Při dvou různých příležitostech za posledních pár týdnů se mě lidé zeptali na podobnou otázku: „V systému „anarcho-kapitalismu“ nebo volno-tržního řádu, nezdegenerovala by společnost do trvalé války mezi soukromými válečnými lordy (ochrannými agenturami, ...)?“ Bohužel v tu dobu jsem neměl adekvátní odpověď, ale tento článek, doufám, ukáže, že lepší pozdě než nikdy.

Jablka a hrušky

Když se setkáme s námitkou o válečných lordech, musíme udržet naše srovnávání férová. Nebudu porovnávat společnost A, která je plná zlých, ignorantních barbarů, kteří žijí v anarchii, se společností B, která je osvícená a plná zákona dodržujících občanů, kteří žijí v minimálním státě. Anarchisté nezamítají, že život by mohl být lepší ve společnosti B. Co anarchisté tvrdí, je, že pro každou danou populaci, uvalení koercitivní vlády situaci zhorší. Absence státu je nutnou, nikoliv postačující podmínkou k dosažení svobodné společnosti.

Jinak řečeno: nestačí demonstrovat, že stav anarchie se soukromým vlastnictvím může zdegenerovat do nepřetržité války, kde žádná skupina není dostatečně silná, aby si podvolila všechny své vyzyvatele, a nikdo tak nemůže nastolit „řád“. Koneckonců, komunity žijící pod praporem Státu degenerují do občanské války každou chvíli. Měli bychom si pamatovat, že často citované příklady Kolumbie a Iráku nejsou ukázkou „od anarchie k chaosu“, ale právě naopak „od Státu k chaosu“.

Aby mohla námitka o válečných lordech fungovat, potřebují etatisté tvrdit, že daná komunita by pod rukou Státu zůstala zákona dbalá, ale že by se tato stejná komunita rozpadla a upadla do nekonečné války, pokud by armáda a právní systém byly privatizovány. Populární příklad Somálska tedy nepomáhá ani jedné straně. [1] Je pravda, že Rothbardovci by měli znejistět, jelikož respekt pro ne-agresi je v Somálsku zřejmě příliš vzácný, aby si adoptoval spontánní vznik totálně volné tržní společnosti. Ale druhou stranou mince je fakt, že respekt „zákona“ byl již předtím příliš nízký na to, aby si somálská vláda udržela pořádek. (Tento článek je z roku 2005, za těch pět let se v Somálsku mnoho změnilo.)

Nyní, když jsme identifikovali problém, si myslím, že existují silné důvody předpokládat, že občanská válka je mnohem méně pravděpodobná v regionu, kterému dominují soukromé ochranné a právní agentury, než v regionu se státním monopolem v těchto oblastech. Soukromé agentury vlastní majetek, kterým disponují, zatímco politici (zejména v demokratických státech) pouze vykonávají dočasnou kontrolu nad státním (nejen) válečným vybavením. Bill Clinton byl klidně připravený vypálit tucty raket, když skandál s Lewinskou nabíral na síle. Bez ohledu na víru v motivaci Clintona je zřejmé, že pokud ředitelem soukromé obranné agentury byl Slick Willie - agentury, která by mohla prodat na otevřeném trhu každou tuto raketu za $569.000 - tak by vypálil tyto rakety s mnohem menší pravděpodobností. [2]

Tento princip můžeme pozorovat na případu Spojených států. Vypukly by v šedesátých letech osmnáctého století boje v takové míře, kdyby místo dvou frakcí, z nichž každá kontrolovala stovky tisíc branců, museli všichni armádní velitelé najímat dobrovolné žoldáky a platit jim tržní mzdy za jejich služby?

