Nerovnost, zlo z definice

Mises.cz: 05. října 2016, Urza, komentářů: 13

Zejména v levicových kruzích – ale poslední dobou často i mezi širokou veřejností – jsou populární snahy o vymýcení nerovnosti mezi lidmi; existují různé rádoby alarmující zprávy o tom, kolik nejbohatších z nás vlastní jak velké procento světového bohatství, přičemž drtivá většina lidí automaticky soudí, že je to špatně. Nerovnost je prostě špatná, protože je špatná, takže je špatná; všimli jste si, že ve valné většině textů či projevů, kde ji někdo kritizuje, se sice autor rozohňuje nad tím, kolik a jak velké nerovnosti na světě je, přičemž zcela automaticky předpokládá, že je to špatně, aniž by vlastně rozebíral, proč by tomu tak mělo být? Není to totiž třeba; socialistická společnost, jež si uzurpuje kontrolu nad našimi životy již od útlého dětství skrze státní školství, nás automaticky naočkuje tím, že nerovnost je zlo.

V tomto článku bych rád rozebral čtyři zásadní (a dle mého názoru nejdůležitější) důvody, proč boje proti nerovnosti nedávají smysl navzdory tomu, jak jsou na první pohled populární, než se nad nimi člověk hlouběji zamyslí:

1/ Nerovnost je inherentní, nelze se jí zbavit.

2/ Boj proti nerovnosti nevyhnutelně zároveň znamená tažení proti motivaci lidí zlepšovat se.

3/ Trh není hra s nulovým součtem.

4/ Samotný boj s nerovností stojí zdroje a typicky je realizován útočným násilím.

Nerovnost je inherentní

Lidé jsou různí – unikátní sněhové vločky; někdo se narodil chytrý, další hloupý, jeden je hezký, jiný ošklivý a existuje bezpočet dalších atributů a vlastností, jimiž se lidské bytosti mohou odlišovat jedna od druhé, nemluvě o tom, že většinu z nich není možné nejen rozumně změřit, ale především ani kvantifikovat (například fyzická krása je subjektivní). Nebo tuší někdo, jak vytvořit mezi lidmi „rovnost“ kupříkladu stran inteligence či hudebního sluchu? Mě tedy krom lobotomie drtivé většiny populace na srovnání s těmi nejhloupějšími (nebo povinné propíchání bubínků pro rovnost s hluchými) nic moc nenapadá; a protože sociální inženýry a politiky též ne, nezbylo jim než se naprosto nelogicky zaměřit pouze na nerovnost finanční – jen proto, že je dobře měřitelná, viditelná a vyvolává velké emoce, takže se na ní dá přiživit a postavit kariéra.

Jelikož existují tisíce parametrů lidských životů, kvůli kterým mezi lidmi může nastat nerovnost, bude tato na světě panovat vždy; zaměřit se na jeden z těch parametrů (majetek) a snažit se jej vybalancovat bez ohledu na ty ostatní, může paradoxně v mnoha případech celkovou míru nerovnosti ještě prohlubovat – máme-li například nešťastného boháče a šťastného chudáka, jaký smysl dává užít proti tomu majetnému násilí a ve jménu „rovnosti“ přesunout jeho majetek k chudšímu? Samozřejmě to může být i obráceně, pointou však zůstává, že bojovat s nerovností mezi lidmi tím, že se budeme snažit vyrovnávat jeden jediný aspekt jejich životů, dává asi takový smysl jako bojovat proti nerovnosti mezi zvířaty tím, že jim budeme normalizovat třeba zuby.

Boj s nerovností demotivuje

Čím více se potíráme nerovnost (a to platí zcela obecně, i když tyto snahy probíhají typicky ohledně nerovnosti majetkové, o které píši primárně), tím méně motivace budou mít lidé k tomu, aby zlepšovali svou situaci a pracovali na sobě; když nadprůměrným bereme a podprůměrným dáváme, klesá motivace všech se zlepšovat. Ostatně proč se o něco snažit, když zaprvé v případě úspěchu o to stejně přijdu a zadruhé v případě, že se na to úplně vykašlu, to stejně získám, protože mi to někdo dá (poté, co to vezme jiným). Pro názornost uvažme extrémní případ absolutní rovnosti: neexistuje-li žádný podprůměr a nadprůměr, znamená to, že vše, co svou pílí získám „navíc“, je mi okamžitě sebráno a přerozděleno mezi všechny, zatímco když se nesnažím a nedělám nic, bude mi to, co postrádám, prostě dodáno; proč bych měl pak zkoušet cokoliv budovat?

