O legitimitě a svědomí

Mises.cz: 31. srpna 2015, Urza, komentářů: 75

Možná ovlivněn tím, že mi na druhém monitoru zrovna běží seriál Myšlenky zločince, začnu svůj článek poněkud netradičně; představme si následující hypotetickou situaci: Sadistický masový vrah mučí a vraždí ve svém sklepě hluboko pod zemí jednu oběť za druhou; úchylka dotyčného je však ještě o něco komplikovanější – vzrušuje ho, když jej při tom řádění někdo sleduje. A zde přicházíte na scénu Vy, vážený čtenáři; onen psychopat Vás totiž ulovil a přikoval ke zdi své mučírny, kde Vás živí, abyste neumřel žízní či hlady, přičemž musíte být svědkem jeho nechutných mordů.

Jako normální lidská bytost obdařena svědomím a empatií, která Vašemu vězniteli chybí, se snažíte během těch neuvěřitelně krutých masakrů zavírat oči a zacpávat si uši, což je však samozřejmě obtížné, křik vražděných Vás pronásleduje v nočních můrách. Jednou, když už utrpení oběti nemůžete vydržet, v půli mučení zakřičíte na tu stvůru: „Tak už ji konečně zabij!“ K Vašemu překvapení to dotyčný skutečně udělá. Časem si uvědomíte, do jak obrovské míry uspokojuje toho netvora Vaše participace na jeho zvěrstvech; zjistíte, že účastníte-li se nejen jako divák, ale i jako rádce v oblasti toho, co má oběti dělat, dává to dotyčnému snad ještě více než samotné mučení, takže máte efektivní možnost utrpení obětí zkracovat, ovšem za cenu, že se budete této „hry“ do jisté míry také účastnit (byť pouze verbálně). Nakonec přijdete dokonce i na to, že když s dotyčným o utrpení jeho obětí mluvíte, připomínáte mu jej a předstíráte o jeho sadismus zájem či dokonce obdiv, jeho potřeba vraždit se o něco snižuje, neboť čerpá uspokojení i ze vzpomínek, které mu pomáháte jitřit.

Jak se v této situaci zachováte? Pochopitelně se budete ze všech sil snažit toho šílence přemoci či obelstít a vysvobodit se; co ale krom toho? Budete s ním hrát jeho hru? Odpověď na tuto otázku asi nikdo z nás předem nezná, protože nejspíše neví, zda by byl něčeho takového vůbec schopen; a kdo by vážně nebyl, tomu můžeme těžko něco vyčítat, neboť jeho odpor je prostě tak silný, že nemá jinou možnost. Na druhou stranu v případě, že to dokážete, můžete zlehčit utrpení obětí či nějaké dokonce zachránit (snížením frekvence jeho vraždění); je to vážně zavrženíhodné? Pravda, na jednu stranu tím sice jednání psychopata v jeho očích legitimizujete a schvalujete, ale na stranu druhou, on se na Vaše svolení neptá, bude mučit své oběti tak či tak, maximálně si možná místo Vás sežene jiné publikum; když to však přetrpíte můžete pomoci vražděným (i když jen částečně).

Analogii k volbám zde už asi většina libertariánů rozpoznala, ti bystřejší možná i tuší, že reaguji na tento článek, jehož autor sice zcela správně poukazuje na nemožnost se demokratickými volbami „provolit“ ke svobodě, ale dle mého názoru opomíjí fakt, že to nemusí být jedinou motivací libertariána, který k volbám jde. Já osobně jsem jednoznačně anarchokapitalista, který však ještě nikdy v životě nevynechal volby, ačkoliv mě to často stavělo do situace, kdy jsem svůj hlas dal někomu velmi špatnému, jen abych jej favorizoval před někým ještě horším; svůj postoj nevnímám jako nekonzistentní, neboť zdaleka ne každého, kdo by ve výše uvedeném příkladu s vrahem „spolupracoval“, nepovažuji za sadistu či bídáka.

Autor článku, na který reaguji, sice naprosto správně vyvrací jeden z důvodů, proč by člověk měl jít k volbám (aby se „provolil“ ke svobodě, což opravdu považuji za nemožné), avšak jej dle mého názoru mylně prezentuje jako důvod jediný; a podobně jako někdo, kdo se v hypotetickém scénáři, kterým začíná tento článek, rozhodne hrát vrahovu hru a „spolupracovat“ s ním uspokojováním jeho touhy po obecenstvu, bude sotva takové jednání považovat za cestu k vlastnímu osvobození či zastavení psychopatových masakrů, může tím prostě sledovat alespoň zmírnění utrpení obětí či redukci jejich počtu, zatímco paralelně s touto aktivitou se třeba snaží vyviklat okovy ze zdi a osvobodit se, nemusí ani volič-libertarián doufat v dosažení svobodné společnosti skrze volby, ale cílem jeho jednání může být snaha o zmírnění škod, které stát páchá.

