Polemika s úrokovým strašákem

Mises.cz: 27. června 2014, Urza, komentářů: 11

Už poměrně dlouhou dobu potkávám na svých cestách Internetem nejrůznější články a videa pojednávající o zrůdném bankovnictví, které zatěžuje nevinné lidi dluhy takovým způsobem, že úroky z těchto dluhů nemohou nikdy být splaceny; toto tvrzení samozřejmě podporuje řada rádoby vědeckých vysvětlení, matematických pseudorovnic, zdůvodnění vypadajících na první pohled logicky a většinou to bývá celé podáváno jako šílený underground, což je dobré pro získávání podpory mladších čtenářů a diváků. Rozhodně se nechci ani v nejmenším zastávat bank, neboť současné státem kartelizované bankovnictví považuji za skutečně zrůdné; rozhodl jsem se však v tomto článku vyvrátit blud o nesplatitelnosti úroků, neboť jsem zjistil, že mu věří až překvapivě mnoho lidí (jak v mém okolí, tak i v internetových diskusích), které považuji za rozumné a inteligentní.

Začněme tedy tím, proč že mají být ty úroky vlastně nesplatitelné; těch argumentů je několik. Nejjednodušší z nich (objevený už ve středověku) zní přibližně takto: „Úrok (jakýkoliv) je nemorální a špatný, jsou to peníze za nic; a protože peníze se samy o sobě nerozmnoží, nemohou být všechny úroky nikdy plně zaplaceny.“ Ty složitější do toho nějakým způsobem zatahují bankovnictví částečných rezerv (které, ač je v současné podobně svinstvem, s tím nemá nic společného), například přibližně takto: „Jediné místo, kde mohou dlužníci vzít peníze na splácení (u větších částek pěkně mastných) úroků, je z celkového množství peněz v ekonomice. Tyto peníze ovšem byly vytvořeny frakčním bankovnictvím, takže je jasné, že dluh nemohou splatit všichni, protože ty peníze, kterými by jej mohli splatit, zatím neexistují.“ Zjednodušeně řečeno – úroky nemohou být splaceny proto, že banky sice vytvářejí peníze z ničeho na půjčky, ale zpátky chtějí (o úrok) víc, avšak tyto peníze už nevytvářejí, ergo v ekonomice chybí a úroky není z čeho platit.

Proč to nedává smysl? Inu, protože se v rámci výše uvedených „analýz“ zapomíná na to, že banka je též součástí ekonomiky; nejjednodušší je ukázat si splácení dluhů na modelovém příkladu: mějme banku, podnikatele a zbytek společnosti.

1/ Banka má 100, podnikatel 0, zbytek společnosti 1000.
2/ Podnikatel si od banky půjčí 20 s 10% úrokem (má tedy vrátit 22), takže banka má 80, podnikatel 20 (dluží 22 bance), zbytek společnosti 1000.
3/ Podnikatel si koupí (od „zbytku společnosti“) pec za 20, takže banka má 80, podnikatel 0 (dluží 22 bance), zbytek společnosti 1020.
4/ Podnikatel peče chléb, který prodává lidem (patřícím do „zbytku společnosti“) za celkem 25, takže banka má 80, podnikatel 25 (dluží 22 bance), zbytek společnosti 995.
5/ Podnikatel splatí dluh i s úroky bance, takže banka má 102, podnikatel 3, zbytek společnosti 995.
6/ Banka si koupí (od „zbytku společnosti“) auto, nebo si třeba zaplatí úklidovou firmu za 2, takže banka má 100, podnikatel 3, zbytek společnosti 997 (téhož výsledku lze dosáhnout, rozdělí-li banka dividendy akcionářům, případně vyplatí platy zaměstnancům, kteří je dále utrácejí).
7/ Podnikatel si koupí (od „zbytku společnosti“) například dům za 3, takže banka má 100, podnikatel 0, zbytek společnosti 1000.
Teď jsou všichni zpět na svém, žádné peníze nikde nechybějí, došlo pouze k dobrovolnému přerozdělování různých statků, což je v pořádku; pokud by někoho mátlo, že na konci na tom vlastně všichni vydělali (v bance je uklizeno, nebo má nové auto; podnikatel má dům a pec; ostatní lidé mají chleba, který pro ně má cenu minimálně 25, zatímco někdo z nich nemá pec, která pro něj měla cenu maximálně 20), tak to není žádné kouzlo, nýbrž za to mohou dvě věci: jednak tam proběhly nějaké dobrovolné transakce (mezi něž počítám i poskytnutí úvěru), které byly pro všechny strany ziskové (což je ostatně podstatou dobrovolné směny), a jednak podnikatel pekl chleba, což ve výše uvedené situaci odpovídá tvorbě statku, o který je zájem.