Teorie smlouvy se Státem

Umím si představit, že čtenář se obecně ztotožňuje s mojí analýzou, ale stále odmítá důsledky. Mohl by říct nějako jako: „V přirozeném stavu měli lidé původně různé pohledy na spravedlnost. V tržní anarchii by různí zákazníci zaměstnávali tucty různých obranných agentur, z nichž by se každá snažila použít svoji sílu, aby implementovala nekompatibilní zákoníky práva. Je pravda, že tyto agentury by se obecně snažily vyhnout konfliktům kvůli obezřetnosti, ale rovnováha by stále byla nejistá.“

„Abychom zabránili tomuto výsledku,“ přemýšleli by moji kritici, „obyvatelé dají stranou svoje rozdílné myšlení a souhlasí s podporou jedné, monopolní agentury, která tak získá sílu rozdrtit každého svého vyzyvatele. Toto nepochybně vyvolává nový problém – vládu Leviathana, ale alespoň to řeší problém neutichajícího domácího válčení.“

Tento přístup má ale několik možných problémů. Zaprvé předpokládá, že nebezpečí soukromých válečných lordů je větší než hrozba tyranické centrální vlády. Zadruhé zde máme nepohodlný fakt, že se nikdy nevyskytlo nic jako dobrovolné zformování Státu. Dokonce i ti občané, kteří například podporovali ratifikaci ústavy Spojených států, nikdy nedostali možnost žít v tržní anarchii. Místo toho si museli vybrat mezi vládou řízenou Články konfederace nebo vládou řízenou Ústavou.

Ale pro naše účely je nejzajímavějším problémem této námitky fakt, pokud to je přesný popis, že tito lidé by nepotřebovali zformovat vládu. Pokud se by se hypoteticky velká většina lidí s rozdílnými koncepty spravedlnosti shodla, že je špatné používat násilí k řešení upřímných sporů, potom by tržní síly vedly k míru mezi soukromými policejními agenturami.

Ano, je naprostá pravda, že lidé mají velmi rozdílné názory o konkrétních právních problémech. Někteří lidé preferují trest smrti, někteří považují potrat za vraždu a určitě by neexistoval konsensus o tom, kolik lidí má opustit věznice, abychom se vyhnuli uvěznění jediného nevinného člověka. Nicméně pokud je teorie smlouvy se Státem správná, může silná většina jedinců souhlasit, že budou řešit své problémy nikoliv silou, ale raději spořádanou procedurou (třeba takovou, jakou poskytují periodicky se opakující volby).

Ale pokud tohle skutečně popisuje reálnou populaci, proč bychom očekávali, že takoví ctnostní lidé by jako zákazníci podporovali takové obranné agentury, které rutinně používají sílu proti slabým oponentům? Proč by velké množství rozumných zákazníků nezaměstnalo obranné agentury, které mají propletené arbitrážní dohody, a nepodávali své legitimní spory k renomovaným, nezainteresovaným arbitrům? Proč by soukromý právní rámec nefungoval jako řádný mechanismus k urovnání záležitostí „veřejného zájmu“?

Ano, výše uvedený popis by neodpovídal každé společnosti v historii. Ale stejně tak by válkychtiví lidé ani nedodržovali pravidla minimálního státu.

Černí pasažéři?

Sofistikovaný zastánce Státu, speciálně takový, který je znalý mainstreamové ekonomie, by mohl přijít s dalším ospravedlněním státu: „Důvodem, proč je minimální stát nezbytný, je fakt, že nemůžeme věřit trhu, že by adekvátně financoval legitimní policejní síly. Může být pravda, že 95 procent populace by mělo dostatečně podobné názory na justici tak, že by se dosáhlo míru, pokud by všichni důkladně přispívali obranným agenturám, které mají prosazovat jejich pohled.“

„Ale,“ pokračoval by zastánce státu, „pokud by tyto agentury neměly žádné právo vybírat poplatky od všech, kteří schvalují jejich činy, měly by prostor pro mnohem menší moc. Trh selhává specificky kvůli problému černých pasažérů: Pokud legitimní firma omezí darebnou agenturu, všichni zákona dbalí lidé z toho mají prospěch, ale na volném trhu nejsou nuceni ji zaplatit za toto „veřejné dobro“. V důsledku toho by gaunerské agentury financované zlomyslnými zločinci měly v anarchii mnohem větší pole působnosti.“

Proti takovému názoru je opět několik možných odpovědí. Zaprvé uvažujeme, že obrovská pevná armáda připravená zatlouct do země minoritní rebelanty není jednoznačně žádaná charakteristika Státu.