Pořád je tu samozřejmě argument, který tvrdí, že účastí u voleb dodáváme danému systému na legitimitě, což má ale dle mého názoru praktický dopad srovnatelný s tím, když budeme sadistovi ze začátku článku radit, aby zabíjel své oběti rychle, místo toho, abychom čestně mlčeli, na jeho činnosti vůbec neparticipovali a nechali mučené pomalu umírat. Usmyslíme-li si, že nespoluprací s psychopatem vyšleme tomuto zprávu, aby s vražděním přestal, je to sice zajímavý nápad, ale vsadil bych se, že nebude fungovat, neboť naše zpráva bude rozhodně přijata jinak, než jak jsme ji vyslali (netvor si možná prostě řekne, že jsme nějací divní, když se nám to nelíbí, a sežene si místo nás někoho vhodnějšího); s volbami je situace velmi podobná – když pominu libertariánské servery, články, autory a čtenáře, neznám vážně nikoho, kdo by si neúčast u voleb vykládat jako nesouhlas s demokracií. Naopak jsem byl už mnohokrát svědkem debat (televizních i na živo), kde se řešilo, jak dostat lidi k volbám, přičemž jejich neúčast byla vnímána jako ignorantství a nezájem o problematiku; dokonce tuším, že náš prezident je zastáncem toho, aby každý, kdo nepřijde k volbám, musel zaplatit pokutu ve výši několika tisíc korun, což obhajuje právě nízkou volební účastí.

Osobně dost pochybuji o tom, že kdyby volební účast klesla třeba na polovinu, vedlo by to k nějaké sebereflexi politiků; spíše si umím představit, jak bude taková situaci využita k obhajobě ještě masivnější indoktrinace ve školách (musíme přece vychovat občany k tomu, že volit je správné), případně dalším represím (například těm výše zmíněným pokutám za volební neúčast). Tím nijak nezpochybňuji samotný fakt, že jedinou možností, jak dosáhnout svobody, je přesvědčit lidi a bez příkras jim vysvětlit, v čem vlastně spočívá smysl státu, takže ho následně většina z nich odvrhne; v takovém stavu společnosti by mohlo nevolení získat smysl, neboť by nízká volební účast skutečně mohla být vykládána jako nesouhlas se stávajícím systémem řízení společnosti. Dokud však k ničemu takovému nedochází, nedomnívám se, že nevolení má samo o sobě nějaký velký význam (ne že by jej volení mělo), neboť dokud nebude vnímáno jako boj proti legitimitě demokracie, pak ničím takovým prostě není; fakt, že je tak často vnímáno mezi libertariány, považuji za irelevantní, protože to jsou lidé, které přesvědčovat netřeba.

Závěrem bych rád poznamenal, že cílem tohoto článku není nikoho přesvědčit, aby začal volit; nemyslím si, že by neúčast ve volbách byla snad porušením principu neagrese či v rozporu s nějakými libertariánskými principy, leč na druhou stranu si rozhodně nemyslím ani opak. Jedná se prostě o situaci, kdy jsme obětmi násilného útočníka, ergo hrdě stát a vzdorovat, utíkat, lhát, modlit se, nemluvit s ním, přetvařovat se, na oko přistoupit na jeho hru, nebo třeba klečet a prosit, to všechno jsou legitimní možnosti, jak problém řešit; kterou si vybrat, závisí na odhadu situace každého z nás, avšak rozhodně odmítám tezi, že kdo se hrdě nepostaví na odpor, legitimizuje jednání útočníka samotného. Někdo k problému přistupuje stylem „všechno, nebo nic“, jiní volí opatrnější cesty. Libertariánské argumenty pro i proti účasti ve volbách všichni známe a je na každém z nás celou věc zvážit a rozhodnout se; a ačkoliv argumenty obou stran považuji za dobré, neviděl jsem zatím ani jeden, který by ukázal rozpor volení či nevolení s principem neagrese (přestože jsem četl a slyšel už mnoho takových, které se o to snažily).