Mnozí jistě namítnou, že jsem z příkladu zcela vynechal frakční bankovnictví; to proto, že s tím nemá vůbec nic společného, což lze jednoduše prokázat – přidáním ještě dalšího bodu do našeho modelového scénáře (dále je třeba ještě opravit odpovídající součty po vrácení dluhu, ale to na věci nic nezmění):

0/ Banka má 0, podnikatel 0, zbytek společnosti 1000; banka si vytvoří 100 z ničeho, aby mohla půjčit podnikateli, takže banka má 100, podnikatel 0, zbytek společnosti 1000.

Bod 0/ pochopitelně není v pořádku, není to fér, jedná se prakticky o krádež (zvýšením peněžní zásoby prodělají ti, kdo měnu drží, takže se banka obohatí na zbytku společnosti, které stát vnucuje měnu, se kterou nechává banky manipulovat), ale žádným způsobem neovlivní výše uvedený mechanismus splácení úroků.
Peníze, které banka požaduje jako úroky, sice v rámci poskytování daného úvěru nevytvořila z ničeho (jako částku, kterou půjčila), což ale neznamená, že budou v dané ekonomice chybět, neboť banka sama je též její součástí.

Vzhledem k tomu, že nezanedbatelná část lidí má tendenci modelový příklad ignorovat z důvodu, že „je to jen jeden dluh, ale když jich je víc, fungovalo by to jinak“ (což je samozřejmě nesmysl, neboť v tom příkladu není nic, co by bránilo jeho paralelnímu průběhu), rozhodl jsem se vyvrátit tezi o nesplatitelnosti úroků ještě jiným argumentem: Úrok z dluhu lze brát jako poplatek za službu; banka půjčí klientovi peníze (které buď měla už dříve, nebo si je za tím účelem vytvořila, což je pro naše účely irelevantní), on je jednak vrátí a jednak za tuto službu zaplatí ještě nějaké další peníze. Oblíbený blud zní: „Peníze pro půjčku banka sice vytvořila, ale vrátit zpět chce i peníze další, které však nevytvořila, takže tyto peníze v ekonomice prostě nejsou.“ Jenže co ostatní služby? Řekněme, že banka poskytuje ještě jiné placené služby, například si tam klienti mohou za poplatek pronajmout bezpečnostní skříňku a peníze na tento poplatek banka rozhodně též netiskne; a napadlo snad někoho v tomto okamžiku pochybovat o tom, zda tyto peníze v ekonomice existují? A co když bezpečnostní skříňky pronajímá ještě někdo jiný, třeba nádraží? Platí i tam tvrzení, že když někdo z ničeho nic pronajme jinému skříňku a chce za to peníze, tak tyto nemohou být nikdy všechny plně zaplaceny, protože v ekonomice neexistují? Přičemž totéž platí pro všechny poskytovatele všech služeb; kdokoliv poskytuje jakoukoliv službu za peníze, které rovnou nevytiskne, by měl podle logiky zastánců nesplatitelnosti úroků způsobovat i nesplatitelnost poplatků za tuto službu, protože: „Ty peníze přece v ekonomice nejsou.“

