Nedokonalé a asymetrické informace V - Hyperbolický jazyk vědců a jiné kratochvíle

Mises.cz: 29. října 2013, HynekRk, komentářů: 0

Je možné věřit vědcům? Někdy ano a někdy ani ne. Zlepšuje stát nějak informační tok od vědců k nám laikům? Někdy asi ano, ale nyní uvidíme, že někdy ne. Jako příklad uvedeme městské státy klasického Řecka. Ve svém dnes již slavném „The New Penguin Atlas of Ancient History“ historik, demograf a psychiatr Colin McEvedy [1] uvádí, že v době klasického Řecka (6. až 4. století před Kristem) bylo Řecko rozděleno do velkého množství nezávislých států. „Je obvyklé je zmiňovat jako městské státy. Ohromná většina z nich nebyla nic takového. Největší tyto státy [a také dost významné, pozn. autora], Sparta, Aetolie, Thessalie, neměly vůbec žádná městská centra, když nejmenší byly ve stejné míře venkovské, skládající se z ne více než jedné vesnice a její okolní půdy.“ Byly zde i federativní státy (Boiótie - tucet malých měst vedený Thébami nebo Achaja také s tuctem měst). Dále zde byly „konečně opravdové městské státy, s malými městy v jejich centrech, kde se občané shromažďovali kvůli byznysu nebo zábavě.“ Pro konkrétní ilustraci třeba populace státu Megara se odhaduje na 24 tisíc obyvatel, z toho ve městě Megara mělo žít asi 3 tisíce lidí [2]. Ve městě tak mělo žít jen 12,5 % obyvatel tohoto státu! Česká Wikipedie uvádí pro Spartu: „Starověká Sparta ve skutečnosti nebyla jediným sídlem, nýbrž jí tvořilo pět nedaleko od sebe se nacházejících nehrazených vesnic. Na počátku 6. století př. n. l. žilo ve zdejších prostých obydlích zhruba kolem padesáti tisíc lidí. Sparta postrádala hradby, protože jejich funkci plnili její občané. Vystavěny byly teprve na konci 3. století př. n. l., brzy nato však byly zbourány Achaji.“ [3] Anglická Wikipedie pak píše, že až do pozdní doby Aetolská liga byla volným svazkem s kmenovou bází než skupinou městských států [4]. Problém byl totiž v tom, že výraz „polis“ Řekové používali pro město i pro stát, přestože pro městské centrum se používal i výraz „asty“. Na Atény (což byl skutečný městský stát) orientovaní klasičtí historikové překládají polis jako město, čímž se však skončí u toho, že všechny státy poloostrovního Řecka se popisují jako města nebo městské státy. Většina z nich - přinejmenším 90 % - takové však nebyly [5]. Je jasné, že dnešní státy jsou mnohem více městskými státy (urbanizace je podstatně vyšší, vyjma některých rozvojových oblastí) než jejich antičtí předchůdci.

