Pavel Sperát vyzpovídá Urzu o Ježku bez klece

Mises.cz: 28. června 2024, Urza, komentářů: 19

Pavel: Mohl byste se nám v krátkosti představit, kdo jste a co děláte?
Urza: Jsem anarchokapitalistický autor; věnuji se svobodě, vzdělávání, konceptu bezstátní volnotržní společnosti a ekonomii. Přednáším, diskutuji, točím videa a píšu texty; více naleznete na stránkách Urza.cz. Také působím ve škole Ježek bez klece.

Pavel: Jakým způsobem se liší přístup školy Ježek bez klece oproti vzdělávání v tradičních školách?
Urza: Klasická pedagogika spočívá ve formování dětí určitým (daným) směrem; v Ježku bez klece se děti (i dospělí) učí sebeřízeně, což znamená, že žijeme ve vzájemném respektu, děti a dospělí jsou si rovni, k ničemu se nenutíme, necháváme každého rozhodovat o svém vlastním vzdělání. Děti mají stejná práva jako dospělí; každý z žáků se může na chodu školy podílet se stejným hlasem jako její zakladatelka a ředitelka. Žádná aktivita v rámci školy (ani samotná přítomnost ve škole) není povinná, nikdo se nemusí účastnit žádné výuky, nehodnotíme se, nemáme žádnou věkovou segregaci, žijeme spolu a učíme se od sebe navzájem; všichni jsme součástí stejného „kolektivu“ – nedělíme se na děti a dospělé, naše přátelství jsou věkově smíšená.

Pavel: Jaká je role učitele ve vašem pedagogickém prostředí a jak se liší od tradičního učitelského vzdělávacího modelu?
Urza: Nemyslím, že máme „pedagogické prostředí“; děti nás mohou učit (a učí) úplně stejně jako my je. Dospělák zodpovídá sám za sebe, nikoliv za děti či jejich vzdělávání – to je zas jejich zodpovědnost; samozřejmě si pomáháme, máme spolu (často hluboké) vztahy, učíme se od sebe, a to nejen klasické „školní předměty“, ale také cokoliv, s čím máme v životě problém. Veškeré naše vztahy jsou založeny na dobrovolnosti, takže nikdo nikomu nepředepisuje, co má dělat, jak nebo kdy se učit a podobně; respektujeme svobodnou vůli každého jednotlivce, včetně těch nejmenších.

Pavel: Jaká je role studenta v procesu učení ve vaší škole a jaký prostor mají studenti?
Urza: Vlastně se nijak neliší od role dospěláků; studenti nemají žádné povinnosti či práva navíc nebo méně oproti dospělákům.

Pavel: Na toto téma se mi dostalo mnoha negativních odpovědí, a to nejčastěji na to, že dítě postrádá jakoukoli životní motivaci a ničeho v životě nedosáhnou, jaké máte s tímto zkušenosti?
Urza: To není pravda už čistě statisticky; tento model učení není žádná novinka, nejstarší podobné školy existují přes sto let a jsou jich po světě stovky, možná tisíce, takže existuje obrovský počet absolventů, kteří jsou již v produktivním věku (nebo za ním). Profesor psychologie Peter Gray, jenž se sebeřízeným vzděláváním zabývá celý život, zpracoval na toto téma spoustu výzkumů, které ukazují, že je tomu právě naopak – absolventi škol zaměřených na sebeřízení dokáží v průměru dosahovat svých cílů lépe než absolventi jiných škol. Naše zkušenosti nejsou tak rozsáhlé, neboť Ježek bez klece – ač je nejstarší podobnou školou v ČR – existuje teprve deset let; nemáme tedy mnoho absolventů v produktivním věku, nicméně ti, kteří školu ukončili (jsme s nimi v kontaktu), rozhodně nenaplňují výše uvedené obavy.
Ohledně „životní motivace“ mám přesně opačné zkušenosti; zatímco děti v klasických školách, kde jim neustále někdo říká, co mají dělat, často pak jako dospělí jen těžko hledají sami sebe (nezřídka dělají práci, ve které mohou být třeba i dobří, ale zůstávají v ní, ač je nenaplňuje, jen proto, že nevědí, co vlastně od života chtějí), sebeřízené vzdělávání dává člověku dobrou příležitost poznat už v útlém věku, co chce – a hlavně co nechce – v životě dělat, protože ho nikdo k ničemu nenutí.

