Nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných - ostrůvek svobody

Mises.cz: 23. ledna 2016, HynekRk, komentářů: 0

Nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných v České republice dodnes představuje ostrůvek svobody v moři povinných státních pojištění. Pojďme se na něj v této stati podívat.

Právní úprava

Dle znění § 2 a § 5 zákona č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění platí, že pojištění se účastní fyzické osoby povinně, pokud jde o zaměnstnance, a to například o zaměstnance v pracovním poměru, dále různé druhy státních zaměstnanců (policisté, hasiči, soudci, poslanci, zastupitelé), o zaměstnané členy družstev, dobrovolné pracovníky pečovatelské služby, prokuristy atd. A taktéž platí, že pojištění se účastní fyzické osoby dobrovolně, pokud jde o osoby samostatně výdělečně činné nebo pokud jde o zahraniční zaměstnance [1]. V § 11 nazvaném "Podmínky účasti osob samostatně výdělečně činných na pojištění", se pak praví, že: "Osoba samostatně výdělečně činná je účastna pojištění jestliže a) vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území České republiky anebo mimo území České republiky, avšak na základě oprávnění vyplývajících z právních předpisů České republiky, a b) podala přihlášku k účasti na pojištění na předepsaném tiskopisu." [2] Je to te tedy na osobách samostatně výdělečně činných (OSVČ), zda se k nemocenskému pojištění přihlásí anebo nepřihlásí.

Zajímavé je, že toto státní nemocenské pojištění OSVČ má na rozdíl od jiných státních pojištění čekací lhůtu, po kterou je nutné pojištění platit, aniž by mohl člověk čerpat nemocenské dávky v případě nemoci: "Podmínkou nároku na nemocenské z pojištěné činnosti, která je samostatnou výdělečnou činností, je dále účast na pojištění jako osoby samostatně výdělečně činné podle § 11 alespoň po dobu 3 měsíců bezprostředně předcházející dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo dni, od něhož je nařízena karanténa." [3] Dále podpůrčí doba u nemocenského ze zákona začíná 15. kalendářním dnem trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo 15. kalendářním dnem nařízené karantény [4]. Je zde tedy karenční lhůta (doba) 14 dnů. Takovéto čekací a karenční lhůty byly běžné v případě dobrovolného svépomocného pojišťování v 19. a začátkem 20. století, když sebe sami zaměstnanci a živnostníci navzájem pojišťovali ve spolcích a pokladnách. Jak si čtenář může všimnout, tak nemocenskou dávku pobírá OSVČ, pokud si platí nemocenské pojištění, od 15. dne své nemoci, zatímco zaměstnanec od 4. dne nemoci. Ovšem nemocenské dávky mezi 4. a 14. dnem nemoci vyplácí nemocnému zaměstnanci jeho zaměstnavatel (přirozeně zaměstnanec mu na to musí vydělat, když je zdravý). U podnikatele nic takového nehrozí, ten je totiž sám sobě zaměstnavatelem. 

Čekací a karenční lhůty jsou i u dnešního komerčního nemocenského pojištění. Pojišťovny se tím, podobně jako dříve svépomocné spolky, brání před zneužíváním pojištění a vyplácených dávek. Část nákladů na sociální událost ve formě pracovní neschnopnosti tak nesou i samotní pojištěnci, tím se snižuje riziko vzniku morálního hazardu: "Další podmínkou jsou takzvané "čekací lhůty" pojišťoven (například u Generali jsou to tři měsíce). To znamená, že pokud onemocníte v této lhůtě, pojišťovna vám nic nevyplatí. Chrání se tím před podvody. Podobně jako nemocenskou od státu, i komerční pojišťovny vyplácejí denní dávky až po určité době nemoci (karenční doba), minimálně jsou to dva týdny. Čím delší karenční dobu si v pojištění nastavíte, tím levnější pojistné budete mít." [5]

Počty pojíštěnců

Podívejme se nyní na počty dobrovolně u státu pojištěných samostatně výdělečných osob (OSVČ) v České republice dle České správy sociálního zabezpečení. K 31.3.2015 bylo v České republice OSVČ vykonávajících činnost celkem 964 520, z toho bylo OSVČ vykonávajících činnost jako hlavní 576 911 a OSVČ vykonávajících činnost jako vedlejší 387 609. Na důchodové pojištění platilo celkem zálohy 661 967 OSVČ. Konečně dobrovolně jich bylo pojištěno v systému státního nemocenského pojištění jen 87 134 [6]. Čili OSVČ bylo dobrovolně nemocensky u státu pojištěno jen asi 9 % z celkovému počtu OSVČ vykonávajících činnost, 15 % z počtu OSVČ vykonávajících činnost jako hlavní a 13 % z počtu OSVČ, kteří platí zálohy na důchodové pojištění. Zbylé OSVČ se tedy pojišťují komerčně nebo si tvoří vlastní finanční a jiné rezervy, spoléhají na příbuzné a kamarády apod.