Zadruhé, údajný problém černých pasažérů by nebyl ani zdaleka tak zkázonosný, jak mnozí ekonomové věří. Například pojišťovací společnosti by ve velké míře „internalizovaly externality“. Může být pravda, že by bylo zatčeno „nedostatečné“ množství sériových vrahů, pokud by relevantní detektivní a policejní agentury musely vyjednávat příspěvky s každou jednotlivou domácností. (Jistě každý drobně benefituje z toho, že ví, že byl dopaden sériový vrah, ale jestli jeden člověk zaplatí nebo ne, pravděpodobně nebude hrát velkou roli mezi zatčením a útěkem.)

Ano, pojišťovací společnosti, z nichž každá zabezpečuje tisíce lidí ve větším městě, by byly ochotny přispět slušnou částkou, aby eliminovaly hrozbu sériového vraha. (Nakonec, pokud vrah zabije někoho dalšího, bude muset jedna z těchto společností zaplatit stovky tisíc dolarů potomkům oběti.) Stejná úvaha demonstruje, že volný trh může adekvátně financovat program na „zkrocení“ darebné agentury.

Zatřetí, lidé si musí vážně představit tento strašidelný scénář, aby pochopili, jak absurdní je. Přestavte si nikdy nespící město jako New York, které je na počátku rájem volného trhu. Je vážně uvěřitelné, že by soupeřící gangy konstantně rostly a nakonec terorizovaly celou veřejnost? [3] Pamatujte, že se jistě jedná o kriminální organizace, takže by, na rozdíl od městského zastupitelstva NY, tyto gangy neměly žádnou ideologickou podporu.

Musíme uvažovat, že v takovém prostředí by zákona dbalá většina měla k dispozici všechny možné mechanismy, než jen fyzickou konfrontaci. Jakmile by soukromý soudce rozhodl proti zlovolné agentuře, soukromé banky by mohly zmrazit jejich účty (do míry pokut, které by uvalil arbitr). Navíc by soukromé firmy poskytující komunální služby mohly v souladu se standardním ujednáním ve smlouvě uzavřít vodu a vypnout elektřinu ve velitelství této agentury.

Samozřejmě je teoreticky možné, že by nějaká darebná agentura překonala tyto překážky, buď skrz zastrašování nebo dělením kořisti, převzetím dostatečného množství bank, energetických společností, obchodů s potravinami atd. tak, že by ji zastavila pouze plně vybavená armáda. Ale hlavím bodem je, že z původní pozice tržní anarchie by museli tito vládci vzejít téměř z ničeho. Zatímco naopak v systému minimálního Státu je aparát hromadného zotročení připravený a čeká, aby se ho někdo chopil.

Závěr

Standardní námitka, že anarchie by vedla k soupeřícím válečným lordům, je nepodložená. V takových komunitách, kde by se takový výsledek objevil, by přítomnost Státu nepomohla. Vskutku právě opak je pravdou: Dobrovolné uspořádání společnosti založené na soukromém vlastnictví by bylo mnohem příznivější pro mír a vládu zákona, než koercitivní projekt parazitického vládního monopolu.

[1] Pokud jsem zmínil Somálsko, měl bych poznamenat, že anarchokapitalisté v určité míře vidí své teorie, jak se rodí ve skutečnosti.

[2] Je pravda, že toto číslo by pro soukromou firmu bylo nižší, jelikož by kontrolovala své náklady mnohem lépe než Pentagon. Nicméně pořád platí, že tato společnost by hospodařila se zbraněmi mnohem lépe než státní úředníci.

[3] Nezapomínejme na to, že skupiny zločinců 1. nekradou tolik peněz ani nezabíjejí tolik lidí, jako vlády během běžného dne, 2. odvozují svoji sílu ze současných vládních zákazů (hazard, drogy, prostituce, lichva...), a vůbec tak nejsou reprezentantem anarchokapitalistického světa.