Nyní, když Nová levice opustila svůj dřívější uvolněný, flexibilní ne-ideologický postoj, byly přijaty dvě ideologie jako vůdčí teoretické pozice Nových levičáků: marxismus-stalinismus a anarchokomunismus.

Marxismus naneštěstí dobyl SDS [americká Students for a Democratic Society, pozn. překladatele], ale anarchokomunismus zaujal mnoho levičáků, kteří hledají cestu z byrokracie a statické tyranie, která značí cestu stalinistů.

A mnoho libertariánů, kteří hledají metody akcí a spojence pro takové akce, je přitahováno anarchistickým krédem, které zdánlivě velebí dobrovolnou cestu a volá po zrušení donucovacího Státu.

Je nicméně fatální opustit a ztratit z dohledu svoje vlastní principy v pátrání po spojencích ve specifických taktických akcích. Anarchokomunismus, jak ve své původní Bakuninově-Koropotkinově, tak své současné iracionální a "post-nedostatkové" variantě, je izolovaným pólem od ryzích libertariánských principů.

Jednou věcí je pro příklad, anarchokomunismus nenávidí a zlořečí více než Státu, právu na soukromé vlastnictví; ve skutečnosti, hlavním důvodem toho, že se anarchokomunisté staví proti Státu, je, že mylně věří, že je tvůrcem a ochráncem soukromého vlastnictví, a proto jediná cesta vedoucí směrem ke zrušení vlastnictví je pomocí destrukce Státních aparátů. Totálně se mýlí v poznání toho, že Stát byl největším nepřítelem a útočníkem proti soukromému vlastnictví.

Dále, pohrdají a nenávidí svobodný trh, ekonomiku zisku a ztráty, soukromé vlastnictví, a materiální hojnost - všechny z nich jsou důsledky sebe navzájem - anarchokomunisté mylně identifikují anarchismus s komunaristickým žitím, kmenovým sdílením, a s jinými aspekty naší objevující se drug-rockové "mládežnické kultury".

Jediná dobrá věc, která může být řečena o anarchokomunismu je ta, že v kontrastu se stalinismem, jeho forma komunismu by pravděpodobně byla dobrovolná. Pravděpodobně by nikdo nebyl nucen se připojit ke komunám, a ti kteří by pokračovali v individuálním žití a tržních aktivitách, by zůstali nerušeni. Nebo by byli?

Anarchokomunisté byli vždycky extrémně vágní a mlhaví ohledně rysů jimi navrhované anarchistické společnosti budoucnosti. Mnoho z nich předpokládalo hluboce antilibertariánskou doktrínu, že anarchokomunistická revoluce musí zkonfiskovat a zrušit všechno soukromé vlastnictví, aby odstavila všechny od jejich psychologické náchylnosti k jejich vlastnímu majetku.

Dále, je těžké zapomenout fakt, že když španělští anarchisté (anarchokomunisté Bakuninovsko-Koropotkinova typu) převzali velké oblasti Španělska během občanské války ve 30. letech [20. století], zkonfiskovali a zničili všechny peníze ve svých oblastech a okamžitě nařídili trest smrti za použití peněz. Nic z toho nemůže dát důvěru v dobré, dobrovolné záměry anarchokomunistů. Ve všech ostatních ohledech se anarchokomunisté pohybují od škodlivosti k absurditě.

Filozoficky, tato víra je totálním útokem na individualitu a na rozum. Touha jednotlivce po soukromém vlastnictví, po zlepšení svého vlastního údělu, po specializaci, po akumulaci zisků a příjmu, jsou zlořečeny všemi větvemi komunismu. Místo toho se předpokládá, že každý bude žít v komunách, sdílet hubené vlastnictví se svými soudruhy, a každý bude opatrný, aby nebyl pokročilejší než jeho komunitarističtí bratři.

U kořene všech forem komunismu, povinného nebo dobrovolného, leží hluboká nenávist k individuální výtečnosti, popření přirozené a intelektuální nadřazenosti některých lidí nad jinými, a touha strhnout každou individualitu na úroveň komunálního mraveniště. Ve jménu podezřelého "humanismu", iracionality a hlubokého antihumánního rovnostářství má být každý jednotlivec oloupen o jeho specifickou a drahocennou lidskost.

Nadto, anarchokomunismus pohrdá rozumem a jeho logickým důsledkům dalekosáhlého významu, prozíravosti, tvrdé práci, a individuálnímu pokroku; místo toho velebí iracionální pocity, rozmar a vrtoch - vše ve jménu "svobody". "Svoboda" v anarchokomunismu nemá nic společného s ryzí libertariánskou absencí interpersonální invaze nebo obtěžováním; je to místo toho "svoboda", která znamená zotročení nerozumem, neprozkoumaným rozmarem a dětinským vrtochem. Sociálně a filozoficky je anarchokomunismus neštěstím.

Ekonomicky je anarchokomunismus absurditou. Anarchokomunisté usilují o zrušení peněz, cen a zaměstnávání a navrhují provozovat moderní ekonomiku čistě automatickým registrem "potřeb" v nějaké centrální databázi [podobně je tomu například v případě moderní participativní ekonomiky čili Partekonu - viz zde, pozn. překladatele]. Nikdo, kdo má sebemenší znalost ekonomie si nemůže pohrávat s touto teorií po jedinou vteřinu.

