Chtějí lidé peníze? Teď si asi všichni říkáte, proč pokládám otázku, jež se zdá být předem jednoznačně odpovězená jednohlasným a halasným „Jasně, vole“. V tomto případě je však téměř jako vždy vhodné chvilku přemýšlet o tom, co je a co není vidět.

Je poptávka po penězích nekonečná? Není. Lidé nechtějí peníze. Hned, co je dostanou, se jich zbavují. Lidé chtějí bohatství. Chtějí větší a lépe situovaný dům, novější a luxusnější auto, lepší školu pro své děti, více volného času. Poptávka po bohatství je nekonečná, poptávka po penězích nikoliv. Proto běžný dospělý tráví většinu svého bdělého času ekonomickou aktivitou. Je prostředkem k získání směnitelných statků, tj. statků, u nichž je možné převádět vlastnická práva z osoby na osobu. Je prostředkem k získání bohatství.

A jako je ekonomická činnost prostředkem k získání směnitelných statků, tak jsou peníze prostředkem směny. Nejsou poptávány proto, aby byly spotřebovány přímo či v produktivní činnosti. Pouze usnadňují provádění směn, převádění vlastnických práv. Umožňují provést transakci kdykoliv, s kýmkoliv a s čímkoliv. Jedna strana se vzdá něčeho, co někdy v budoucnosti bude použito ve spotřebě či produkci a přijme peníze, pro druhou stranu je tomu naopak.

V každé transakci je každá strana jak prodávajícím, tak kupujícím. Jedna prodává peníze a kupuje nepěněžní statek, druhá strana nakupuje peníze a prodává nepeněžní statek. V běžné terminologii je akcent kladen právě na onen nepeněžní statek. Jeho prodávající se označuje za prodejce a jeho kupující za kupce. Právě proto, že žádná transakce se vposledku neděje kvůli penězům.

Proč tedy peníze mají hodnotu a jsou poptávány? Protože lidé vědí, za co je mohou směnit. Vědí, jaké množství každého jiného statku za ně mohou získat, protože i všichni ostatní kótují své ceny vzhledem k penězům a jsou ochotni je přijímat jako mezistanici na cestě k jinému statku. Pekař na tabuli neuvádí, za kolik tužek je ochoten směnit rohlík a stejně tak učitel neoznamuje, za kolik rohlíků je ochoten poskytnout jednu lekci. Každý účastník ekonomické spolupráce přemýšlí a kalkuluje pouze ve směnných poměrech k penězům. Ví, že jsou použitelné v každé transakci, protože v nich kalkulují i ostatní.

Peníze jsou opravdu jen název pro všeobecně přijímaný prostředek směny, který se na trhu přirozeně vyvine z nutnosti efektivního provádění směn. Některá z obchodovaných komodit, již proto předurčí její vlastnosti, začně být používána jako mezistanice pro získání něčeho jiného. Postupně začne být běžně přijímána v každé transakci, účastníci ekonomické spolupráce budou kótovat své nákupní a prodejní nabídky nepeněžních statků pouze vzhledem k ní. Začnou v ní kalkulovat, vést účetnictví, porovnávat ceny. Umožní jim tak zjistit, zda jejich ekonomická aktivita má smysl. Díky penězům je velmi snadné pomocí kalkulace výnosů a nákladů zjišťovat, zda se majetek dané osoby rozrůstá či zmenšuje.

Pokud výnosy za určité období převyšují náklady za téže období (jednotka vykazuje zisk), došlo k rozmnožení majetku a tedy byl naplněn cíl a smysl ekonomické aktivity. Pokud náklady převyšují výnosy (jednotka vykazuje ztrátu), ekonomická aktivita postrádá smysl. Smyslem ekonomické aktivity je mít v určitém okamžiku v budoucnosti více směnitelných statků (rozmnožit majetek jakožto odměnu za vydané úsilí) a kalkulace výnosů a nákladů umožňuje ekonomické jednotce zjistit, zda své úsilí nevydává nadarmo. A právě peníze tuto kalkulaci nesmírně usnadňují, bez nich je velmi pracná až nemožná. Kdo ve výsledovce nalézá ztrátu, ví, že musí něco změnit, protože svým jednáním spotřebovává již vytvořené bohatství. Neguje tak smysl své ekonomické aktivity.

Je to právě kalkulace výnosů a nákladů na základě peněžních cen, která vede, harmonizuje a koordinuje jednání dnes již miliard nezávislých účastníků dobrovolné ekonomické spolupráce. Každý subjekt v takové dobrovolné spolupráci provádí své vlastní ekonomické plánování a peněžní ceny společně s kalkulací výnosů a nákladů jsou vodítkem pro jeho ekonomické jednání. Svobodný trh je nesmírně komplexní decentralizovaný systém dobrovolných ekonomických vztahů koordinovaný cenovým mechanismem, který jeho účastníkům umožňuje poznat, zda jejich ekonomická činnost má smysl. Takovýto decentralizovaný systém je mimo jiné schopen využívat neporovnatelně větší množství znalostí a dovedností jeho účastníků než jakýkoliv systém centrálního řízení.