Pavel: Vůbec nejčastějším stereotypní odpovědí je, že dítě naprosto ztrácí autoritu, neumí se socializovat a postrádá hranice. Jak nahlížíte ze své zkušenosti na tato tvrzení?
Urza: Ve společnosti bývá vnímáno kladně, když dítě „umí poslouchat“; my ze všeho nejvíc nechceme děti automaticky poslušné autoritě. Co to totiž znamená? Že se dítě – jedinec, později dospělý – naučí poslouchat někoho, kdo mu byl vnějším světem přidělen bez ohledu na jeho vůli; přičemž je naivní se domnívat, že se z „poslušného dítěte“ stane úderem osmnáctých narozenin „zodpovědný dospělý“. Tyto hodnoty jsou v ostrém rozporu – buď poslouchám jiné lidi (čímž jim předávám odpovědnost za sebe), nebo jsem zodpovědný za svůj život (což znamená, že o něm rozhoduji sám); a zodpovědnosti se nelze naučit jinak než tím, že mám vlastní život ve svých rukou, dělám chyby a učím se z nich. Za zmínku též stojí, že (občanská) neposlušnost není reálným problémem naší společnosti; zato (občanská) poslušnost jím je – právě poslušnost vůdcům po celém světě stála život stamiliony lidí (nejen) ve válkách.
Co se týče socializace – neumím si představit lepší prostředí k „socializaci“ než přirozené mezilidské vztahy, jaké v Ježku máme; oproti tomu mám značné pochybnosti ohledně „socializace“ v nepřirozeném prostředí vytvářeném klasickými školami, kde jsou děti věkově segregovány, rozsazeny do lavic a nuceny poslouchat (tyto podmínky jsou živnou půdou pro šikanu, která se mimochodem ve svobodnějších školách téměř nevyskytuje).
Považuji za důležité, aby si člověk uměl najít vlastní hranice a postavit se za sebe; k tomu však potřebuje svobodu a prostor, ve kterém je může bezpečně objevovat. Určujeme-li dětem hranice zvenku, komplikujeme jim tím proces hledání těch vlastních. Mohu například dítě donutit jít spát v určitou hodinu, což sice způsobí, že bude vyspalé, ale zároveň v něm vytvořím vzdor a nechuť k mnou vytvořenému „režimu“; nechám-li naopak dítě chodit spát, kdy chce, bude možná nějakou dobu unavené, ale neberu mu možnost si (časem) najít svůj vlastní režim, který mu vyhovuje.
Cítím potřebu ještě zmínit, že rovnost dětí a dospělých neznamená „cochcárnu“ a děti, které skáčou po hlavách dospělým, kteří si nechají líbit cokoliv; to, že nechávám dítě řídit si život dle jeho potřeb, neznamená, že rezignuji na potřeby vlastní – naopak tím, že je komunikuji a nenechám si ubližovat, jdu příkladem.

Pavel: Další z často negativních odpovědí je, že dítě přece neví, co je pro něj dobré, že to lépe ví rodiče nebo pedagog, proto by se mělo podřídit. Jak na to nahlížíte?
Urza: Ani dospělý vždy neví, co je pro něj dobré; ale objevuje to právě tím, že má svobodnou volbu, možnost dělat chyby a učit se z následků. Pro dítě platí totéž. Je-li kdokoliv – dítě či dospělý – donucen se někomu podřídit, ztrácí tím možnost učit se z vlastních chyb; místo toho se naopak učí, že jeho život není v jeho moci, že jeho „ne“ nemá váhu, což vytváří v lepším případě lidi, kteří se neumějí ozvat, v horším pak oběti nejrůznějších manipulátorů, psychopatů či sexuálních predátorů.

Pavel: Vedete něco jako „statistiku“ studentů/absolventů, zda se jim daří lépe/hůře v osobním a pracovním životě oproti absolventům tradičních škol?
Urza: My ne, existujeme teprve deset let (ale jsme s absolventy v kontaktu), v ČR nemají podobné školy dlouhou tradici; jinde ve světě však ano, mohu doporučit výzkum Petera Graye, případně se můžete ptát ve školách, které existují už velké desítky let (Summerhill, Sudbury Valley…).

Pavel: Zaznamenal jste na svém působení ve škole nějaké negativa ohledně tohoto stylu vzdělávání?
Urza: Rozhodně máme všichni (děti i dospělí) vlastní problémy, bolesti, starosti a strachy; nežijeme na obláčku obklopeni bezstarostností, naopak často řešíme situace, které vyvolávají velké emoce, slzy… Ale to je přece život, ne?
Sebeřízení samotné pak může být těžké pro nově příchozí třeba z klasických škol; adaptaci na tuhle novou míru svobody popisují dotyční někdy jako extrémně náročnou. Mně osobně však víc než vyhovovala; splynul jsem s tím prostředím prakticky okamžitě, Ježek je můj druhý domov.

Pavel: Jaká je vaše vize budoucnosti „nevýchovného“ vzdělávání a jaké změny byste rád/a viděl/a v tomto směru v budoucnu?
Urza: Přáli bychom si, aby nás stát nechal na pokoji; nic od něj nechceme, o nic se neprosíme, nikomu neubližujeme, všechny naše vztahy jsou založeny na oboustranné dobrovolnosti, tak bychom rádi, aby nám nechal svobodu žít si po svém bez vynucené byrokracie, inspekcí a podobně.