Výše citovaný článek z IDnes uvádí, že nemocenské státní pojištění je celkem dost nevýhodné: "Živnostník, který si platí minimální nemocenské pojistné 115 korun měsíčně, dostane od 15. dne nemoci každý den 89 korun. Aby se mu vrátila částka, kterou vydal na pojištění za rok, musel by stonat alespoň měsíc. A to si může dovolit jen málokterý živnostník." [7] Výši nemocenského pojištění u státu si ani nemůže zvolit, protože to odpovídá placeným zálohám na sociální pojištění. Čili navýšit si nemocenské pojištění bez sociálního není možné. Navíc nabídka komerčních pojišťoven je variabilnější a praktičtější [8]. Tak proč by byl pojištěn u státu s jeho univerzálním pojištěním? OSVČ si na trhu může volit takové pojištění, které se mu jeví jako výhodnější. Různá výše pojistného a i vyplácených dávek je možná. Konkurence mezi poskytovately komerčního pojištění také existuje, byť je regulovaná. Konečně OSVČ může zůstat i mimo trh.

Námitky

Někdo může namítnout, že pokud by byly nemocenské dávky vypláceny již dejme tomu od 4. dne nemoci nebo od 1. dne nemoci, tak by byl zájem OSVČ o nemocenské pojištění větší. Při nezměněných okolnostech by to jistě byla pravda. Avšak okolnosti by se musely změnit, protože by musela stoupnout výše odváděného pojistného, protože nemocenských dávek by se vyplácelo více a po delší dobu, a to nejen proto, že by byly pojištěním kryté i kratší nemoci, ale i z důvodu nárustu počtu podvodů (náklady na to být nemocný by pojištěncům klesly a naopak výnosy by vzrostly). Čili pojištění by zdražilo, ale pak již nelze nic dopředu říci o tom, zda by se zájem o pojištění zvýšil. Velmi pravděpodobně by však platilo, že o pojištění by ani tak část lidí nestála. Podívejme se do minulosti, kdy karenční lhůta neexistovala. Dle IDnes si ještě v roce 2004 platilo nemocenské pojištění téměř 440 tisíc podnikatelů [9]. Karenční lhůta byla zavedena od 1. ledna 2009, kdy vstoupil v platnost námi již zkoumaný zákon č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění (přechozí snaha o zavedení karenční doby pomocí zákona č. 261/2007 Sb. byla zamítnuta Ústavním soudem), který uvádí, že nemocenská náleží pojištěnci až v pádu toho, že dočasná pracovní neschopnost trvá déle než 14 dní [10]. Zjistil jsem, že pro rok 2004 se uvádělo 910 700 aktivních OSVČ v ČR [11]. V té době si tedy dobrovolně platila nemocenské státní pojištění jen zhruba polovina OSVČ.

Někdo může namítnout, že některé profese nebudou pojistitelné [12] anebo budou muset platit vysoké pojistné. To je pravda. Člověk pracující v takové profesi se pak musí spolehnout na vlastní finanční rezervy, na příbuzné a přátele apod. Výhodou je, že nebezpečné profese nechce řada lidí dělat. To znamená, že při stávající poptávce po službách těchto profesí bude existovat menší nabídka práce, která bude tuto poptávku uspokojovat. Menší nabídka znamená za jinak stejných okolností nárůst ceny, kterou bude nutno platit za služby těchto profesí. Tím pádem ten, kdo takovou profesi vykonává, dosáhne většího příjmu, který mu již snadněji umožní platit vyšší pojistné anebo si spořit. Ostatně i v systému nuceného státního pojištění by takový člověk platil více (a třeba zaměstnanec tak skutečně dnes více platí), protože odvody pojistného (daně) jsou zpravidla vyjadřovány v procentech z příjmu. Přesto může dojít k situaci, kdy nějaká profese nebude na trhu pojistitelná, ale v pádě povinného pojištění by pojištěná byla. V takovém případě by prostě došlo k přenesení rizik spojených se vznikem pojistné události na jiné účastníky nuceného pojištění. Lidé pracující z hlediska nemocí v málo rizikových profesích, by platili relativně vyšší pojistné (daně) vzhledem k riziku, aniž by se jim jejich mzdy zvýšily. A lidé pracující z hlediska nemocí ve více rizikových profesích by platili relativně nižší pojistné vzhledem k riziku, přičemž by si ponechali své relativně vysoké mzdy. To nezní moc spravedlivě. Tento přenos břemene na druhé a tedy i vznik jistého morálního hazardu dobrovolné nemocenské pojištění neumožňuje, a to ani v případě pojištění u státu, pokud se mu lidé chtějí vyhnout.