Decentralizovaný ekonomický systém koordinovaný cenovým systémem a kalkulací výnosů a nákladů v sobě obsahuje mnohem rozsáhlejší, účinnější a reálnější ekonomické plánování než by alespoň ve zlomku mohlo být schopno pojmout centrální řízení. Všichni demonstrují své hodnoty a preference v dobrovolných transakcích, všichni plánují svou ekonomickou aktivitu na základě svých možností, znalostí a dovedností, všichni své jednání přizpůsobují jednáním ostatních, jehož informační infrastrukturu tvoří cenový mechanismus a ekonomická kalkulace. A jsou to právě peníze, které dobrovolné ekonomické spolupráci umožnují rozrůst se do rozměrů, které žádná lidská bytost nemůže být schopna pojmout či naplánovat.

Lidé s nedostatkem pokory a přebytkem arogance (většina politiků, centrální bankéři atd.) mají pocit, že onen komplexní systém mohou nahradit svými směšně omezenými znalostmi a matematickými modely a „plánovat tak ekonomiku a její růst“. Tyto snahy vždy nadělají více škody než užitku a to nejen proto, že jejich proponenti by často nezvládli vést ani individuální podnik (drobné podnikání). Jejich neschopnost porozumět základním kauzalitám ekonomického jednání lidí vedla k tak absurdním vizím společnosti, jako je například totální absence peněz a cenového systému v ideálním socialistickém zřízení. Taková politika by lidskou populaci spolehlivě zredukovala na počty v době kamenné. Paralela mezi socialismem a životem divošského kmene je velmi skutečná.

Takoví lidé mají neutuchající nutkání zmocňovat se různých částí a přirozených institucí svobodné ekonomické spolupráce (trhu). Svou touhu ovládat zdroje a získat prostředky pro vlastní cíle (válka; úplatky části populace, jejichž hlasy chtějí získat; kontrola nad „veřejnými statky“ atd.) obalují do frází o vědeckém řízení, pokrokové společnosti, sociální spravedlnosti, pomoci potřebným. To všechno jsou „politické nutnosti“. Například argumentace části pomatených zastánců papírových peněz v jejich prospěch se odvíjí následovně: protože jsou peníze pouze prostředkem směny, neměly by mít žádnou hodnotu. Budeme je tisknout a tím skvěle ušetříme.

Tito lidé většinou již nejsou tak naivní a nevzdělaní, aby si tisk nových peněz spojovali s tvorbou bohatství. Mají však pocit, že například zlato či stříbro má nějakou „vnitřní hodnotu samo o sobě“ mimo směnu, kdežto potištěný papír takovouto hodnotu nemá (nebo ji má zřejmě o mnoho menší). Považují peníze jen za závoj zahalující „skutečné směny“. To je však mylné. Peníze jsou předmětem jednání ať je jimi cokoliv a jejich hodnota je odvozena od množství ostatních statků, za něž je možno směnit peněžní jednotku. Pro jednajícího jsou stejně skutečné jako ostatní statky, mají směnnou hodnotu. Aby vůbec něco mohlo figurovat v dobrovolné transakci, musí to mít hodnotu, tj. být hodnoceno alespoň jedním z jejích účastníků.

Ano, zlato i stříbro mají i jiné využití krom prostředku směny, například ve šperkařství a průmyslu. Část poptávky po těchto kovech je tedy poptávka nepeněžního charakteru, stejná jako většina poptávky po ostatních statcích. Zbytek (a to drtivá většina) poptávky po těchto kovech má směnný (peněžní) charakter. Pouze tuto část poptávky lze nazývat poptávkou po penězích. Tak tomu je alespoň ve svobodné ekonomice, kde vláda pod pohrůžkou trestu nenařizuje, že penězi jsou pouze její barevné papírky či bankami emitované účetní nic (elektronické peníze).

Zlato a stříbro poptávané pro peněžní účely však žádnou hodnotu mimo směnu nemá, stejně jako ji nemají papírové nebo elektronické peníze. Nemá žádnou „vnitřní hodnotu samo o sobě“. Hodnocení jedné unce zlata poptávané jako prostředek směny se odvozuje od množství ostatních statků, za něž je možno ji směnit. Úplně stejně se hodnocení tisícikoruny odvozuje od množství ostatních statků, za něž je možno ji směnit.

Mezi zlatem a papírovými penězi tedy není rozdíl v tom, že zlato je v nějaké smyslu „plnohodnotné“ a papírové peníze „neplnohodnotné“. Hodnocení prostředku směny se odvozuje od množství ostatních statků, které je možno získat za určitý počet jeho jednotek, v případě komoditních peněz se jedná o jednotky hmotnostní. Pokud je již něco používáno jako prostředek směny (peníze), má to hodnotu směnnou, až již je to cokoliv, bez ohledu na fyzickou podobu. Zlato poptávané pro peněžní účely by mimo směnu bylo stejně bezcenné jako vynucená měna, která se z nějakého důvodu přestala používat.

