Obsesivní reglementace společnosti

Mises.cz: 25. září 2015, Přemysl Holub, komentářů: 4

Všechny lidské nesvobodné společenské systémy (totalita, despocie, tyranie, demokracie, fašismus, atd.) mají - na rozdíl od dobrovolnictví (anarchie) - jedno společné. Jednotlivec nebo skupina lidí ovládá a řídí zbytek společnosti. Tato entita zřejmě získala práva a moc vyšší než zbytek společnosti. Předpokladem by mělo být, že tito lidé jsou moudřejší a celkově schopnější než ostatní. V opačném případě by přece nemohlo být docíleno “lepší” společnosti, že ano? Skupina takto obdařených, moudrých lidí pak řekne ostatním, jak žít, aby bylo docíleno harmonické a civilizované společnosti. Tato utopie existuje a je držena při životě prostřednictvím uměle vytvořeného “strachu lidí z lidí”. Touto jednouduchou a na praktické úrovni velmi efektivní strategií jsou položeny základy veškeré autoritářské moci.

Projevem nedůvěry lidí v lidi je domnělá nutnost centrálního mikromanagementu životů lidí. Tím bude údajně zaručeno, že předejdeme vzniku chaosu a necivilizovanosti.

Současná obsesivní reglementace životů lidí je zřejmá od okamžiku, kdy je člověk schopen ji poprvé rozpoznat. Totiž, do současné situace se většina z nás narodila (co do podstaty této úvahy, domnívám se, neexistuje markantní rozdíl mezi érou komunismu a demokracie), a proto není zdaleka samozřejmostí, že obsesivní reglementaci všichni rozpoznají. Reglementační gradualimus a vliv prostředí, ve kterém vyrůstáme, způsobí, že si ničeho nepřirozeného nemusíme všimnout.

Momentálně žiji ve Velké Británii. Někdy mám pocit, že jsem jedním z mnoha hlodavců vypuštěných do terária (město) a že jsem řízen a sledován někým shora (City Council). Ten někdo jako by se ustavičně snažil o to, abych ve svém životě musel používat vlastní mozek co nejméně jak je to jen možné. Na základě poznatků z pozorování mého chování a jednání je pak moje prostředí upraveno tak, abych se choval podle představ moudrých sociálních manažerů (slyšeli jste někdy o behaviorismu?). Výsledkem je nekonečné množství příkazových značek a nápisů, které mi soustavně říkají, jak a co mám dělat, jak se mám chovat, čím se mám bavit, co si mám myslet a jak se mám cítit.

Nabízí se srovnání s Českem. I přesto, že naši čeští megalomaniaci u moci tvrdě pracují na tom, abychom naše “progresivní, moderní, západní vzory” v reglementaci společnosti rychle dohnali, zatím se jim to nepodařilo. Při současném vývoji je bohužel jen otázkou času, kdy se tak stane. Čím je tento prozatímní rozdíl způsoben? Domnívám se, že érou komunismu v ČR, přestože to zní paradoxně. V roce 1989 totiž došlo k rozpadu tehdejší mocenské struktury ve prospěch vytvoření jiné formy autoritářství – demokracie. Tzn., že noví sociální inženýři museli po vzoru západních demokracií začít od začátku s určitým časovým skluzem. Jakkoli “produktivní” v tvorbě všech příkazů, zákazů, rozkazů, regulací a vyhlášek byli a stále jsou, měli mnohem méně času k vytvoření takové formy fašismu, jakou můžeme vidět ve Velké Británii. (Ano, použít pojem “fašismus” mi také připadalo nepřiměřené, a to do té chvíle, než jsem si vyhledal definici ve slovníku – na základě této definice jsem lepší termín už nemusel hledat.) Co se týče Česka, vůbec není důvod k oslavám našeho “ne tolik fašistického” stavu. V současném tempu tam brzo budeme, pokud už tam jednou nohou nejsme.

Pokud komunisté sebrali lidem soukromý majetek a pokusili se o společenskou utopii ve smyslu “všechno všech” a “od schopností jedněch k potřebám druhých”, potom současný fašisticko-demokratický model se pokouší o něco podobného, jen jinou cestou. Majetek je sice ponechán soukromým osobám a firmám, ale úroveň zdanění, regulací, příkazů a vyhlášek expanduje natolik, že vlastníci kapitálu “na papíře” jsou nakonec jen částečnými vlastníky (nebo spíše podnájemníky). Skutečným vlastníkem je byrokrat ve službách státu, který prostřednictvím své domnělé moci prakticky řídí celou ekonomiku a průmysl. Interakce mezi poskytovatelem služby nebo výrobku a zákazníkem je skoro plně ovládána byrokraty, a to údajně v zájmu ochrany jedné nebo druhé strany. Byrokrat je ve skutečnosti tím pravým vlastníkem, který rozděluje různá povolení ke všemu možnému, a to jak ze strany zákazníka, tak ze strany poskytovatele služby či výrobku.

Pokud tento trend, směřující ke stále se zvyšující reglementaci společnosti, nebude změněn, nedopadneme dobře, a to podle jakýchkoli měřítek. Kam tato obsesivní snaha řídit lidi vlastně vede v globálním měřítku? J. T. Gatto viděl zásadní problém již v přístupu k vzdělávání našich dětí a v tomto smyslu psal o takovém vývoji následovně:

“Bez opozice [k současnému statu quo - pozn. autora] umožněné vzděláváním [tradičním vzděláváním, plynoucím z vlastní motivace dítěte - pozn. autora] dětí (oproti státním školám) bude naším jistým osudem Planetární Řídící Korporace - a stejnou jistotou bude to, že krátce po jejím zrození dojde k rozpadu v chaos, onen osud všech impérií. Naše školní tragédie je varováním před podstatou zákonů lidské termodynamiky. V uzavřených systémech odstřihnutých od okolí nadměrná organizace předchází dezorganizaci. Tam, kde rozvíjející se vědomí dětí volá po jazzu, namísto toho dostává nácvik stupnic.”

[J. T. Gatto: “The Underground History of American Education: A School Teacher’s Intimate Investigation Into The Problems Of Modern Schooling”]

Přesto, že Gatto píše o školství, myslím si, že jeho úvaha se vztahuje také k autoritářství, ve kterém později žijeme jako dospělí. Jazz zde odpovídá lidské tendenci k sebevyjádření, kreativitě a z toho plynoucího sebeuspokojení. Autoritářská reglementace společnosti je ono nezáživné a nucené procvičování stupnic vedoucí k nespokojenosti a chaosu.