Osm let utrpení

Mises.cz: 01. září 2012, Jakub Skala, komentářů: 23

Je tomu zhruba patnáct let, kdy jsem uvěřil rodičům a učitelům, že cesta k úspěchu vede přes vysokou školu. A na vysokou školu – veřejnou nebo „soukromou“ – se dostanu jedině s maturitou, inu nastoupil jsem na gymnázium.

Nechci mluvit za ostatní, takže shrnu pouze svoje pocity z této osmileté poutě. Mezi předměty, které mě nejvíce bavily, patřily: matematika, informatika, zeměpis, dějepis. Ale co čert nechtěl, taková kombinace není příliš častá, takže nezbývalo než si vybrat mezi matematickou a humanitní třídou. Zvítězila matematika, protože ta přece jen dávala naději na lepší uplatnění.

Jenže matematická větev v sobě zahrnovala i deskriptivu, která zajímala dva lidi ze třídy, zatímco zbytek rýsoval podle penálu a místo kružítka používal PET lahev, nebo nepovinnou matematiku, během které jsme se učili převádět z pětkové do osmičkové soustavy, což přirozeně nezajímalo nikoho. Naopak předměty jako biologie, chemie, dějepis nebo zeměpis byly značně okleštěné. V informatice byl zpravidla každý, kdo měl doma počítač (což tou dobou ještě nebyla úplná samozřejmost), zkušenější než naši vyučující. A tak dále…

Samostatnou kapitolou jsou všelijaké výchovy, počínaje výtvarnou a hudební a konče tělesnou. Ti, kteří se o danou aktivitu zajímali sami od sebe, byli ve znalostech a dovednostech mnohem dále než zbytek třídy, a tak pro ně byla přidaná hodnota takových hodin minimální. Možná, že to někoho překvapí, ale dokázali si najít kroužky, příp. sportovní oddíly mimo školu a věnovat se dané zábavě, kdy chtěli, a v míře, ve které chtěli. Zbytek, který tyto předměty nezajímaly, jen zoufale upíral zrak k ručičkám hodin, které se pohybovaly neuvěřitelně líně. A aby toho nebylo málo, tak se vždy jednalo o dvouhodinovky. Dvakrát týdně dvě hodiny. To dělá dohromady okolo 800 hodin čistého času, tj. 33 dní. Třiatřicet dní života v koši. To je 99 pracovních dní, víc než jeden kvartál. Za to už by se dalo něco udělat.

Asi neexistuje předmět, který by bavil všechny. A ti, kdož se nebaví, se zpravidla nudí, jelikož učitelé a školní řád špatně nesou, když si žáci čtou něco jiného, hrají si s mobilem apod. A tak vyrušují, baví se navzájem a znepříjemňují hodiny těm, které daný předmět zajímá. A na další hodině si to prohodí, druzí dávají pozor a první vyrušují.

Pro mozek není nic horšího než nuda, a tak když se v rozvrhu náhodou objevil zajímavý předmět, mozek již nedokázal přepnout ze stavu letargie do stavu vnímání. Samostatnou kapitolou, kterou zde nechci rozvíjet, jsou didaktické schopnosti a zápal některých učitelů (ale ono také není divu, když jejich předmět 90 % studentů nezajímá). Výsledkem bylo naprosto nevhodné prostředí ke vzdělávání, a to bych rád podotknul, že se jednalo o jedno z nejlepších gymnázií v našem kraji… Nechci si ani představovat, jak to vypadá na nějaké průměrné škole.

Nejzajímavější je, když se sejdeme na třídním srazu. Každý z nás se v práci nebo dalším studiu věnuje něčemu jinému, skutečně nenajdete z těch cca 20ti lidí, kteří na konci gymplu ve třídě zbyli, dva, kteří by dělali totéž. A každý z nás si ze školy pamatuje něco úplně jiného. Ten, koho bavila chemie, si vzpomíná, co zajímavého jsme se dozvěděli na chemii. Někdo, koho bavil více dějepis, si zase vzpomíná na zajímavé poznatky z historie. Lidé si zapamatují (dlouhodobě, nikoliv jen na písemku) to, co je zajímá. Nikoliv obrovská kvanta informací, která jim nic neříkají, a myslí si, že je nikdy nemohou využít.

Nevím, jak by mělo vypadat ideální vzdělání. Podle mě nic takového asi ani neexistuje, navzdory neustálým snahám reformátorů přiblížit se mu. Stejně tak bych pro svoje dítě (nebo kdybych měl jít já na školu znovu) nevybral takové vzdělání, které se specializuje jen na určitý obor, ale ze zbytku nebude vědět zhola nic. Jedno vím ale jistě, nechci, aby za mě skladbu předmětů vybíral státní úředník, jako je tomu teď, protože takové vzdělání má jen velmi malou přidanou hodnotu.