Pokora libertariánů a domýšlivost sociálních inženýrů

Mises.cz: 25. ledna 2014, Josef Tětek, komentářů: 2

[Článek vyšel dne 25.9.2013 na serveru Finmag.cz.]

Politické filozofii libertarianismu se dostává v pokrizových letech dříve nevídaného zájmu, a to jak mezi novými příznivci, tak i nelítostnými kritiky. Kde byly libertariánské postoje dříve zcela ignorovány, tam jsou dnes zesměšňovány a vláčeny blátem. Na tom by nebylo ani tak nic špatného – na poli myšlenek neexistuje nic jako špatná publicita; jen myšlenky, o kterých se mluví, jsou skutečně živé. Mnozí z kritiků však tuto filozofii zjevně nechápou, ačkoli její základ je velice jednoduchý. Pojďme si jej osvětlit.

Zeptáte-li se typického libertariána na to, proč přijal za svou filozofii svobody, pravděpodobně si vyslechnete přednášku o ekonomické efektivnosti tržního uspořádání, o respektu k jedinečnosti každého jedince, či o nenávisti k chladné mašinérii státního aparátu. Ačkoli jsou všechna tato témata nedělitelnou součástí libertarianismu, jeho podstata leží v něčem jiném. Základním stavebním kamenem libertarianismu je především pokora. Pokora tváří v tvář složitosti lidské společnosti.

Palčivé otázky a nejisté odpovědi

Jakou měnou by měli lidé platit? Jak nejlépe vzdělávat děti? Jak se nejlépe připravit na penzi? Kde má sociální inženýr jasno, libertarián upřímně odpoví, že neví; chápe totiž, že tisíce a miliony vzájemně nezávislých jedinců přijdou na všestranně nejvhodnější řešení rychleji a za nižších nákladů než úzká skupinka vládních expertů. Existuje koneckonců na položené dotazy jediná správná odpověď?

Paradoxní je, že kritici libertariánům často vytýkají, že vidí svět černobíle a nabízejí jednoduché až primitivní recepty na neduhy dnešní doby. „Pro vás je to jen samá privatizace a deregulace, neznáte snad jiná řešení? Komplexní problémy si žádají komplexní přístupy, například v podobě partnerství veřejného a soukromého sektoru,“ praví zdánlivě rozumně. Při potyčce s problémem však není zrádnějšího řešení než některé způsoby jeho řešení předem vyloučit. Libertariánský přístup spočívá v ponechání otevřených možností – již zmíněná privatizace a deregulace totiž neznamená nic jiného, než uvolnění dříve svázaných rukou řešitelů všemožných problémů.

Snaha o organizaci společnosti „shora“ je odsouzena k selhání právě v důsledku neuchopitelné složitosti. Dílčí selhání obdobných snah můžeme pozorovat v podobě takzvaných neočekávaných důsledků – vyšší nezaměstnanost vlivem regulace pracovního trhu, kriminalita spojená s drogovou prohibicí či nafukování investičních bublin jako důsledek monetární politiky.

Předlistopadová éra nás poučila o problémech plynoucích z centrálního plánování spotřebního zboží, jako jsou chronický nedostatek a nízká kvalita. Záhadou ovšem zůstává, proč jsou někteří stále přesvědčeni, že v jiných oblastech – a to oblastech mnohem důležitějších a složitějších – tento způsob organizace funguje a fungovat může, ba dokonce musí. Centrální plánování selhává, ať je jeho cílem výroba bot, pravidel, či peněz. Neselhává proto, že by byl prováděn špatnými lidmi či na základě špatných motivací, nýbrž proto, že potlačuje informace v podobě tržních cen, které jsou k racionálnímu rozhodování klíčovým prvkem. Ludwig von Mises trefně označil systém státních intervencí jako „plánovaný chaos“; ničím jiným nebyl v době Sovětského svazu – a není ani v době Evropské unie.

Pošetilost mocných

Politici, centrální bankéři a vysocí úředníci pokorou rozhodně netrpí. Čím dál intenzivnější snaha o regulaci každého aspektu společenského uspořádání svědčí o jejich pošetilé domýšlivosti, kterou neotřásla ani několikaletá hospodářská krize způsobená jejich vlastními manipulacemi.

Ve slovnících mocných byla pokora nahrazena expertními komisemi, analýzami, statistikami a „dynamickými stochastickými modely všeobecné rovnováhy“. Snaží se přesvědčit sami sebe i všechny okolo, že s moderními metodami je centrální plánování uskutečnitelné; a ačkoli reálné výsledky svého snažení zlepšit nedokážou, zdání o své důležitosti se jim daří budovat skvěle. Jejich úspěch v této druhé kategorii je koneckonců pochopitelný – důvěra v abstraktní řád „neviditelné ruky trhu“ je mnohem méně intuitivní než uspokojivá jistota ztělesněná konkrétními jedinci a institucemi, kteří mají řešení společenských problémů v popisu práce.  

Absence pokory představuje v kombinaci s mocí zbraň hromadného ničení. Jen během krátkého období posledních sta let bylo lidstvo několikanásobným svědkem katastrofy, která nastane, když ve svých rukou nahromadí moc jedinec či úzká skupina přesvědčená o svém oprávnění řídit životy druhých.

Společnost dvacátého prvního století je bezpochyby tou nejsložitější v historii lidstva. Nikdy dříve nebyl svět tak malý ve smyslu vzdáleností a komunikačních možností a zároveň tak velký ve smyslu neomezených příležitostí ke vzájemnému obchodnímu, kulturnímu a informačnímu obohacení. Nikdy dříve nebyla společnost tak křehká a nikdy nevyžadovala tolik pokory jako dnes.