíly v uniformách?“

„Ty prostě označují rozdíly ve funkcích. Předpokládám, že ti už o tom řekli. Ochránci představují méně než 1 % populace a Náměstci 10 %. Jak jejich názvy naznačují, tak jsou to pouhé nástroje vládnoucího proletariátu – jejich mluvčí a představitelé. Jednají pouze jménem proletariátu, který představuje tři čtvrtiny celé populace.“

„Jestliže proletariát představuje 75 % populace, Náměstci 10 % a Ochránci 1 %,“ řekl Petr, „tak nám ještě zbývá 14 % lidí.“

Bolšenkov na něj vrhl ostrý pohled. „Jsi dobrým počtářem, ale těch 14 % můžeme zanedbat. Mají štěstí, že je necháváme naživu. Většina je v našich nápravných táborech. Někdy se pojedeme na některý podívat… Dnes tě vezmu do nových dělnických ubytoven. Je to část mého vlastního projektu.“

Před vchodem na ně už čekala limuzína obklopená ozbrojenými strážci. Jeli na předměstí a zastavili před řadou nových jednopatrových dřevěných baráků s dehtovým papírem na střeše.

Servilní komisař jim přišel otevřít dveře a uvítat je.

„Nejprve mužské baráky,“ nařídil Bolšenkov.

První místnost, do které vstoupili, byla dlouhá rovná hala s pravidelně rozmístěnými jednoduchými železnými postelemi na každé straně jako v nemocnici nebo v kasárnách. Postele byly vyrobeny dost ledabyle a místnost byla prázdná, krom několika průvodců.

Trojčlenná inspekční skupina prošla skrz. Podlaha byla zaprášená a okna špinavá.

Vešli do dalšího baráku, kde byly umývárny a toalety a pak prošli jídelnou s dlouhými stoly a lavicemi na každé straně. Kuchyně byla na druhém konci. Byly v ní kuchaři, pomocníci a pach odpadu, potu a vařící se kapustové polévky.

„Oběd bude za hodinu,“ řekl jim komisař.

„Ženské baráky,“ rozkázal Bolšenkov.

Jediný rozdíl, který Petr zaznamenal mezi mužskými a ženskými baráky, byla změť drátů pod stropem stejných jako v Editině bytě, které nesly zatahovací záclony.

Komisařka se přidala k jejich skupině, aby je provedla.

„Toto je pouze dočasné ubytování předpokládám?“ řekl Petr.

„Všechno na světě – krom komunismu – je dočasné.“ zněla Bolšenkovova odpověď. „Myslím, že tyto budovy poslouží svému účelu. Samozřejmě bychom je rádi měli větší a vybudované ze skla a oceli. Nemůžeme si ale dovolit plýtvat prací a materiálem. Ukážu ti statistiky vykazující ohromný nárůst čtverečních metrů obytné plochy za poslední dva roky.“

Možná když se o tom mluví jako o metrech čtverečních obytné plochy, tak to může znít docela dobře, pomyslel si Petr.

„Tohle je předpokládám ubytování pro svobodné muže a ženy,“ zeptal se. „Když se muž se ženou zaregistrují nastálo, tak dostanou byt sami pro sebe, kde mohou vychovávat své děti, že?“

Bolšenkov na něj vrhl pohled se směsí lítosti a pohrdání. „Tento takzvaný rodinný život, o kterém mluvíš, je pouze reliktem staré kapitalistické instituce zvané manželství. Tento relikt naneštěstí stále existuje, protože naši komunističtí předchůdci postrádali odvahu následovat svou vizi až do jejího logického vyústění. Mým posláním je dokončit jejich práci. Marx a Engels zcela jednoznačně požadovali zrušení a rozbití buržoazní rodiny. Poukazovali na to, že je založena na kapitalistickém pojetí soukromého vlastnictví. Kritizovali nechutné buržoazní žvásty o rodině a „posvátný vztah mezi rodičem a dítětem“. Mám plnou podporu politbyra odstranit poslední zbytky buržoazní rodiny – alespoň mezi proletariátem ve městech nad 50 000 obyvatel. Tak pracuji na tom, aby nikdo – alespoň mezi proletariátem – nebyl ničím vlastnictvím! Nikdo nebude patřit nikomu!“

„Ale Vaše Výsos-“

„V komunistickém manifestu Marx s Engelsem poukázali na to, že „buržoazní manželství je reálným systémem společných manželek.“ Vše, z čeho mohou být komunisté obviňováni, jak říkali, je pouze snaha nahradit tuto pokryteckou přetvářku otevřeným zespolečenštěním žen.“

„Zespolečenštění žen znamená jejich vysvobození,“ podotkla komisařka.

