Mises.cz

Mises.cz

O konzervativcích, hipících a libertarianismu

Bývaly časy, kdy jsem se jako anarchokapitalista cítil názorově blíže konzervativcům než hipíkům, pankáčům, anarchokomunistům a podobně, čímž pádem jsem se tedy logicky snažil ovlivňovat především tu první skupinu, zatímco nad tou druhou jsem „lámal hůl“; myslím, že to byla chyba.

Nejspíše všichni znáte D-FENSův weblog, na který přispívají v drtivé většině lidé volající po malém státu (a anarchii často ostře odmítající), kteří se sice téměř všichni nazývají minarchisty, ale v některých případech jde o klasické konzervativce, již sice odmítají politickou korektnost, přerozdělování a socialismus, nicméně na druhé straně by neváhali zakázat prakticky cokoliv, co v jejich očích ohrožuje „společnost“ (typicky třeba drogy, výchovu dětí homosexuálními páry, svobodu slova za určitou hranicí, v některých případech presumpci neviny a v poslední době samozřejmě především islám); zde si můžete přečíst jeden článek od právě takového autora.

Přiznávám, že když jsem ten text četl, dělalo se mi špatně (doslova); co mě na něm však zaujalo až tak, že o tom píši? Inu, s autorem onoho dílka jsem měl již spory ohledně jeho předchozích článků, kdy jsem se mu snažil vysvětlit, proč je aplikace kolektivní viny nemorální; až teď mi došlo, že dotyčný už ani v jiných intencích přemýšlet nedokáže – on nejspíše vůbec není schopen o cizích lidech uvažovat v relacích člověk-člověk, ergo každý, koho nezná (tedy doufám, že to platí jen pro ty, které nezná), je v jeho očích pouze příslušníkem nějaké skupiny: muslim, Němec, Čech, křesťan, Rus, Ukrajinec, Vietnamec, Bělorus a podobně. Všimněte si, že celý ten článek o ničem jiném není: Jsou v něm popisovány vlastnosti a chování celých národů, ke kterým je přistupováno jako k živým bytostem (ten a ten národ se před několika sty lety dopustil toho a toho, takže nyní by měl… a tak dále); nejen, že k nim dotyčný tak přistupuje, ale on i jednání jednotlivých lidí přisuzuje motivace související s dávnou minulostí národu, ke kterému tito náleží.

Ten text mi svým způsobem velmi otevřel oči, neboť podobné uvažování vidím i u mnoha jiných lidí, jen ne v tak extrémní nahotě; v každém případě považuji za téměř nadlidský úkol vysvětlit cokoliv o kolektivní vině tomu, kdo v lidech nevidí v prvé řadě je samotné, nýbrž především jejich národnosti. Představte si, že někoho poznáte, ale neřeknete si kupříkladu: „Ten vypadá sympaticky,“ případně: „To je ale kočka,“ nýbrž si automaticky toho člověka zařadíte způsobem: „Aha, to je Rus, ti jsou takoví a makoví,“ případně: „No jo, muslim, ten mě chce zabít; a jestli řekne, že ne, tak to jen předstírá.“ Tyto předpoklady si pak samozřejmě potvrzujete pokaždé, když se dotyčný zachová způsobem, který očekáváte (a ignorujete, když dělá něco jiného), takže po letech už jistě víte, že „máte pravdu“; lidé přestávají být lidmi, stávají se občany, věřícími a podobně. Pro toho, kdo uvažuje tímto způsobem a vnímá národy jako živé entity se svědomím, vinou a dalšími lidskými atributy, se stane kolektivní vina nezbytností – vždyť on ani nedokáže uvažovat nijak jinak! Z jeho pohledu je pak naprosto logické napsat článek o tom, jak ho štve, když je ČR označována za postkomunistickou zemi, což bere jako osobní urážku; a protože jej urazil Němec, vrací mu to postnacistickým Německem.

Většina libertariánů, které znám (včetně mě), byli původně takoví ti běžní „pravičáci“, kterým bylo jasné, že socialismus je špatně, přerozdělování vede ke ztrátě motivace (co je nemožnost ekonomické kalkulace, zjistili až časem) a chápali, že každý jest svého štěstí strůjcem, strojvůdcem i strojvedoucím; ale tomu v podstatě rozumí i autor textu, o kterém píši výše. Rozdíl mezi ním a libertariány spočívá hlavně v přístupu k lidem jako individuím, nikoliv jako k součástem nějaké společnosti, s čímž souvisí i určité zbožštění státu a zákonů.

Naopak nejrůznější anarchokomunisté, hipíci, pankáči a liberálové (v onom moderním přeneseném smyslu tohoto slova, se kterým se setkáváme nejvíce v USA) jsou na tom přesně opačně: Nezbožšťují stát a zákony, netouží upírat lidem cokoliv na základě jejich sexuální orientace, nejsou posedlí službou vlasti a nevnímají lidi jen jako příslušníky národů; na druhou stranu bohužel typicky nerozumějí ekonomii a neuvědomují si některé základní zákonitosti praxeologie, ergo jim není příliš jasné, že a proč přerozdělování škodí v konečném důsledku i tomu, komu má pomoci.