Dříve historici bádali nad historií většinou buď za svoje peníze, za peníze, které psaním a učením historie vydělali, anebo za peníze od nějakého mecenáše či církve, někde (jako třeba ve Francii) pak byli placeni i veřejným sektorem. Dnes jsou často placeni jen veřejným sektorem. Zdá se, že „zveřejnění“ této vědy nevedlo vůbec k nápravě. Horší je, že takové mylné informace se objevují i v učebnicích. Vezměme učebnici „Dějepis 6: Pravěk a starověk: učebnice pro základní školy a víceletá gymnázia“ z nakladatelství Fraus z roku 2013. Na straně 2 se zde píše, že učebnici „schválilo MŠMT čj. MSMT-54983/2012-210 dne 4. 2. 2013 k zařazení do seznamu učebnic pro základní vzdělávání jako součást ucelené řady učebnic pro vzdělávací obor Dějepis s dobou platnosti šesti let.“ [6] Co se v této učebnici píše? Třeba: „Městský stát, řecky polis, mn. č. poleis, se v češtině neskloňuje.“ [7] Ignoruje se tak to, že některá polis neobsahovala žádné město anebo že v jiných žil zlomek obyvatel ve městě. Paradoxně na stejné straně se píše o tom, že polis, městské státy, byly převážně malá území s úrodnou půdou, vhodnou pro pole a pastviny, a že obyvatelstvo tvořili především zemědělci. To na městské osídlení moc nevypadá. Ovšem je zde opět uvedeno, že „řídícím centem každé polis bylo město.“ [8] Zmatek najdeme na stranách 92 až 93. Nejprve se nás autoři ptají, který sportovní klub nese název hlavního města Lakónie? Jde samozřejmě o Spartu Praha. Načež má čtenář za úkol usoudit, proč pro pojmenování svého klubu zvolili sportovci název městského státu (teritorium státu zahrnovalo území Lakónie na jihu Peloponéského poloostrova). Hned na stejné straně je však čtenáři sděleno, že Spartu tvořilo pět vesnic bez hradeb. Na další straně je uvedeno, že „Sparta byla uzavřeným zemědělským městským státem.“ [9] Autoři by si mohli vypomoci tvrzením, že nesprávný název městský stát je natolik vžitý, že ho používají i pro státy, které nemají vůbec znaky městského státu, ale o to se ani nepokusili. Úředníkům ministerstva (odborníkům na antiku?) to zřejmě nevadilo.

Pokud s McEvedym opustíme historii a soustředíme se na prehistorii (nejsou zde písemné prameny), tak dostaneme dle něj méně působivé struktury. Nejde zde zcela o selhání prehistoriků. Materiály jsou zde nejisté síly a je často nejasné, zda unesou váhu hypotéz, kterou mají unést. Lidé (pak) reagují na problémy dvěma různými způsoby. Někteří vystaví velké bezpečnostní prvky a hledají další důkazy, jiní odpoví více neuroticky, vztyčí několikapatrové, extrémně odvážné struktury, vyzdobené reklamou ve speciální archeologické řeči. McEvedy uvádí následující příklady této řeči s jejich překladem do řekněme normální řeči: významná nová civilizace = zvláště zklamávající výkop; historie musí být přepsána = potvrzení existující poznámky pod čarou ve standardní práci na dané téma; velké město = několik chatrčí, může být vesnice; Benátky své doby = nějaké místo, které vyprodukovalo několik předmětů jako jiná místa; nejranější datování = nedatovatelné. Tento takzvaný hyperbolický jazyk může být dle McEvedyho způsoben tím, že archeolog musí financovat svoje vykopávky a nikdo nebude tak nadšený, aby sponzoroval potvrzení poznámky pod čarou (doplňku) [10]. Existují i další problémy. Například doba bronzová je termín, který nemusí nutně znamenat, co říká: Egejská raná bronzová doba 1 nemá vůbec žádné bronzy [11].

V minulosti archeologové byli buď entuziasty, kteří bádali za svoje peníze, lidmi toužícími po slávě a prestiži (tito třeba hledali místa známá z psaných textů a dochovaných legend - Troja, Ninive, Mykény ad.), podnikateli, kteří investovali do cest, výzkumů a vykopávek a chtěli své nálezy prodat sběratelům a musejím či překupníkům, anebo byli placeni mecenáši. Či platila směs uvedených. Hyperbolický jazyk se mohl uplatnit u obchodu anebo v případě mecenášů. Kupující však riskovali své peníze nebo ručili svojí důvěryhodností za peníze svých klientů, a i pokud se nechali napálit (a někdy se tak stalo), tak ex post již nemuseli mít zájem sedat na další lep (samozřejmě dokonalé padělky dokázala věda rozlišit později a nejeden ještě dnes straší v musejích jako antický exponát, a to i v těch státních). Mecenáš také riskoval své peníze a také ex post nemusel mít již zájem sedat na lep. Důležité je, že ani kupující, sběratelé, ani mecenáši nemuseli své peníze archeologovi na vykopávky a výzkumy dát, pokud nechtěli. Pokud už byl obchodník nebo mecenáš tak hloupý, že se nechal trvale ohlupovat, tak časem prostě o svůj (či svěřený) majetek přišel (případně přišel o kredit u svých zákazníků anebo zákazníci přišli o majetek), aniž by mohl tuto ztrátu přenést na jiné lidi. Tím skončila zároveň možnost chovat se hloupě.

U veřejného sektoru je situace poněkud jiná. Hyperbolický jazyk vědců se obrací na politiky a vysoké úředníky (někdy možná i na subalterní úředníky). Tito neriskují vlastní majetek a jen občas riskují politici svůj kredit v podobě toho, že nebudou znovu zvoleni, přičemž nezvolení má i tak vysokou pravděpodobnost. Vysoký úředník může být pak při výměně politiků odvolán. Je zde tedy sklon k vysoké časové preferenci a méně se myslí na budoucnost. Politici a úředníci totiž nevlastní kapitálovou hodnotu majetku, který spravují, ale vlastní výnosy tohoto majetku. Sledují-li vlastní zájmy, tak nemají zájem na udržování kapitálové hodnoty majetku, ale mají zájem na maximalizaci jeho současných výnosů, dokud jsou u moci. A to často, jak bylo již uvedeno, dlouho nejsou. Maximalizace výnosů se nejlépe dosáhne drancováním majetku - tj. poklesem jeho kapitálové hodnoty v budoucnosti. Nad to budou politici a úředníci motivováni tím, že za peníze se dají nakupovat hlasy zájmových skupin lobbistů a voličů. Ty hlasy se vyplatí kupovat i tehdy, pokud je pravděpodobnost zvolení malá, protože právě politici a úředníci nevlastní kapitálovou hodnotu majetku a mohou přesunout náklady za nakupování hlasů a za jiná svá rozhodnutí na bedra daňových poplatníků a na budoucí politiky a úředníky v podobě snižování kapitálové hodnoty majetku či dalších daní (i v podobě dluhů či inflace). Daňoví poplatníci pak musí platit pod hrozbou násilí a nemohou říci, že již nechtějí tuto politiku sponzorovat, protože je třeba chybná nebo je příliš rozsáhlá. Tito poplatníci zároveň jako voliči nemají z velké části přehled o práci politiků a úředníků a nejsou schopni je účinně kontrolovat. Navíc právo volit mají i nedaňoví poplatníci, kteří nenesou finanční náklady na to, co odhlasují. Mohou si dovolit být tedy na účet druhých velkorysí. Právo volit mají i příjemci financí z daní. Voliči jako celek tedy mohou kontrolovat drancování společného majetku jen povšechně a někteří z nich na něm mají zájem a/nebo nenesou za toto drancování žádné přímé a zřejmé náklady.

