Nesvoboda versus nutnost

Mises.cz: 16. července 2026, Ondřej Kučera, komentářů: 49

Může člověk být svobodný, pokud nemá naplněné své základní potřeby? Dle libertariánů ano, zatímco dle mainstreamového socialistického diskurzu spíše ne. V čem je v těchto pojetích svobody rozdíl? Člověk je “svazován” svými nejrůznějšími potřebami, přičemž při jejich chronickém nenaplňování přichází značná frustrace. Je-li například hladový, z pohledu „levicového“¹ diskurzu nemá svobodu, neboť frustrace jej tlačí do toho, aby svůj hlad zasytil, čímž se jeho život redukuje na otázku přežití. Taková svoboda se může zdát nesmyslná, avšak za cíl si kladu ukázat čtenáři, že mezi těmito konstrukty stejně existuje kvalitativní a velmi významný rozdíl. 

Podle pojetí negativních práv je naše celková svoboda právě těmi možnostmi, které nám nebyly upřeny ostatními. Vězní-li například člověka někdo ve sklepě, objektivně omezuje jeho svobodu pohybu. Brání-li někdo volné distribuci kokainu, omezuje tím naši svobodu si tuto látku pořídit od dodavatele (ať už potenciálního, či skutečného), což má opět pozorovatelné důsledky.

Oproti tomu existuje celá řada konstruktů operujících více či méně se svobodou (např. právo na důstojnost), za jejichž jádrovou myšlenku lze dle mého názoru považovat toto tvrzení: Nejsem svobodný, pokud v situaci, v níž se nacházím, nevidím žádné jiné východisko, a jeví se mi tak, že do ní jsem okolnostmi dotlačen. Jsem-li hladový, veškerá moje životní energie bude směřovat k tomu, abych se zasytil, což mi znemožní věnovat se čemukoli jinému, čemu bych se jinak věnovat mohl. Vezměme další běžnější příklad příklad: Chci mít rodinu a být součástí širší společnosti. Pro tento cíl je důležité mít příjem. Z pohledu socialisty tedy dokonce ani do práce nechodím svobodně, protože mě do ní tlačí potřeba držet krok se společenskými normami nebo osobními cíli.

Mým cílem je představit koncept, který označuji jako nutnost, a vysvětlit jeho zásadní rozdíl oproti svobodě. Nutnost definuji jako omezení možností na základě očekávání a preferencí jednotlivce. Z výše uvedených příkladů je možná patrné, jak moc individuální to, co zrovna někdo považuje za nutnost, může být. Zatímco pro jednoho člověka v určitém čase může být stálý finanční příjem naprosto zásadní, jeho bohémský protějšek si bude užívat prostě toho, co zrovna přijde. Myslím si, že častým problémem některých koncepcí svobody je právě to, že vycházejí z toho, které lidské potřeby² zrovna považuje za důležité daný autor: Co pro někoho může být obrovskou překážkou, pro jiného v jeho osobním životě nehraje takřka žádnou roli. Navíc, jednotlivcův náhled na tyto překážky se může zásadně měnit i v průběhu jeho života. Čím lepšího vzdělání nebo lepších kompetencí dosáhne, tím spíše něco, co pro něj dříve bylo nepřekonatelnou překážkou, dokáže představovat zvládnutelnou výzvu, nebo dokonce druhotný problém.

K tomu, co vnímáme jako nutnost, navíc extrémně přispívá duch doby. Naše “potřeby” totiž  drasticky rostou s pokrokem: to znamená, že i v současnosti vcelku zabezpečený člověk bude možná za 100 let naprostým chudákem, jenž by z pohledu pozitivní svobody vůbec nebyl svobodný. 

K tomu bych rád dodal, že některé potřeby jako je hlad s námi sice budou vždycky, ovšem i v tomto případě můžeme poznávat alespoň způsoby, jimiž s nimi lze pracovat nebo jimiž je lze naplňovat, čímž jsme z oné „nutnosti“ rozvázáni. Nutnosti, jakými je například práce, jsou zase mnohem variabilnější a do velké míry závisí na jedincově sebedůvěře a práci s emocemi: Čím spíše dotyčný věří, že má možnost danou práci změnit, tím spíše opravdu najde práci, která je pro něj optimální, a nebude se cítit donucen okolnosti k pracování. V podobných případech dokonce vnímám nutnost nebo vnímanou nesvobodu jako formu sebeklamu, jež člověku znemožňuje vidět odpovědnost za vlastní potřeby a za způsoby, jimiž je naplňuje. 

Myslím si, že zaměňování mezi svobodou a nutností vede lidi k naučené bezmocnosti, stavu mysli, v němž lidé mají pocit, že svůj vlastní život nemají pod kontrolou. Právě na tento mindset umí velmi pohotově zareagovat politici: stát se o vás samozřejmě postará, bydlení má být jistota a důchody dostanete co největší.

V tomto vágním diskurzu pozitivní svobody se však ztrácí princip, který považuji za nosný pro liberální společnost, jímž je skutečně objektivní výčet toho, v kolika možnostech člověku skutečně brání jeho okolí, aniž by pro něj samotného existovaly jiné objektivní překážky. Toto mi přijde velice důležité, neboť zatímco nutnost lze velmi často řešit mnoha různorodými způsoby, jak poukazuji v tomto článku, nesvoboda je typicky něco, čeho se domůžeme jen velmi obtížně. Zákazy jsou navíc často něčím, okolo čeho vzniká velmi silné sociální stigma, a člověk se obvykle musí stydět za to, že podobný cíl vůbec má. 

Abych to shrnul, věřím tomu, že nesvoboda by měla být definována zejména tím, jak moc člověku různí aktéři znemožňují dosahovat jeho cílů. Nutnost oproti tomu mnohem víc souvisí s tím, jaké je jeho vnitřní nastavení, jaké má fyzické limity a ve které době se nachází, což ovšem znemožňuje nalézt v ní jasnou shodu. Oba tyto koncepty hrají zásadní místo v našem chápání člověka, ovšem jejich zaměňování může vést k relativizaci některých základních lidských práv. 

[1] Pojetí levice/pravice nemám příliš rád, protože si pod nimi každý představí něco dost jiného. Zrovna důraz na naplňování potřeb člověka je však něco, co bych nedovedl popsat žádným jiným pojmem a co mi zrovna přijde jako trefné jádro i mnoha protikladných „levicových“ koncepcí.

[2] I v psychologii neexistuje zjevný konsenzus na tom, kolik potřeb člověk má a jak se projevují. Zatímco evoluční přístup typicky zdůrazňuje ty, které v minulosti pomáhaly k přežití, humanistická psychologie mnohem víc zdůrazňuje ty, které nás činí člověkem, například potřeba lásky, úcty, a zejména sebeaktualizace. Tyto potřeby dokonce například dle Maslowa mohou v určitém bodě nastoupit do popředí před ty fyziologické, a hrát v jeho životě daleko větší roli.