Anarchokapitalismus, nejvyhraněnější forma libertarianismu, se v podstatě skládá ze dvou základních kořenů: filosofického základu anarchoindividualistů a rakouské ekonomické školy; jeho duchovní otec – Murray Newton Rothbard – to vyjádřil těmito slovy: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Ačkoliv do sebe tyto dva myšlenkové základy zapadají naprosto dokonale pro toho, kdo pochopil, mohou argumentačně velmi dobře obstát i odděleně, navíc jejich spojení není zrovna intuitivní záležitost (nikoho před M. N. Rothbardem to nenapadlo); z toho plyne, že existuje spousta lidí, kterým je vlastní jeden z těch dvou principů (alespoň ve své valné většině), nikoli však ten druhý – leč k tomu, aby se někdo stal anarchokapitalistou, potřebuje oba.

Jinými slovy se anarchokapitalisté často stávají z minarchistů/konzervativců, kteří přestanou zbožňovat stát a začnou jej místo toho nenávidět (předpokládám, že toto platí pro celou řadu čtenářů tohoto textu), ale také například z anarchokomunistů či hipíků, kteří pochopí rakouskou ekonomickou školu (kupříkladu Hans-Hermann Hoppe, jenž byl levicový anarchista, ze kterého se po přečtení Misese stal anarchokapitalista). A protože téměř nikdo není k odmítání státu a principům rakouské ekonomické školy veden od dětství (mé děti jsou světlá výjimka xD), skoro každý anarchokapitalista si získání takových názorů musel projít nějakou proměnou. Když se tedy někomu snažíme vysvětlovat libertariánské myšlenky, typicky se jedná o člověka, jenž s jednou jejich „částí“ v souladu, zatímco tu druhou odmítá.

A pointa? Kam tím vším směruji? Inu, bývaly časy, kdy jsem se jako anarchokapitalista cítil názorově blíže konzervativcům než hipíkům, pankáčům, anarchokomunistům a podobně, čímž pádem jsem se tedy logicky snažil ovlivňovat především tu první skupinu, zatímco nad tou druhou jsem „lámal hůl“ (ne že bych se s nimi vůbec nebavil, ale vkládal jsem do toho méně energie); myslím, že to byla chyba – a protože občas vidím, že tak jednají i někteří další libertariáni, rozhodl jsem se o tom napsat: I když odhlédneme od mých zkušeností a prostě se nad tím zamyslíme logicky, vyjde nám, že vysvětlit někomu základy ekonomie je v podstatě snazší než vymanit jej ze spárů náboženství – etatismu.

Jeden můj známý si ze mě dělá legraci, že se hlásím k anarchokapitalismu, protože jsem v osobním životě „anarcho“ a v práci „kapitalista“; a má vlastně pravdu – zatímco v práci oceňuji profesionalitu i řád, jsem svědomitě zodpovědný, nejspíše se mnou není ani moc zábava a je pro mě důležité vydělávat hodně peněz, v osobním životě jsem dredatý požitkář s kladným vztahem k halucinogenům, zevlení a volné lásce v hippies stylu. V důsledku toho mám mezi kolegy nejčastěji zajištěné konzervativce z vyšší střední třídy, zatímco mezi přáteli spíše (ač nejen) hipíky, huliče, prostitutky a obecně lidi s extrémně vysokými časovými preferencemi (a to říkám se vší úctou; ostatně se cítím daleko lépe v huličském doupěti než na nobl večírku); z většiny mých přátel se za poslední léta stali (vesměs v důsledku diskusí se mnou) anachokapitalisté, což jsem přičítal tomu, že jsou to přátelé a přikládají mým názorům větší váhu… leč postupem času zjišťuji, že vysvětlit (i neznámému) pankáčovi základy rakouské ekonomické školy je prostě snazší než diskuse o kolektivní vině s těmi, pro které není až tak důležitá láska, lidskost a porozumění, ale spíše kulturní tradice, národnost, disciplína, v důsledku čehož se jejich uvažování a obzory smrsknou na pětiminutovky nenávisti z Orwellova románu 1984. Možná se jedná o můj čistě subjektivní dojem, možná je to dáno tím, s jakými lidmi si více rozumím a ze kterých se mi naopak dělá špatně, na druhou stranu to předkládám jako návrh k zamyšlení pro všechny libertariány – nelámejte hůl nad anarchokomunisty, hipíky, pankáči a dalšími lidmi, které média často označují za „extrémní levičáky“; neposmívejte se jim, že jsou hloupí, když nechápou, ale snažte s nimi hledat společnou řeč a vysvětlovat jim, jak se věci mají.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed