Ochrana soukromí z pohledu libertariánství (3.díl - Rostoucí poptávka po soukromí)

Mises.cz: 26. března 2020, Matthias Lukl, komentářů: 0

Svět je velice nebezpečné místo. Mnoho lidí si však nepřipouští vlastní zranitelnost, dokud se jim nestane nějaká špatná zkušenost na vlastní kůži. Obvykle to začne už na základní škole. Spolužákovi řeknete nějaké choulostivé tajemství a doufáte, že to zůstane mezi vámi. Jenže ouha, další den to ví celá třída. A to vás naučí, že nemůžete lidem tak snadno a rychle důvěřovat. Možná vás někdy někdo donutil pod nějakou záminkou podepsat nějakou nevýhodnou smlouvu, což jste zjistili, až bylo pozdě.

Člověk se musí umět postarat sám o sebe a bránit se. Ne vždy budou okolo přátelé či rodina.

To samé platí v online světě. Rozdíl je však v tom, že věci v online světě nejsou tolik viditelné a hmatatelné. A co oči nevidí, to srdce nebolí.

Vraťme se zpátky otázce, kterou jsme řešili v úvodní kapitole. Je skutečně oprávněné se bát o soukromí na takové úrovni, že naprosto odmítnu používat Google služby, sociální sítě a všechna svá data se snažím zašifrovat? Jsem paranoidní konspirátor, když žádné z mých hesel není kratší, než dvacet pět znaků a ručně vypínám všechny trackery ve svém internetovém prohlížeči?

Většina lidí tvrdí, že jim šmírování nevadí, protože co má být? Tak Facebook ví, že sledují anime a mají rádi kapelu Alice in Chains. To je toho!

Lidem však obvykle vadí šmírování v reálném světě. Je běžné mít na oknech záclony, chránit si své osobní věci, filtrovat informace, které říkáme kolegům v práci. Pokud máme sousedku, která je známá vesnická drbna a neustále se nás vyptává na velice intimní informace z našeho života, po kterých jí nic není, dřív nebo později ji pošleme k čertu.

Zároveň je nám jedno, že všechny naše osobní informace má Google nebo Facebook. A rozdíl je opravdu jen daný tím, že tam to šmírování není tolik vidět.

Osobně se domnívám, že bát se o své soukromí je skutečně zcela oprávněné a legitimní. Je to základní lidská potřeba. Zároveň však rozumím hlasům, které tyto obavy zesměšňují a říkají, že nikoho nezajímá, co dělám, jakou hudbu poslouchám, a na jaké seriály koukám. Koneckonců je pravda, že jinou míru soukromí a bezpečnosti bude vyžadovat firma, jinou běžný člověk a úplně jinou třeba nějaký investigativní novinář, který se snaží zmapovat komplikovanou korupční aféru, do které jsou namočení nejvyšší státní představitelné.

Obecně je ale diskuze o oprávněnosti obav o soukromí nepodstatná. Podstatné je, že na trhu existuje něco, co se jmenuje subjektivní teorie hodnoty, což znamená, že užitek je interpersonálně neporovnatelný. A to platí i ohledně soukromí.

Někteří lidé začali poptávat soukromí. Chtějí sociální sítě, které soukromí respektují, takže se z Facebooku a Twitteru přesunuli na Mastodon a Riot. Místo Google vyhledávají přes DuckDuckGo. Facebook Chat a Skype nahradili Telegramem nebo Signalem případně Toxem. Z Windows se přesunuli na Linux (existují dokonce specializované Linuxové distribuce zaměřené na soukromí - třeba Tails, Whonix nebo Qubes OS). A emaily přesunuli z Gmailu a Hotmailu na Protonmail nebo Tutanota.

Tak to na trhu chodí - lidé něco poptávají a někdo využije tuto příležitost na trhu a začne nabízet odpovídající se služby.

Prostě se objeví někdo, kdo začne nabízet emailovou službu respektující soukromí. „Moje emailová služba neukládá žádné vaše osobní data. Nelogujeme IP adresy, ani fingerprints z prohlížeče, ani nic dalšího. A pokud nám nevěříte, můžete si stáhnout zdrojový kód, neboť naše aplikace je open-source. Můžete ho projít, můžete ho zkompilovat, můžete ho forknout a vytvořit vlastní klon, můžete na něm nechat provést audit, můžete tu službu provozovat na vlastním serveru, jen co hrdlo ráčí.“

A hle, začne být o vaši službu zájem.

V úvodní kapitole jsem zmínil, jak lidé kašlou na své soukromí a bezpečnost, neboť je jim fuk, že je služby šmírují a používají jednoduchá hesla. Nicméně se ukazuje, že se tenhle přístup postupně mění. Navzdory tomu, jak nedbalí a lhostejní lidé jsou, poptávka po větším soukromí a bezpečnosti spíše roste. Nemám na to statistiky, ale zkrátka mám pocit, že se o tom začíná mluvit více, než dříve.

Osobně bych to přirovnal ke zdravé stravě. Všichni chodili do fastfoodu, jedli cokoliv je napadlo a bylo jim fuk, že to, co jedí, je nezdravé. Ovšem později se o tom začalo víc mluvit a dnes už roste poptávka po zdravějším jídle, vznikla hromada obchodů se zdravou výživou a přibylo lidí, kteří využívají služeb nutričních specialistů.

Ve světě internetové bezpečnosti a soukromí je to stejné. Dalo by se říct, že lidstvo se víceméně učí ze svých chyb.

Ať tedy máme názor na ty takzvané „paranoidní jedince“ jakýkoliv, zůstává faktem, že jich bude přibývat a možná jednou budeme žít ve světě, kde je naprosté tabu, aby někde visely mé osobní údaje.

A je tu ještě jedna věc stojící mimo soukromí a bezpečnost. A to kontrola. Lidé chtějí mít na tím, co dělají, naprostou kontrolu. Před pár dny se mi do smartphonu nainstalovala aplikace jménem Digital Wellbeing. Tato aplikace od Googlu byla jen a jen na šmírování. Dokonce se tím nijak netajila - hned po spuštění mi zahlásila, že od teď bude trackovat mou aktivitu, čas strávený používáním různých aplikací a tak dále. Tento šmírovací nástroj nešel odstranit, ani nijak deaktivovat. Musel jsem ho na tvrdo zastavit přes Android Debug Bridge.

To mi připomíná, že do každého smartphonu je obvykle předinstalovaný Facebook a obvykle bez root práv nejde odinstalovat.

Ve Windows se mi často stávalo, že s novými aktualizacemi se mi znovu nainstaloval OneDrive a já jsem ho musel znovu a znovu odinstalovávat, což nejde úplně snadno.

I to je jeden z důvodů, proč lidé dávají ruce pryč od Google, Microsoftu nebo Amazonu. Když si koupí za své peníze nějaké zařízení, chtějí, aby tam běžely ty aplikace, o kterých se tak rozhodnou, nikoliv ty, které se tam rozhodne nahrát Google.

Nezbývá, než tuto kapitolu zakončit citátem:

„Arguing that you don't care about the right to privacy because you have nothing to hide is no different than saying you don't care about free speech because you have nothing to say.“

(Tvrdit, že vám nezáleží na soukromí, protože nemáte co skrývat, je stejné, jako tvrdit, že vám nezáleží na svobodě slova, protože nemáte co říct.)
- Edward Snowden