Před padesáti lety, Ludwig von Mises odkryl totální neschopnost plánované bezpeněžní ekonomiky operující na nějaké vyšší úrovni než je ta primitivní. Ukázal, že peněžní ceny jsou nepostradatelné pro racionální alokaci všech našich vzácných zdrojů - práce, půdy a kapitálových statků - do míst a do oblastí, kde jsou nejvíce požadovány spotřebiteli a kde mohou působit s nejvyšší efektivností. Socialisté připustili správnost Misesovy výzvy a začali - marně - hledat cestu pro racionální systém tržních cen v rámci socialistické plánované ekonomiky.

Rusové po zkoušení cesty ke komunistické bezpeněžní ekonomice v jejich "válečném komunismu" krátce po Bolševické revoluci reagovali s hrůzou, když viděli ruskou ekonomiku mířící do záhuby. Dokonce ani Stalin se nikdy nepokoušel ji oživit a od 2. světové války východoevropské země totálně opustily tento komunistický ideál a rychle se posunuly ve směru [částečně a nedůsledně, spíše si - na dále Rothbardem uvedené - jen jako by hrály, je zde zřejmě myšleno uvolnění v 60. letech 20. století a relativně kapitalistický vývoj v Jugoslávii, pozn. překladatele] svobodných trhů, volného cenového systému, testu zisku a ztráty a propagace spotřebitelské hojnosti.

Není náhodou, že to byly právě ekonomové v komunistických zemích, kteří vedli útěk od komunismu, socialismu a centrálního plánování směrem ke svobodným trhům. Není zločinem ignorovat ekonomii, která je konec konců specializovanou disciplínou, a kterou většina lidí považuje za "chmurnou vědu". Ale je totálně nezodpovědné mít hlasité a hlučné názory na ekonomické záležitosti a zároveň zůstávat ve stavu ignorace. Je to tato agresivní ignorace, která je vrozená víře anarchokomunismu.

Stejný komentář může být aplikován na široce rozšířenou víru, zastávanou mnoha novými levičáky a všemi anarchokomunisty, že se není již potřeba obávat o ekonomiku a produkci, protože je předpokládáno, že žijeme v "post-nedostatkovém" světě, ve kterém takové problémy již nevyvstávají. Ale přestože naše podmínky nedostatku jsou jasně nadřazené těm, které měl jeskyní člověk, stále žijeme ve světě vše prostupujícího ekonomického nedostatku.

Jak se dozvíme, kdy svět dosáhl "post-nedostatku"? Prostě, když všechno zboží a služby, které můžeme chtít, se stanou více než dostatečnými, že jejich ceny padnou na nulu; zkrátka, když můžeme získat všechno zboží a služby jako v rajské zahradě - bez úsilí, bez práce, bez použití jakýchkoliv vzácných zdrojů.

Antiracionální duch anarchokomunismu byl vyjádřen Normanem O. Brownem, jedním z guruů nové "counter-culture": "Velký ekonom von Mises zkoušel vyvrátit socialismus demonstrací toho, že zrušením směny socialismus učiní ekonomickou kalkulaci a tudíž ekonomickou racionalitu nemožnou ... Ale pokud má von Mises pravdu, potom to, co objevil, není vyvrácení, ale psychoanalytická obhajoba socialismu ... Je jednou ze smutných ironií současného intelektuálního života, že odpověď socialistických ekonomů na von Misesův argument byla pokusem ukázat, že socialismus není nekompatibilní s "racionální ekonomickou kalkulací" - to jest, že by si mohl udržet nehumánní princip ekonomizování." (Life Against Death, Random House, paperback, 1959, str. 238-39.).

Fakt, že opuštění racionality a ekonomie v zájmu "svobody" a rozmaru povede k destrukci moderní výroby a civilizace a vrátí nás do barbarismu, netrápí naše anarchokomunisty a jiné exponenty nové "counter-culture". Ale nezdá se, že by si uvědomovali, že výsledek návratu k primitivismu by byl hladověním a smrtí pro téměř celé lidstvo a omezení živobytí pro ty, co by přežili.

Kdyby si prosadili svou, zjistili by, že je opravdu těžké být veselý a "neutlačovaný", když se trpí hladem. To vše nás přivádí nazpět k proroctví velkého španělského filozofa Ortega y Gasseta: "V turbulencích zaviněných nedostatkem jídla se dav pustí do hledání chleba, a to znamená obecně zkázu pekárnám. To může sloužit jako symbol ve větším a více komplikovaném měřítku přijatých postojů dnešních mas ohledně civilizace, která je podporuje ... Civilizace není "jen zde", není samonosná. Je umělá ... pokud chcete využít výhod civilizace, ale nejste připraveni sami se starat o podporu civilizace - jste v koncích. V okamžiku se naleznete bez civilizace. Jen mihnutí, a když se podíváte, všechno zmizelo beze stopy. Objeví se primitivní les v jeho přírodním stavu, právě tak, jako by se roztáhly záclony kryjící čistou přírodu. Džungle je vždycky primitivní a naopak, vše primitivní je obyčejnou džunglí." (José Ortega y Gasset, The Revolt of the Masses, New York: W.W. Norton, 1932, str. 97)