Polemika o frakčním bankovnictví

Mises.cz: 26. května 2015, Urza, komentářů: 29

Před lety publikoval Matěj Šuster na stránkách Liberálního institutu obhajobu frakčního bankovnictví, na kterou zareagoval jeden z našich nejlepších autorů, Hynek Řihák. Ačkoliv jeden článek oponuje druhému, takže by se mohlo zdát, že budu s jedním souhlasit, zatímco druhý zavrhnu, rád bych si zde trochu zapolemizoval s oběma. Pan Šuster ve svém článku tvrdí, že frakční bankovnictví není legalizované padělání peněz; s tímto tvrzením nesouhlasím. Pan Řihák frakční bankovnictví za podvod prohlašuje; s jeho závěry se sice ztotožňuji, avšak už ne s argumenty, kterými je hájí.

Pro začátek bych se rád trochu podrobněji zaobíral významem samotné otázky, zda je frakční bankovnictví podvodem, nebo není; domnívám se, že odpověď velmi závisí na tom, jestli se ptáme na frakční bankovnictví obecně (v jeho libovolné podobě), nebo na frakční bankovnictví, jak jej vidíme dnes. Jsem totiž přesvědčen, že za velmi specifických okolností (které, pokud vím, v praxi zatím ještě nikdy nenastaly), frakční bankovnictví být podvodem nemusí; v ostatních případech (tedy i v realitě současnosti) se dle mého názoru o podvod jedná.

Jaké jsou ty velmi specifické okolnosti?
1/ Klienti banky jsou obeznámeni s tím, že se skutečně jedná o frakční bankovnictví; banka je neudržuje v iluzi, že má 100 % rezervy a jejich zlato (či cokoliv jiného) tedy může kdykoli (všem) vyplatit.
2/ Obchodují-li klienti banky s penězi dané banky, příjemci takových peněz jsou obeznámeni s tím, že tyto peníze nejsou 100% kryté.
3/ Nikdo není násilím nucen přijímat peníze dané banky.
4/ Nikdo není násilím nucen něco platit v penězích dané banky.
Platí-li zároveň všechny výše uvedené body, pak se dle mého názoru nejedná o podvod; tiskne-li si soukromník nějaké peníze a nelže-li o nich, neměl by nikdo násilím zasahovat do toho, kdo, jakým způsobem a za jakých podmínek s danými penězi obchoduje. Je (respektive mělo by být) výsostně svobodným rozhodnutím každého z nás, zda se chce účastnit nějakého letadla, s kým, proč a jak.

Co když jsou nějaké z výše uvedených podmínek porušeny?
1/ Jsou-li klienti udržováni v přesvědčení, že banka jejich peníze kryje zlatem, ale ve skutečnosti tomu tak není, pak banka své klienty prostě podvádí.
2/ Platí-li klienti banky nekrytými penězi třetí osobě, která žije v domnění, že přijímá poukázky kryté zlatem, pak je tato osoba podvedena.
3/ Je-li někdo násilím nucen přijímat peníze dané banky, pak je docela jedno, co o těch penězích ví, nebo neví, protože stejně nemá možnost je odmítnout.
4/ Je-li někdo násilím nucen cokoliv platit v penězích dané banky, opět je jedno, co o těch penězích ví, nebo neví, protože je nejprve musí od někoho koupit, aby jimi mohl následně platit, ergo opět nemá možnost volby.
V rámci možností 3/ a 4/ můžeme diskutovat o tom, že se technicky možná nejedná o podvod, ale o něco mnohem horšího; chci-li někoho podvádět, ale pro jistotu na něj u toho ještě mířím zbraní, kdyby náhodou mou lest prohlédl a něco namítal, možná lze takové jednání překlasifikovat z podvodu na loupež, sotva je však možné takovou akci obhájit jako legitimní.

V původním článku Matěj Šuster vysvětluje, že podmínka 1/ splněna je; a já s ním v tomto bodě naprosto souhlasím. Banky se dnes vážně neobtěžují předstírat, že by snad jejich peníze byly kryty zlatem, jejich klienti nic takového neočekávají, vlastně ani nevědí, kolik zlata by měli za jaký obnos požadovat, na bankovkách nic takového napsáno (už bohužel) není. Žádným z dalších bodů se však pan Šuster nezabývá; a jak jsem ukázal výše, bod 1/ je podmínkou sice nutnou, avšak ne postačující.

Hynek Řihák ve svém článku uvádí příklady, ve kterých není splněna podmínka v bodu 2/; já se však domnívám, že jde o příklady čistě teoretické, které v současnosti nenastávají. Je bláhové se domnívat, že v textu uvedený řezník a obchodník s motorkami by se vážně domnívali, že peníze, které přijímají, jsou kryté zlatem; jejich zákazníci jim nic podobného nenaznačovali, na bankovkách nic takového napsáno není a ani banky to o svých penězích netvrdí. Přirovnání k dvakrát prodaným deseti uncím zlata tedy dle mého názoru kulhá na obě nohy: zatímco zprostředkovatel obchodu slibuje oběma kupujícím zlato, klienti banky nakupující u řezníka a prodejce motorek těm dvěma nenabízejí zlato, nýbrž peníze, o kterých netvrdí, že by byly zlatem kryté. Kdyby řezník či prodejce motorek požadovali zlato, ale místo toho by dostali poukázku na zlato, která ve skutečnosti není 100% krytá, jednalo by se o stejný podvod jako v případě dvakrát prodaných deseti uncí. Požadují-li však ti dva peníze, o kterých vědí, že směnitelné za zlato nejsou, nemůže se přece jednat o podvod, dostanou-li jako platbu přesně to, co požadovali.

Problematický je samozřejmě bod 4/, který splněn není, neboť v daných penězích stát vybírá daně. Řezník a prodavač motorek požadují ty peníze zejména proto, že z nich pak musejí pod hrozbou násilí část platit někomu dalšímu, takže je pro ně praktické provádět transakce rovnou v této měně (neboť ji tak jako tak musejí nakonec někde sehnat). Dokud bude stát (nebo kdokoliv jiný) lidem násilím nutit nekrytou měnu, není dle mého názoru moc podstaté přít se o tom, zda lidé o tom (ne)krytí vědí, neboť nelegitimita spočítá už v tom násilném donucení, přičemž i když někdo situaci prohlédne a nebude se mu líbit, mnoho s tím nenadělá (a když nadělá, bude beztak zničen, vizme Bernarda von NotHause).

Závěrem bych rád dodal, že ačkoliv si lze představit okolnosti, za kterých frakční bankovnictví nebude podvod (nebo něco ještě daleko horšího), takové okolnosti jsou bohužel v dnešní společnosti naprosto nereálné; frakční bankovnictví v podobě, ve které ho známe, představuje bezpochyby nekonečné svinstvo. A to bohužel ne z důvodu, že by lidé nevěděli, jak bankovnictví částečných rezerv funguje (což by byl ještě ten lepší případ), nýbrž proto, že i když to vědí, nemají příliš na výběr, neboť jsou násilím donuceni nekryté peníze používat i proti své vůli.