Obrana lidskosti

Mises.cz: 02. října 2015, Přemysl Holub, komentářů: 3

Negativních ekonomických důsledků státismu a centrálního řízení společnosti je mnoho, a prozatím to bohužel vypadá, že bude stále o čem psát a diskutovat. Nejvíce postiženi jsou obvykle ti nejchudší a obecně všichni, kteří nepatří do vládnoucí vrstvy nebo nejsou součástí státem privilegovaného odvětví průmyslu. V tomto článku bych se chtěl ale zaměřit na něco úplně jiného. Existuje ještě jiný, mnohem horší, destruktivní vliv státismu a autoritářství obecně. Tímto vlivem jsou postiženi nejen nejchudší, ale lidská civilizace jako celek. Z mého pohledu jde o vůbec nejzákeřnější důsledek a projev státismu a autoritařství nejen proto, že se rozšiřuje plíživě a je velmi těžké jej jasně označit a změřit.

Mluvím, bez nadsázky, o přímém útoku na podstatu lidskosti. Lidé jsou společenskými zvířaty, navíc obdařenými schopností uvědomovat si vlastní existenci. Kreativita, schopnost logické dedukce, plánování a abstraktní myšlení patří mezi schopnosti, kterými se člověk odlišuje od všech ostatních tvorů, jež prozatím známe. Lidská představivost, empatie a schopnost mírové, dobrovolné spolupráce dělá lidi lidmi.

Člověk, dle mého, není pouze robotem nebo jen nositelem chemických reakcí. Nemám ponětí, co “navíc” v člověku je a nemám pro to žádné vysvětlení, obávám se. Každopádně - vysvětlení existence lidského vědomí může být něco, co je zkrátka za hranicí skutečností, jejichž správnost může být potvrzena nebo vyvrácena. Existence lidského “vědomí” je fascinujicí hříčkou přírody, která je jednou z oněch věcí na této planetě, jež jsou pro mne mimo racionální sféru lidské existence (co je onou “neracionální” sférou? To netuším, alespoň prozatím). Jestliže existuje oblast, kde jsem schopen polemizovat o tom, že je možné, že nikdy nemůže být nalezena jasná odpověď na otázku “proč?”, potom je to existence lidského vědomí.

Státismus a korporátně-státistický fašismus dnešní doby jde přímo proti základním lidským vlastnostem. Pokud člověka od jiných zvířat odlišuje představivost, kreativita, empatie a radost z používání vlastní hlavy, potom existence státu se z něj snaží utvořit poslušné zvíře nižšího řádu. Snaha státních sociálních byrokratů a manažerů (to platí díky naší výchově a školství pro většinu lidí, v těchto funkcích se ovšem naplno projeví) řídit a regulovat životy lidí má za následek celkové otupění a zhloupnutí společnosti jako celku. Míra zdanění a množství vyhlášek a příkazů úměrně snižuje prostor pro svobodnou volbu ve prospěch byrokratické moci. Domnělá morální povinnost lidí považovat příkazy státních manažerů za “to správné a pravdivé” (bez ohledu na to, zda jde o lež nebo zda náhodou nebylo jiné cesty než prohlásit obecně uznávanou normu) ještě dříve, než byl příkaz vydán, nevyžaduje použití vlastního mozku a úsudku. Čím více příkazů, zákazů a regulací vznikne, tím méně je člověk nucen použít vlastní hlavu a jít si svou cestou. Mozek atrofuje, kreativita a vynalézavost jsou zadušeny.

Vztahy mezi lidmi jsou rovněž plíživě regulovány všudypřítomnou propagandou politické korektnosti. Poskytovateli služby není umožněno rozhodnout, komu prodávat. Z pohledu nakupujícího je všemožnými normami způsobeno, že veškeré zboží vypadá stejně. Tudíž nedává smysl uvažovat, co je pro něj to nejvýhodnější a nejvhodnější. Přísloví “byznys dělá přátele” přestává být relevantní, a to nejen ve sféře obchodu, ale obrazně i v mezilidských vztazích. Budování důvěrných a vzájemně prospěšných lidských vztahů nadále přestává dávat smysl, neboť všem je pod hrozbu násilí předepsáno co prodávat, komu prodávat, jak prodávat, za kolik prodávat a jak se u toho cítit. Tato přeregulovanost lidských životů redukuje vztahy lidí na studený vztah dvou robotů, kterým je předem přesně předepsáno, jak se mají chovat a co mají dělat. V takové situaci je sice těžké být nepoctivý (z obou stran; pozn.: neříkám, že každá vyhláška automaticky říká, co je poctivé chování – v mnoha případech naopak nutí k nepoctivosti), ale to zároveň znamená, že “dobrovolná” poctivost z vlastní vůle je nerozeznatelná. Poctivost a upřímnost může zazářit jen tam, kde není zločinem být nepoctivý. Autoritářská politická reglementace společnosti brání v tvorbě kvalitních mezilidských vztahů. Redukuje interakci mezi lidmi na předem přednadstavenou hru, ve které není v silách žádného z účastníků překonat očekávání, zklamat, dělat chyby nebo nějak výrazně ovlivnit výsledek. A to není lidské. Autoritářství v tomto smyslu postupně ničí lidskost a zadělává na katastrofu v podobě lidské frustrace ze života.

Nechme lidi dělat chyby. Nechme je zjistit vlastní cestou, co pro ně znamená spravedlnost a pravda. Dejme jim možnost najít si vlastní štěstí i za cenu mnoha klopýtnutí. Jak jinak bychom vlastně věděli, že jsme našli vlastní cestu, kdybychom nemohli dělat chyby? Dejme lidem co nejvíce prostoru k nepoctivosti. Jedině tak dostanou šanci vyniknout ti poctiví. Pokud se “přeregulujeme” do situace, ve které se nedá šlápnout vedle, jak a podle čeho budeme hodnotit, komu důvěřovat a komu ne? Chceme přece důvěřovat těm, kteří se chovají určitým způsobem nikoliv z donucení, ale z vlastní vůle a přesvědčení, ne?