Závěr

Lze jen spekulovat o tom, kolik zaměstnanců by si platilo státní nemocenské pojištění, pokud by toto nebylo pro zaměstnance povinné. Jistě by to nebyl zdaleka každý zaměstnanec. Totéž lze říci i o jiných pojištěních. Svého času při zavádění reformy důchodů v Chile, se více než 90 % Chilanů rozhodlo opustit státní systém a otevřít si soukromé účty [13]. Představme si však, že nějaký dobroděj za stávajícího stavu nemocenského pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné, zavede povinné nemocenské pojištění pro tyto. Je jasné, že velká část OSVČ by oproti současnému stavu byla pojištěna proti své vůli. Byla by pojištěna, aniž by o to měla sama vůbec zájem. Naštěstí zatím tomu tak není, ale přesně takováto situace panuje u jiných státem vynucených pojištěních (nemocenské pojištění pro zaměstnance, důchodové, sociální a zdravotní pojištění).

[1] Zákon č. 187/2006 Sb., §2 a § 5.
[2] Tamtéž, § 11.
[3] Tamtéž, § 24.
[4] Tamtéž, § 26, odstavec (1).
[5] Klasická nemocenská se OSVČ nevyplatí.
[6] Přehled o celkovém počtu osob samostatně výdělečně činných.
[7] Klasická nemocenská se OSVČ nevyplatí.
[8] Ibid.
[9] Ibid.
[10] Tokarský, s. 116-117 a 122-123 a Zákon č. 187/2006 Sb. §23.
[11] Kotýnková, s. 50. U jiné statistiky jsem zaznamenal počet OSVČ pro rok 2004 o několik desítek tisíc osob menší, což však náš závěr moc nemění. Závisí zřejmě, ke kterému datu statistika vznikla anebo jde-li o průměr za daný rok či jen údaj k nějakému datu apod.
[12] Viz příklad s truhlářem zde: Klasická nemocenská se OSVČ nevyplatí.
[13] Boaz, s. 248.

Literatura:
1) BOAZ, D. Liberalismus v teorii a politice. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-23-5.
2) KOTÝNKOVÁ, M. aj. Moderní společnost a její proměny: Sociálně ekonomické postavení osob samostatně výdělečně činných ve společnosti. VÚPSV: Praha 2006, ISBN 80-87007-23-9. Dostupné on-line.
3) TOKARSKÝ, V. Karenční doba v nemocenském pojištění. In. WINTR, J. a ANTOŠ, M. Sociální práva. Praha: Leges 2011, ISBN 978-80-87576-02-1.
4) Klasická nemocenská se OSVČ nevyplatí. Výhodnější je komerční pojistka [online, 2014]. Dostupný z (přístup XII/2015): http://finance.idnes.cz/nemocenske-pojisteni-pro-osvc-deo-/p_dane.aspx?c=A140602_132731_p_dane_zuk.
5) Přehled o celkovém počtu osob samostatně výdělečně činných podle krajů [online, 2015]. Dostupný z (přístup XII/2015):  http://www.cssz.cz/NR/rdonlyres/F6AE2CAA-7396-4F97-AD5A-8313CBA905A8/0/k30_03_2015_pocetOSVC.pdf.
6) Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, §2 a § 5. Dle: Sociální pojištění 2013: redakční uzávěrka 1. 2. 2013. Ostrava: Sagit 2013. Od 1. 2. 2013 se na uvedeném nic nezměnilo. Aktuální současné znění zákona najde čtenář zde: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-187.

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.