Obžaloba duševního vlastnictví - část IV.

Mises.cz: 27. prosince 2011, Stephan Kinsella (přidal Jakub Skala), komentářů: 8

[Všechny kapitoly Obžaloby duševního vlastnictví naleznete v sekci literatura. Knihu je také možné zakoupit v našem eshopu.]

LIBERTARIÁNSKÝ POHLED NA DUŠEVNÍ VLASTNICTVÍ

Některé problémy s přirozenými právy 

Jiní libertariánští zastánci DV argumentují, že jisté myšlenky si zaslouží ochranu typu vlastnických práv, protože jsou vytvořeny. Ayn Rand podporovala patenty a copyrighty jako „právní implementaci základu všech vlastnických práv: práva člověka na produkty své mysli.“[27] Pro Rand jsou práva duševního vlastnictví v určitém smyslu odměnou za produktivní práci. Je férové, že tvůrce sklízí výhody z toho, že ostatní používají jeho výtvor. Částečně z tohoto důvodu oponuje věčným patentům a copyrightům – protože budoucí nenarození dědici původního tvůrce myšlenky nejsou sami zodpovědní za tvorbu svého předchůdce.

Jedním problémem tohoto přístupu založeného na tvorbě je, že téměř neměnně chrání pouze některé typy tvorby – tedy pokud by nebyla každá jedna užitečná myšlenka, se kterou člověk přijde, předmětem vlastnictví (o tom níže). Ale rozlišení mezi ochranitelnou a neochranitelnou myšlenkou je nezbytně arbitrární. Tak například filosoficky, matematicky či vědecky pravdivá tvrzení nemohou být pod současnými zákony chráněna z toho důvodu, že pokud by každá nová fráze, filosofická pravda a jim podobné věci byly považovány za exkluzivní vlastnictví jejich tvůrce, obchodní a společenský styk by se zastavil. Z tohoto důvodu mohou být patenty získány pouze pro tzv. „praktickou aplikaci“ myšlenek, ale nikoliv pro abstraktnější nebo teoretičtější myšlenky. Rand s tímto rozdílným zacházením souhlasí, když se snaží rozlišovat mezi nepatentovatelným objevem a patentovatelným vynálezem. Argumentuje, že „vědecký nebo filosofický objev, který objasňuje přírodní zákony, princip nebo stav reality, který byl dříve neznámý“ není vytvořen svým objevitelem.

Ale rozlišení mezi tvorbou a objevením není jednoznačné ani důsledné.[28] Stejně tak není jasné, proč takovéto rozdělení, i kdyby bylo zřejmé, je eticky relevantní při definování vlastnických práv. Nikdo nevytváří hmotu, lidé s ní pouze manipulují a uchopují ji podle fyzických zákonů. V tomto smyslu nikdo ve skutečnosti nic nevytváří. Jedinci pouze přeskupují hmotu do nového uspořádání a nových vzorců. Inženýr, který vynalezne novou past na myši, přeskupil existující částice, aby poskytl funkci, které nebyla dříve vykonána. Další, kteří se naučí tomuto novému uspořádání, mohou nyní také vytvářet novou past na myši. Past na myši přece pouze sleduje zákony přírody. Vynálezce nevynalezl hmotu, ze které je past na myši vytvořena, stejně tak ani skutečnosti a zákony použité k tomu, aby past fungovala.

Obdobně jakmile je Einsteinův „objev“ vztahu E=mc2 znám i ostatním, dovoluje jim manipulovat s hmotou efektivněji. Bez Einsteinovy (nebo vynálezcovy) snahy, by ostatní nevěděli o jistých kauzálních zákonech, o způsobech, kterými může být hmota manipulována a zužitkována. Jak vynálezce, tak teoretický vědec se zapojují do kreativní mentální snahy produkovat nové užitečné myšlenky. Přesto je jeden odměněn a druhý nikoliv. V jednom nedávném případě nedostal vynálezce nového způsobu jak spočítat nejkratší cestu mezi dvěma body – extrémně užitečné techniky – patent, protože se jednalo „pouze“ o matematický algoritmus.[29] Ale odměňovat praktické vynálezce a poskytovatele zábavy, jako je inženýr a skladatel písně a nechat teoretickou vědu jakými jsou matematika a filosofie bez odměny je neférové a arbitrární. Toto rozlišení je inherentně vágní, arbitrární a nespravedlivé.

Navíc přijmutí omezeného období pro DV – oproti věčným právům – také vyžaduje arbitrární pravidla. Tak například patenty trvají dvacet let od doby vyplnění, zatímco copyrighty trvají v případě individuálních autorů ještě sedmdesát let po autorově smrti. Nikdo nemůže seriózně tvrdit, že devatenáct let pro patent je málo a dvacet jedna je příliš, asi tak jako, že cena jednoho galonu mléka je dnes objektivně příliš nízká nebo příliš vysoká.

Tedy jedním problémem s přístupem k DV založeným na přirozených právech je skutečnost, že zahrnuje arbitrární rozlišování s ohledem na to, jaké třídy výtvorů si zaslouží ochranu a jak dlouhá jejich ochrana bude.

Samozřejmě jedním způsobem, jak se vyhnout těmto obtížím je prohlášení, že všechno je ochranitelné duševním vlastnictvím na věčnost. Spooner[30] obhajoval například věčná práva na patenty a copyrighty. Schulman obhajuje mnohem širší koncept výtvorů nebo myšlenek ochranitelných duševním vlastnictvím. Argumentuje pro vlastnická práva nazvaná „logopráva“ pro každý „logos“, který jedinec vytvoří. Logos je „materiální identita“ nebo vzorec identity vytvořené věci. Vlastník loga by vlastnil řád či vzorec informací uvalených na nebo absorbovaných materiálními substancemi.

Nejradikálnějším proponentem DV je Andrew Joseph Galambos, jehož myšlenky, v rozsahu ve kterém jim rozumím, jdou za hranice absurdna.[31] Galambos věřil, že člověk má vlastnická práva na svůj vlastní život (prvotní vlastnictví) a na všechny „nerozmnožující se deriváty svého života.“[32] A jelikož „prvními deriváty“ života jedince jsou jeho myšlenky a ideje, jsou tyto jeho „primárním vlastnictvím“. Jelikož činnost je založena na primárním vlastnictví (myšlenkách), činnosti jedinec také vlastní; o tomto hovoří jako o „svobodě“. Sekundární deriváty, jako jsou půda, televize a další hmatatelné statky jsou produkty myšlenek a činnosti. A tedy vlastnickým právům k hmatatelným věcem je přiřazován nižší sekundární status ve srovnání s „primárním“ statusem přiřazeným vlastnickým právům k myšlenkám. (Dokonce i Rand jednou vyzdvihla patenty nad pouhá vlastnická práva k hmatatelným statkům ve svojí bizarní poznámce, že „patenty jsou srdcem a jádrem vlastnických práv.“ [33] Můžeme skutečně věřit, že před devatenáctým stoletím, kdy byla patentová práva systematizována, nebyla vlastnická práva respektována?)

Galambos údajně rozvinul svoje myšlenky do směšných výšek, když vymáhal vlastnická práva na svoje vlastní myšlenky a požadoval po studentech, aby je po něm neopakovali;[34] dával stranou niklák pokaždé, když použil slovo „svoboda“ jako poplatek potomkům Thomase Paina, údajného „vynálezce“ slova „svoboda“; a změnil si jméno z původního Joseph Andrew Galambos (junior patrně) na Andrew Joseph Galambos, aby se vyhnul porušování práva na jména jeho stejnojmenného otce.[35]

Rozšířením rozsahu DV a prodloužením jeho platnosti, abychom se vyhnuli takovému arbitrárnímu rozlišování, jako provádí Rand, se stává absurdita a nespravedlnost způsobená duševním vlastnictvím ještě zřetelnější (jak demonstruje Galambos). A rozšířením období patentů a copyrightů do nekonečna by byly následující generace rdoušeny stále rostoucími omezeními na používání jejich vlastního majetku. Nikdo by nemohl vyrábět – nebo dokonce používat – žárovku bez toho, že by získal povolení Edisonových dědiců. Nikdo by nemohl ani postavit dům bez toho, že by získal povolení dědiců prvního homo sapiens, který opustil jeskyni a postavil si chatrč. Nikdo by nemohl používat řadu technik k záchraně života, léků či léčebných procesů, bez zisku souhlasu několika bohatých a šťastných dědiců. Nikdo by nemohl uvařit vodu, aby ji přečistil, nebo nakládat jídlo, aby ho mohl uskladnit, aniž by měl licenci, kterou by získal od původců těchto technik nebo jejich dědiců.

Taková nesvázaná myšlenková práva by představovala seriózní hrozbu právům k hmatatelnému majetku a hrozilo by, že by je přemohla. Veškeré užívání hmatatelného majetku by nyní nebylo možné, jelikož všechno představitelné užití majetku, každá jednotlivá činnost, by byla svázána porušováním miliónu minulých srůstajících práv duševního vlastnictví a lidská rasa by vyhynula hladem. Ale jak poznamenala Ayn Rand, lidé nejsou duchové; máme duchovní rozměr, ale stejně tak i fyzický.[36] Jakýkoliv systém, který vyzdvihuje práva k myšlenkám do takového extrému, že převyšují práva k hmatatelnému majetku, je zřejmě nevhodný etický systém pro živé dýchající lidské bytosti. Žádný živý tvor nemůže ve skutečnosti jednat ve shodě s takovýmto neomezeným pohledem na DV. Zbývající obhájci duševního vlastnictví souhlasí s omezením rozsahu a/nebo doby práv duševního vlastnictví, a tak přijímají eticky arbitrární rozlišování popsané výše.

Hlubší problém pozice přirozených práv leží v jejím nepatřičném důrazu na „tvorbu“ místo na vzácnost, která dává vznik vlastnickým právům, jak bude popsáno níže.

[27] Rand: “Patents and Copyrights,” str. 130.
[28] Plant má pravdu, když tvrdí, že „úkolem při rozlišování vědeckého objevu od jeho praktické aplikace, která může být patentovatelná (…) je často zmatení toho nejdůvtipnějšího právníka.“ – “The Economic Theory Concerning Patents for Inventions,” str. 49–50. Ohledně tohoto tématu poznamenal Nejvyšší soud USA, že „specifikace a nárok na patent (…) představují jeden z nejobtížnějších právních instrumentů, pokud má být rozhodnuto přesně.“ Topliff vs Topliff, 145 US 156, 171, 12 S.Ct. 825 (1892). Možná je to proto, že patentový zákon nemá žádné ukotvení k objektivním hranicím skutečného, hmatatelného majetku a je tak inherentně vágní, amorfní, nejednoznačný a subjektivní. Už pouze z posledního důvodu by se člověk domníval, že objektivisté – rozpálení, sami sebe označující za obhájce objektivity a oponenti subjektivity – by oponovali patentům a copyrightům.
[29] In re Trovato, 33 USPQ2d 1194 (FedCir 1994). Nedávný případ rozšířil typy matematických a počítačových algoritmů a byznysových metod, které mohou být patentovatelné. Viz např. State Street Bank & Trust Co. Vs Signature Financial Group, 149 F3d 1368 (FedCir 1998). Nicméně bez ohledu na to, kde je linie mezi nepatentovatelným „přírodním zákonem“ či „abstraktní myšlenkou“ a „praktickou aplikací“, patentové zákony budou nezbytně rozlišovat mezi těmito dvěma případy.
[30] Spooner: “The Law of Intellectual Property”; McElroy: “Intellectual Property: Copyright and Patent”; a Palmer: “Are Patents and Copyrights Morally Justified?” str. 818, 825.
[31] Viz Galambos: The Theory of Volition, vol. 1.; a Evan R. Soulé, Jr.: “What Is Volitional Science?”. Četl jsem pouhé útržky Galambosových teorií. Jednou jsem ke svému překvapení dokonce potkal skutečného živého stoupence Galambose (předpokládal jsem, že jsou to fiktivní výtvory Tuccilla v It Usually Begins with Ayn Rand, str. 69-71) na konferenci Mises Institutu před několika lety. Moje kritika Galambosových myšlenek níže platí, pouze pokud správně popisuji jeho pohledy.
[32] Friedman: “In Defense of Private Orderings,”; a Foerster: “The Basics of Economic Government.”t patentovateln
[29] In re Trovato, 33 USPQ2d 1194 (FedCir 1994). Nedá
[30] Spooner: “
[31] Viz Galambos: The Theory of Volition, vol. 1.; a Evan R. Soulé
[32] Friedman: “
[33] Rand: “Patents and Copyrights,” str. 133.
[34] Friedman: “In Defense of Private Orderings,” str. 52.
[35] Tuccille: It Usually Begins with Ayn Rand, str. 70. Samozřejmě předpokládám, že každý stoupenec Galambose, který by čelil podobnému dilematu, by jej nemohl vyřešit změnou jména, protože takovéto řešení byla Galambosova neodcizitelná „absolutní“ myšlenka.
[36] Harry Binswanger: The Ayn Rand Lexicon: Objectivism from A to Z, str. 326–27, 467.