Přináší zvýšení peněžní nabídky nějaké dodatečné bohatství? Nikoliv. Postupně pouze sníží množství ostatních statků, které je možné směnit za peněžní jednotku. Jinými slovy: zvýší ceny. Ať je penězi cokoliv. Peníze sice poptává každý, ale nikdo pro ně samotné. Mají pro každého jen směnnou hodnotu, stejně jako má pro pekaře směnnou hodnotu většina jeho rohlíků. Nevyráběl je pro ně samotné. Předpokládal, že je s někým smění za něco jiného. Jeho zákazník však zřejmě rohlík kupuje pro něj samotný. S penězi to takto nedělá nikdo. Peníze jsou synonymem pro část poptávky po peněžní komoditě, která je ryze směnného charakteru.

Peníze nejsou zlo. Jsou nezbytným a nepostradatelným prostředkem pro to, aby se lidský život vůbec mohl pozvednout nad úroveň zvířecí existence. Aby se ekonomická spolupráce mohla rozrůst do rozměrů umožňujících rozvoj civilizace, vědy a umění přesahující život divocha. Bez peněz se nikdy a nikde civilizace nerozvinula a nerozvine. Ti, kdo na ně útočí a obviňují je, útočí na samotný základ civilizace. Ať již na základě nedorozumění či předsudků chtějí uchovat důsledek a zároveň zničit příčinu.

Ani touha po bohatství není špatná a zlem. Je specificky lidská. Touha po zlepšení vlastních podmínek (tj. po bohatství) je přímým důsledkem vnímání sebe sama a své existence. Žádné zvíře a už vůbec ne rostlina tuto touhu nemá ani ve zlomku rozsahu jako člověk, protože sebe sama zdaleka nevnímá tak ostře jako lidská bytost své já. Touha po zlepšení vlastních podmínek (bohatství) je přímým důsledkem lidství. Všechny filozofické nauky snažící se tuto touhu a její realizaci potlačovat chtějí degradovat lidskou existenci na úroveň zvířecí.

Nejlepším příkladem je zřejmě buddhismus, jehož ultimátním cílem je redukce lidské bytosti na vegetativní existenci netečnou ke všem projevům světa okolo ní, protože „všechno žití je strast“. (Buddhismu je nutno přiznat mnoho kvalitních psychologických vhledů a velký potenciál pro práci s emocemi. Jeho absolutně misantropický ultimátní cíl je však negací lidského života na Zemi a zcela neslučitelný s životem samotným. Pro mě osobně stejně nepřijatelný jako křesťanské přesvědčení o tom, že „se všichni rodí v hříchu“.)

Co je tedy tím zlem? Proč lidé obviňují peníze a trh? Proč jsou pro někoho symbolem štěstí a pro jiného symbolem neštěstí? Ani peníze, ani touha po bohatství zlem nejsou. Druhé je důsledkem lidství a první napomáhá realizaci druhého. Zlem je pouze nedostatek bohatství. Kvůli nedostatku majetku a majetkovým sporům je možno zcela zničit i ty nejhlubší a nejvznešenější mezilidské vztahy a city. Může rozvrátit manželství, může z bratra udělat nepřítele na život a na smrt, může odloučit rodiče a děti. Ti, kteří z nedostatku znalostí a citového zranění obviní peníze a majetek samotný, se dopouštějí fatálního omylu.

Majetek a bohatství jsou nutné pro život na Zemi. A není to majetek samotný, ale jeho nedostatek, který je schopen lidi a jejich vztahy zničit. Většina lidí totiž naštěstí nechce žít život asketického jedince snažícího se přeměnit své lidské bytí na vegetativní existenci ve prospěch života v jiném, údajně „vyšším, ušlechtilejším, skutečnějším, nepomíjivém, věčném duchovním světě“. A tomu, kdo chce, v tom existence ostatních lidí s jejich lidskými touhami, trhem, penězi a dalšími znaky civilizace nijak nebrání.

Pokud někdo chce opravdu porozumět významu a hodnotě (svobodného) lidského ekonomického života, tj. života zde na Zemi tak, jak to nejlépe vyjádřila Ayn Rand ve svém výroku „Člověk jako heroická bytost, s vlastním štěstím jako morálním cílem svého života, produktivními schopnostmi jako nejvyšší ctí a rozumem jako jediným měřítkem.“ – stručně řečeno – filozofii kapitalismu, neexistuje lepší zdroj než pojednání George Reismana Capitalism: A treatise on economics – Complete and integrated understanding of the nature and value of human economic life. Zároveň s tím se naučí i tu ekonomii :-).