O manželství a vztazích - Proč jsme si na sebe nastražili past manželství?

Mises.cz: 25. května 2015, Přemysl Holub, komentářů: 3

Z nějakého podivného důvodu mne napadlo zamyslet se nad institucí manželství (registrovaného partnerství, nebo jakéhokoliv partnerského svazku legálně rozeznatelného). To, že to byla chyba, je už teď jasné, protože pokoušet se nalézt nějaký smysl v lidských institucích cestou racionálního uvažování může skončit jedině frustrací a poškozeným sebevědomím ve schopnost vlastního logického úsudku.

Původním důvodem k zamyšlení byla současná veřejná debata o registrovaných partnerstvích párů stejného pohlaví. To mě přimělo zamyslet se nad institucí manželsví (partnerském soužití) v trochu širším smyslu.

Po několikahodinovém brouzdání historií manželství se nemůžu ubránit otázce: proč by lidé sami na sebe nastražili past ve formě instituce manželství? Nemá snad lidské pokolení jiných problémů dost?

Při zpětném pohledu vím, že jsem byl velkým romantikem. Domníval jsem se totiž, že manželství musí mít něco společného s láskou a mezilidským porozuměním. Omyl. Vypadá to, že jedna z věcí, na které se historici manželství bez vyjímek shodují, je, že manželství "z lásky" je v západní společnosti radikální kulturně-společenská novinka posledních několika desítek let, související s prudkým zvýšením materiálního bohatství a životního standardu ve společnosti díky příchodu industriální revoluce a kapitalismu v druhé polovině devatenáctého a počátku dvacátého století.

V dobách minulých byla manželství uzavírána převážně z politických, mocenských a ekonomických důvodů. Prestože to zní paradoxně a smutně, toto období studentovi historie manželství, v porovnání s ostatními obdobími, připadá jako nejsmysluplnější - tedy ve chvíli, kdy už ví, že pouze naivní romantik by měl tendenci do manželství zaplétat lásku.

V protikladu k obecnému veřejnému povědomí to vypadá, že nejromantičtější podobu mělo manželství ve středověku. Objevují se totiž zmínky, že lidé mohli uzavřít manželství bez jakékoliv externí autority a v některých případech i bez svědků. Dobrovolné prohlášení o úmyslu stát se manžely, většinou za přítomnosti nejbližších rodinných příslušníků a přátel, bylo považováno za platné, i když k němu došlo v soukromém obydlí.

Horší časy nastaly, jak je bohužel v podobných situacích pravidlem, když se instituci manželství rozhodli "vylepšit a uvést do pořádku" církev se státem. Ačkoliv zpočátku došlo mezi církví a státem k hašteření o tom, kdo bude mít poslední slovo, došlo nakonec k dohodě výhodné pro obě strany - poslední schvalovací a administrativní instance bude stát (Martin Luther během protestanské reformace rozhodl, že manželství je věcí “pozemskou”), ale církev bude moct provozovat obřady v kostelech. Důležité bylo, že monopol k administraci manželství zůstal pod kontrolou výhradně těchto dvou autorit.

Tím byla administrativa manželství bezpečně v rukou těch "schopných a zodpovědných". Velkou smůlou osudu ale je, že právě díky tomu mělo k největším výsměchům lidskosti teprve dojít. Podle nálady konkrétní autority u moci museli totiž lidé začít skákat přesně tak, jak jim bylo pískáno. Např. za hitlerovského Německa bylo manželství v rukou státu použito k pokusu o "vyčištění rasy" ve formě zákazu mezirasových sňatků, v Americe vešly v platnost různé zákazy sňatků mezi bělochy, černochy a domorodci. V Anglii to zase byly různě se měnící věková omezení nebo povinnost mít ke sňatku povolení rodičů.

Manželství je jeden z těch lidských vynálezů, který aby člověku přišel alespoň trochu smysluplný a romantický, tak o něm nesmí moc přemýšlet (varovaním pro čtenáře budiž to, že při pokusu odstranit z úvah o manželství kulturní stereotypy - to je možná ta chyba, protože tím nic vlastně nezbyde - a zapojit rozum může vést k pocitu, že se člověk buď dočista zbláznil a nebo většina lidí je jen chodícími krabicemi na "dělám, jak se to vždycky dělalo"). Je zajímavé, že podobně to je skoro se všemi lidskými autoritářskými vynálezy - většina církví, stát - kterým je svěřena zodpovědnost "za lidské budoucí štěstí a spokojenost". Tyto pokusy zatím bez vyjímky selhávají a člověk je nucen se zamyslet, kde je problém. Selhávající autoritářské instituce pro nápravu a umravnění “obyčejného" člověka budou existovat tak dlouho, dokud: 1) bude do jejich čela vybrán jeden ze stáda “nenapravitelných a nezodpovědných", a 2) pokud bude ve stádu existovat alespoň jeden myslící živočich - člověk.

Navrhuji pro tuto chvíli, z důvodu bezpečnosti pro lidstvo, pozastavit všechny autoritářské funkce, do jejichž čela má přístup nějaký člověk, jelikož to vypadá, že vždy nadělá více škody než užitku. Dejme tomu alespoň jednu šanci, a pokud se situace zhorší, což je těžké si představit, zkusme do těchto pozic uvést mimozemšťany. Jakkoliv krutí k nám můžou být, jednou věcí si budeme moci být jisti - bude alespoň z vládnoucí vrstvy odstraněn onen nespolehlivý lidský faktor - a to je přece to, kvůli čemu autority vůbec máme.

Ale zpět k manželství. Jelikož sňatky z majetkových a mocenských důvodů téměř zmizely, je možné, že nám nezbyde nic jiného, než zvážit možnost, že by partnerské soužití existovalo jako výsledek dobrovolné volby z obou stran. To nebylo v minulosti evidentně v žádném případě samozřejmostí, ba naopak. Můžeme-li charakterizovat dnešní partnerské soužití z historického pohledu za nejsvobodnější ve smyslu neexistence mocenských nebo majetkových důvodů k jeho uzavření, manželství (registrované partnerství) v tomto smyslu ztrácí význam. Dožili jsme se doby, ve které je možné, že většina partnerských soužití konečně opravdu existuje hlavně proto, že je přínosem a dobrovolnou volbou pro oba partnery, a že mají zároveň možnost, a to je možná ještě důležitější, v kterýkoliv okamžik ze vztahu odejít. Je zřejmé, že to poslední, čím se takový vztah dá dále rozvíjet, je zpečetit jej zákonným závazkem. Tím je totiž do jisté míry omezena jediná skutečnost, která takový vztah dělá hodnotným.

Instituce manželství po většinu doby své existence sloužila jako nástroj k získání moci, nároku na služby od ostatních a zajištění a obrany majetku. V době nářků o rekordní rozvodovosti se nabízí otázka - co když se stále pokoušíme používat stejný nástroj k úplně jinému, nebo neexistujícímu účelu? Pravdou asi je, že kdyby nebylo svateb, tak by nebylo ani rozvodů. Znamená to zároveň, že by existovalo méně šťastných vztahů? Nebo více nešťastných vztahů?

Faktem zůstává, že rozhodnutí vstoupit či nevstoupit do manželství je každého dobrovolná volba. To, co mi vadí je, že si stát nárokuje právo a monopol k definici, co vlastně manželství znamená, za jakých podmínek může být uzavřeno a jaké povinnosti a práva z něj vyplývají. Oblasti, ve kterých stát udržoval monopal tak dlouho, že už si ani neumíme představit, jak by to bez něj fungovalo, se vyznačují tou nejrigidnější a nejneflexibilnější strukturou.