Vědci představují jednu ze zájmových skupin, která není početná (to znamená jen trochu hlasů navíc), ale je celkem mocná, navíc může obhajovat politiku vládců. Vyplatí se je tedy platit, a to zvláště, jak bylo již podotknuto, pokud náklady na tyto platby můžete jakožto politik a vysoký úředník přenést na někoho jiného (daňového poplatníka). Je to tedy pro politika a vysokého úředníka poměrně levná záležitost. Ovšem ani jejich finanční zásoby nejsou nekonečné a musí v souladu se svými zájmy peníze dle nějakého klíče rozdělovat. Zájemci o peníze tedy musí bojovat. Musí intrikovat na „dvoře“ těch, kteří jsou zrovna u moci [12]. A k tomu slouží mimo jiné právě hyperbolický jazyk. Tendence k hyperbolickému jazyku bude tedy v případě vědy placené veřejným sektorem větší než v případě soukromých mecenášů, obchodníků a sběratelů. Zdá se, že to archeologové vědí. V. Rambousek napsal, že při prosazování svých zájmů dle autora státní instituce „nejprve nadhodnocují své potřeby a význam a přínosy svých projektů a investic a zároveň podhodnocují náklady včetně potřebného času na uvedení projektu do provozu.“ [13] Samotný McEvedy uvádí (uvedeno už výše), že hyperbolický jazyk může být pravděpodobně omluven na podkladě toho, že archeologové musejí (spíše chtějí) financovat své vykopávky [14]. Snaží se prostě sledovat své zájmy, ať už ve formě prohloubení poznání, osobní realizace, pouhé obživy, touze po uznání, vlivu anebo prestiži či zápisu do análů historie lidstva anebo alespoň archeologie apod. Hyperbolickým jazykem však vytvářejí falešné čili nedokonalé a asymetrické informace [15]. Pokud jsou tyto informace určeny pro veřejnost, tak jsou většinou celkem neškodné (podobně jako u historiků výše probírané pseudoměstské řecké státy), ale pokud mají za účel vyzískat peníze, tak v systému veřejného vlastnictví z logiky věci natropí více potíží než v systému soukromého vlastnictví a budou mít tendenci se rozhojňovat. Nelze říci, že by zde veřejné vlastnictví situaci nějak zlepšovalo, pravdou je spíše opak.

[1] Viz anglická Wikipedie, heslo „Colin McEvedy“. Zajímavé, že McEvedy nebyl dle Wikipedie ve striktním slova smyslu profesionální historik a demograf.
[2] McEvedy, s. 12.
[3] Česká Wikipedie, heslo „Sparta“. Ovšem i zde je Sparta uváděna jako městský stát.
[4] Anglická Wikipedie, heslo „Thermos (Aetolia)“, V případě Thesálie uvádí tato Wikipedie nějaká blíže neurčená města.
[5] McEvedy, s. 12. Podobné deformované informace vedou k přehánění počtu obyvatel antického Říma-města - viz Ibid, s. 13. Revizí by měly projít pravděpodobně i sumerské a jistě etruské městské státy či další.
[6] Lovčí, s. 2. Stránka nečíslována.
[7] Ibid, s. 90.
[8] Ibid, s. 90.
[9] Ibid, s. 92-93.
[10] McEvedy, s. 13.
[11] Ibid, s. 13.
[12] Srovnej s Mises, s. 41.
[13] Rambousek, s. 53.
[14] McEvedy, s. 13.
[15] Soukromě bych poznamenal, že například modelové rekonstrukce různých staveb je nutné brát s velkou rezervou. Řada věcí se totiž opírá jen o sporé nálezy a jejich interpretaci (a ta může být různá), srovnávání s jinými stavbami a dost možná i zbožným přáním archeologů alá přání je otcem myšlenky. Pro příklad víte, jak někteří lidé zjišťují například původní výšku zříceniny hradní útočištné věže – tzv. bergfritu? Má to být asi 3x až 4x více než její průměr. Problém je, že to nemusí být vždy pravda a někdo klidně mohl přestat stavět věž ve výšce 2x větší, než je její průměr – chtěl mít extra tlusté stěny, změnil projekt atd. nebo mu došly peníze anebo se mu staly jiné černé labutě. To se však stěží dovíme a ani objem trosek to nemusí naznačit (druhotné užití zdiva). Pokud vám někdo představí nějakou rekonstrukci zřícenin hradu, chrámu, paláce, domu atd., tak se ho zeptejete, kde má alternativní rekonstrukce. Ať je to nevědec nebo vědec, měl by je mít nebo znát.

Literatura

1. Lovčí, R. Dějepis 6: Pravěk a starověk: učebnice pro základní školy a víceleté gymnázia. Plzeň: Fraus 2013, ISBN 978-80-7238-545-4.
2. McEvedy, C. The New Penguin Atlas of Ancient History.Londýn: Penguin Books 2002, ISBN 978-0140-51348-6.
3. Mises, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7.
4. Rambousek, V. Všežravý stát. Praha: Plot 2012, ISBN 978-80-7428-124-2.
5. Anglická a česká Wikipedie.