Trh není hra s nulovým součtem

Když se mluví o zvyšování míry nerovnosti mezi chudými a bohatými, většina lidí si to typicky vyloží tak, že bohatí bohatnou na úkor chudáků; lidé si velmi často představují nějaký fixní objem bohatství, který je třeba rozdělit mezi populaci, takže jim pak připadá, že o co více mají jedni, o to méně musejí mít druzí. Trh však není hra s nulovým součtem; a to dokonce ani trh masivně deformovaný státními zásahy. Celkové bohatství, jež máme k dispozici, neustále roste, jak lidé pracují a tvoří; a nejedná se jen o bohatství materiální, i míra poznání a vzdělání je stále vyšší a vyšší. Ostatně posuďte, v jakých podmínkách lidé žili ještě před sto lety a o kolik lepší máme nyní možnosti, lékařskou péčí počínaje, přístupem k informacím konče; neexistuje tedy nějaký „koláč“ fixní velikosti, o který by se všichni museli dělit, neboť onen „koláč“ se s časem (a hlavně poslední dobou) zvětšuje tempem naprosto nevídaným.

Dobrá, máme tedy rostoucí míru bohatství, takže lidé typicky bohatnou, ač někteří rychleji než jiní (a nemluvím teď ani tak o penězích, i když v těch to lze také měřit); proč to tedy nevyrovnat, říkáte se? Inu, jednoduše proto, že čím více budeme nerovnost odstraňovat, tím pomaleji poroste celkové bohatství ve společnosti; to platí zaprvé proto, že boj s nerovností demotivuje (vizte výše), zadruhé sám o sobě něco stojí, ale nelze zanedbat ani to, že statisticky (samozřejmě ne ve všech případech, ale většinou) platí, že bohatí bývají spíše ti schopní, kteří dokáží své zdroje využívat efektivněji, takže v jejich rukou jsou plodnější. Vývoj jde tak rychle kupředu, že relativně chudí lidé dnes žijí v lepších podmínkách než relativně bohatí před desítkami či stovkami let; a je třeba si uvědomit, že přerozdělování sice možná dočasně zlepší okamžitou situaci některých nemajetných, ale krom toho také zpomalí celý ten proces bohatnutí (díky kterému budou pravděpodobně chudí v budoucnu žít lépe než bohatí dnes), v důsledku čehož vyrostou celé generace chudých (a samozřejmě i bohatých, jenže ti jsou nám prezentováni jako zlí, takže nikoho moc nezajímají), již mohli být bohatší, kdybychom nyní nepřerozdělovali.

Násilné odstraňování nerovnosti

Kdyby byl boj s nerovností veden na bázi dobrovolnosti, sice by s sebou nesl taktéž některé (zdaleka ne všechny) negativní efekty, o nichž jsem napsal výše, nicméně je na každém, jak naloží se svým majetkem; a udělá-li někomu radost vzdát se některých svých statků ve prospěch slabších a chudších jedinců, je to konec konců jeho věc (ostatně já sám tak činím již dlouhá léta a neshledávám na tom nic špatného). Problém je, že boj s nerovností typicky vedou politici – násilníci, již parazitují na penězích daňových poplatníků a snaží se nějak ospravedlnit svoji existenci; jim samotným typicky nevadí mít značně nadprůměrné výdělky (z uloupených peněz), zatímco po ostatních chtějí, aby se něčeho vzdávali ve jménu rovnosti. Ale doopravdy nějaká mýtická rovnost, jež není dosažitelná a vlastně ani žádoucí, jak jsem vysvětlil výše, stojí za to, abychom nevinným lidem vyhrožovali násilím a loupili jejich majetky proti jejich vůli?

Závěr

Navzdory tomu, že s nerovností v dnešní době bojuje každý jouda, neboť je to šíleně populární, i když vlastně nemožné a nefunkční, nedává takový boj prakticky žádný smysl; a v případě, že by náhodou uspěl, nepřinese ve výsledku nic než bídu a utrpení. Rovnost totiž není jen nedosažitelná, ona je zároveň také především velmi nežádoucí; ve světě, kde mají všichni stejně (ať už schopností, majetku, vzhledu, zdravotního stavu, vlastně se to týká čehokoliv), poklesne motivace lidí na sobě pracovat, zlepšovat se, být prospěšní sobě i společnosti a celkový růst bohatství se zpomalí. Nerovnost není nic špatného, jak se mnozí levičáci (a bohužel nejen oni) domnívají; ona je vlastně prospěšná – díky ní má smysl snažit se například v něčem vyniknout a podobně (bez nerovnosti by nebylo možné vyniknout nikdy v ničem, neboť už to samotné vynikání je značně nerovnostářské). Chcete přesto o rovnost usilovat? Dobrá, ale buďte tak laskavi, čiňte tak za své peníze a mě do toho nezatahujte.