Obhajoba diskriminace

Mises.cz: 23. července 2018, Dominik Hrubý, komentářů: 3

Na stránkách českého Ludwig von Mises Institutu nedávno vyšel text Marka Šošky „Každý má právo diskriminovat“. Reaguje na aktuální případ amerického pekaře, který z důvodu svého náboženského přesvědčení odmítl dvěma homosexuálům upéct dort na jejich svatbu. Dotčený pár ho zažaloval za nepřípustnou diskriminaci, u Nejvyššího soudu USA však spor prohrál.

Autor píše, že neexistuje pozitivní právo na službu (a tudíž odpovídající povinnost jiného službu poskytnout). Z toho vyvozuje, že každý má právo diskriminovat. V závěru upozorňuje, že jediným subjektem, který nesmí nikoho diskriminovat, je stát – ten „musí pohlížet na všechny občany jako na stejně rovné.“ Je však vůbec možné se diskriminaci v mezilidském soužití vyhnout?

Problém „legitimity“ diskriminace

Článek se implicitně drží všeobecně přijímané definice diskriminace jako svévolného neodůvodněného znevýhodňování (či zvýhodňování) určité skupiny osob. Klíčová otázka ovšem je, které znevýhodnění či zvýhodnění lze považovat za svévolné, neodůvodněné a tím pádem nelegitimní.

V České Republice se tato otázka řeší pro stát typickým politickým prostředkem – právní regulací. Antidiskriminační zákon vypočítává kritéria, podle nichž může být osoba nelegitimně diskriminována („z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru“). Stanoví také „přípustné formy rozdílného zacházení“.

Mnoha čtenářům patrně podobný výčet bude připadat v pořádku. Zákonodárcům nelze upřít, že se patrně při jeho stanovení snažili vycházet z převažujícího morálního přesvědčení české společnosti, a že se snažili i přípustné rozdílné zacházení určit tak, aby odpovídalo reálným potřebám trhu. To však nemění nic na tom, že jde o úpravu arbitrární, byť odhlasovanou v té době zformovanou demokratickou většinou.

Velká část lidí se skutečně shodne, že nedává smysl a je morálně odpudivé odmítat obsluhovat v hospodě zákazníky černé barvy pleti nebo lidi nad 70 let a na druhé straně je opodstatněné neobsadit modelku černé barvy pleti do reklamy na samoopalovací krém nebo nezaměstnat člověka staršího 70 let jako útočníka profesionálního fotbalového týmu.

I kdyby však v těchto případech panovala naprostá jednomyslnost (což není jisté), většina situací, kdy z různých důvodu dochází ke znevýhodnění nebo zvýhodnění určitých osob, je daleko nejasnější. A k takovým situacím dochází reálně neustále.

Diskriminace jako součást lidského jednání

Základem teorií rakouské ekonomické školy je axiom lidského jednání. Základními předpoklady lidského jednání jsou jednak použité vzácné zdroje – přinejmenším tělo jednajícího, čas vynaložený na jednání a prostor, na němž se jednání uskutečňuje – fakultativně pak jiné statky jako peníze, zboží nebo služby, a jednak cíl jednání, který přináší jednajícímu užitek.

Pokud se někdo dopouští jakéhokoliv zvýhodňování či znevýhodňování určité skupiny osob, tj. diskriminace, jde rovněž o jednání. Z poznatku, že jednání přináší jednajícímu užitek, lze tím pádem odvodit, že žádná „neodůvodněná diskriminace“ ve skutečnosti neexistuje. Ten, kdo se diskriminace dopouští, k tomu zkrátka nějaký důvod mít musí.

Kvůli interpersonální neporovnatelnosti užitku přitom nelze objektivně posoudit, zda jde o důvod „legitimní“ nebo „nelegitimní“. Například přesvědčený nacista může z faktu, že jeho hospoda obsluhuje pouze zákazníky „árijské rasy“, pociťovat podobně velký užitek (třeba ve formě vlastního vnitřního uspokojení) jako majitel fotbalového klubu, který místo důchodkyně chodící o holi zaměstná Christiana Ronalda.

Tržní obrana proti diskriminaci

Šoška se ve svém článku zabývá námitkou, že by se diskriminace určité společenské menšiny enormně rozšířila. Dochází k závěru, že ve společnosti se státní vládou proti něčemu takovému prakticky neexistuje obrana: „Jestliže by většinová společnost chtěla gaye nebo jinou menšinu diskriminovat ve smyslu upírání práv, tak stejně zvolí do příslušných zákonodárných komor takové zástupce, kteří budou zastávat stejný názor. Demokracie holt taky není ideální.“

Ve skutečnosti nastíněná situace ukazuje problém centralizovaného práva stanovovaného (zprostředkovaně skrz zákonodárné sbory) demokratickou většinou. Pojmovým znakem regulací takového právního systému je, že dopadají na všechny osoby pod jeho jurisdikcí. Může tím pádem všem bez vyjímky stejně dobře nejen zakazovat, ale v případě jiných většinových preferencí také nakazovat určitou skupinu osob diskriminovat (a v extrémním případě dokonce zbavit práva na život).

Ve volnotržním právu žádná z těchto krajních poloh nenastane. Nestačí totiž, když se diskriminovat menšinu rozhodne většina společnosti. Vůle diskriminovat by musela být naprosto jednomyslná, včetně příslušníků dané menšiny, což je logický nesmysl. A nedá se ani čekat, že by se diskriminace, kterou dnes stát zakazuje, rozšířila do nějakých ohromných rozměrů.

Je nutné si uvědomit, že samotné diskriminování stojí jeho původce určité vzácné zdroje, respektive ho o určité zdroje připraví. Pokud vzpomínaná hospoda vlastněná přesvědčeným nacistou nepřijme kvalitního číšníka proto, že je Rom, bude muset místo nechat neobsazené nebo na něj zaměstnat někoho méně schopného, čímž se sníží její produktivita, podobně jako když si nenechá opravit vodovod od romského instalatéra nebo dodávat maso od romského řezníka. Samozřejmě také přijde o potenciální tržbu jednak od případných romských klientů a jednak od lidí, kterým takové chování bude připadat morálně odporné a nebudou chtít mít s takovým podnikem nic společného.

Dá se obecně říci, že v tomto směru nejvýhodnější podnikatelskou strategií je taková, jakou popisuje postava hostinského z Dobrého vojáka Švejka: „Host jako host. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo, seď v hospodě a žvaň si, co chceš.“ Tohoto hesla by se s největší pravděpodobností víceméně držela drtivá většina lidí i v případě, že by žádný zákaz diskriminace neexistoval.

Takový zákaz tak nejenže má arbitrární rozsah, ale je navíc nepotřebný a také z morálního i ekonomického hlediska problematický. K jeho zajištění je nezbytně nutné vnější donucení, zatímco lidské jednání v pojetí rakouské ekonomie stojí na dobrovolnosti. Neexistuje nejen pozitivní „právo na službu“, ale ani obecně na jakoukoliv směnu čehokoliv s kýmkoliv. Ačkoliv bude podobný závěr působit kontroverzně, plnému respektování vlastnických práv odpovídá všeobecné negativní „právo diskriminovat“.