Jak je tedy možné, že všechny služby v ekonomice mohou být zaplaceny, i když v součtu je jich (v průběhu času) poskytováno mnohem více, než kolik existuje peněz? To proto, že peníze obíhají, takže jednou a toutéž korunou je zaplaceno postupně mnoho statků (což ostatně můžeme vidět neustále v každodenním životě; naše nákupy platíme penězi, kterými předtím náš zaměstnavatel zaplatil za naši práci). Pochopitelně v případě, kdy nějakou část ekonomiky začneme považovat za uzavřenou (v článcích a videích podporující tuto teorii jsou to typicky banky, ale úplně stejně by to dopadlo i s jakýmikoliv jinými institucemi či skupinami lidí) a „stojící stranou“, docházíme k chybným závěrům, že peníze, které do této části ekonomiky proudí, jsou ztraceny (což ve skutečnosti nejsou, protože lidé si za ty peníze budou opět kupovat další statky od ostatních).

S ohledem na to, že vyvracení nesmyslné teorie o nesplatitelnosti úroků často připomíná boj s větrnými mlýny, jsem se ke konci článku rozhodl preventivně vyvrátit několik nejčastějších argumentů, abych to pak nemusel dělat v diskusi:

- Úroky jsou nesplatitelné, neboť celkový objem úroků je větší, než kolik je peněz v oběhu.
- To by byl pouze důvod k tomu, proč všechny úroky nemohou být splaceny naráz; postupně být splaceny mohou, neboť každá koruna může být postupně použita k zaplacení více úroků: jeden dlužník vrátí peníze bance, banka (případně její akcionáři či zaměstnanci, které banka vyplácí) si zakoupí nějaké statky, čímž peníze opět uvolní do ekonomiky, takže se mnohou oklikou dostat opět k jinému dlužníkovi, který zaplatí svůj úrok stejnými penězi, kterými byl už jeden úrok splacen. Z faktu, že všechny platby za nějaký druh služeb (nejen za úroky) převyšují celkový objem peněz v oběhu, rozhodně nelze odvodit, že za tyto služby nemůže být zaplaceno; jen nemohou být zaplaceny všechny v jednu chvíli, k čemuž ale v praxi stejně nikdy nedojde.

- Banka vytváří peníze, které půjčí, ale vrátit chce víc, avšak tolik peněz v ekonomice není.
- To je naprosto nesmyslný argument; kdyby tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že jakákoliv platba (za cokoliv), na kterou nebyly vytisknuty peníze, způsobuje v součtu nesplatitelnost daných služeb, protože tolik peněz v ekonomice není. Půjčí-li banka někomu peníze (bez ohledu na to, zda ty peníze skutečně měla, nebo si je za tím účelem vytvořila) a požaduje-li za tuto službu poplatek, principiálně se to nijak neliší od toho, když banka (nebo kdokoliv jiný) někomu pronajme bezpečnostní skříňku (nebo cokoliv jiného) a požaduje za to poplatek.

- Modelový příklad na začátku článku vyžaduje, aby byly k bankám přesunovány nějaké zdroje; když tyto zdroje dojdou, model přestává fungovat.
- Těmi zdroji nemusí být míněny jen suroviny, ale i práce, která pravděpodobně hned tak nedojde. Samotný fakt, že dochází k přesunu zdrojů směrem k bankám, je v bankovnictví částečných rezerv a státem vnucené měny samozřejmě neomluvitelnou zlodějinou, což je sice zlé, nicméně modelový příklad ze začátku článku to nijak neovlivňuje.

- Kdyby banky peníze dále neutrácely, ale místo toho je zadržovaly, nebude z čeho splácet další úvěry.
- Teoreticky ano, nicméně to jednak platí pro libovolnou instituci, nejen banky (kdyby pekaři zadržovali peníze, též jich bude časem v ekonomice málo), ale zejména se to v praxi nestane, protože banky platí minimálně svým zaměstnancům, kteří dále utrácejí (nehledě na další firmy, jejichž služby banky využívají).