„Přesně tak,“ řekl Bolšenkov. „Soudružko, řekla bys tady soudruhu Uldanovovi, jak tento systém funguje?“

„Proletáři obou pohlaví mají povolen pohlavní styk během Marxova a Stalinova dne. Vše, co musí udělat, je přijít nejméně dvacet čtyři hodiny předem na úřad a vyzvednout si datované povolení. Pak mohou zatáhnout záclony okolo postele na dobu čtyř hodin-“

„Je to ještě ústupek starému buržoaznímu fetiši soukromí,“ vpadl jí do řeči Bolšenkov, „ale postupujeme po etapách.“

„Žádný z párů,“ pokračovala komisařka, „nedostane licenci bez výměny partnera po jednom měsíci. Delší společná registrace by mohla vést k tomu, že by některý z partnerů začal věřit, že mu ten druhý patří. To by vedlo k pocitům žárlivosti.“

„A udržovalo by to naživu koncept soukromého vlastnictví,“ dodal Bolšenkov.

„Co se stane s dětmi, které jsou počaty tak,“ zeptal se Petr.

„Dostanou se do veřejných jeslí,“ řekla komisařka, „a jsou dále vychovávány ve veřejných ústavech.“

„Ty navštívíme někdy příště,“ slíbil mu Bolšenkov.

„Dětem je přiděleno rodné číslo,“ pokračovala komisařka ve výkladu, „které nemá žádnou souvislost s čísly jejich rodičů. Žádná matka své dítě po porodu už nikdy nedohledá. Mateřský cit by rovněž mohl dát vzniknout pocitům náležení, pocitům soukromého vlastnictví.“

„Stručně řečeno,“ řekl Bolšenkov, „snažíme se vymýtit veškeré riziko, že by někdo stavěl loajalitu ke své rodině před loajalitu ke komunistickému státu.“

„Vaše Výsosti,“ promluvila komisařka, „mohu se na něco zeptat?“

Bolšenkov úsečně přikývl.

„Jeden z historiků – Valik – říká, že myšlenka na okamžité oddělení dětí od rodičů má svůj původ u buržuje jménem Platón a že Marx s Engelsem nejprve požadovali jen volnou lásku a volné soužití; a že ohledně oficiální stranické linie jsou rozpory.“

„Tahle historie už neplatí,“ řekl Bolšenkov. „Neexistoval člověk jménem Platón. A neexistuje nikdo jménem Valik.“ Probodl ji ledovým pohledem.

„A to přesně také říkám, Vaše Výsosti,“ řekla komisařka.

Prohlédli si další ženský barák. V tomto baráku zrovna vstávala z postele jedna osmnáctiletá dívka. Komisařka ji s úsměvem představila jako SL-648, stachanovskou údernici, která minulý týden překonala výrobní rekord. Jako zvláštní odměna jí bylo povoleno odpočívat celé dopoledne.

Mezi řečí dívka pokračovala v převlékání. Stáhla si vršek pyžama a Petrovo srdce začalo tlouct rychleji. Nikdo jiný nejevil žádné známky rozrušení. Bolšenkov jí přátelsky štípl do tváře. Hrdě se usmála a ležérně si oblékla šedivou blůzu a kalhoty.

Když byli venku, komisařka od nich odešla a Bolšenkov si vzal komisaře dohlížejícího na mužské baráky stranou.

„Máte zpoždění s výstavbou třetího bloku. Čí je to vina?“

„Nevím, Vaše Výsosti, já –“

„Během čtyřiadvaceti hodin chci seznam zodpovědných viníků. Uděláme z nich odstrašující příklady!“

„Ano, Vaše Výsosti.“