Policie
Mises.cz: 14. listopadu 2010, Mises.org (přidal Petr Málek), komentářů: 14
Jak by pravděpodobně fungovala soukromá policie? Neschopnost volného trhu zajistit bezpečnost a ochranu vlastnictví je jedním z nejrozšířenějších mýtů.
V dnešní době existuje všeobecně přijímaný, ve skutečnosti ale naprosto chybný názor, že z nějakého důvodu věci jako policejní ochrana, přístup k justici, nebo dokonce právní poradenství je „právo“ spojené s občanstvím USA. Důvodů, proč by tyto služby měly být poskytovány zdarma (resp. z peněz daňových poplatníků), neexistuje o nic víc než důvodů, proč by zdarma měly být každému člověku poskytovány věci jako barevná televize apod. Buď má člověk právo na svůj život, svobodu a majetek, anebo ho nemá. Pokud ho má, nic nemůže ospravedlnit použití násilí k tomu, aby sponzoroval někoho jiného, ať už z jakéhokoliv důvodu včetně policejní ochrany.
Buď nese člověk odpovědnost za udržování si vlastního života, nebo ji nenese. Pokud ji nese, pak si musí sám vydělat potřebné peníze k zaplacení za více či méně luxusní zboží a služby spojené s jeho existencí.
Ve svobodné společnosti by policejní ochrana, stejně jako jakákoliv jiná služba, byla dostupná na základě svobodné dohody, a to pouze pro ty, kteří by byli schopni a ochotni za ni zaplatit. Existují čtyři hlavní způsoby, jakými by se policie v anarcho-kapitalistické společnosti dala financovat:
1. Smlouvy (podobné jako u pojišťoven)
2. Poplatky za konkrétní služby
3. Speciální smlouvy
4. Pokuty
Nyní si je postupně rozebereme.
Smlouvy by byly hlavním zdrojem tržeb pro soukromou policejní firmu. Smlouva by prostě měla podobu svobodného oboustranného souhlasu mezi nějakým člověkem a policejní firmou. Policejní firma by v ní souhlasila s tím, že poskytne tomuto člověku určité služby (např. vyšetřování, fyzickou obranu jeho majetku apod.), když je bude potřebovat, a tento člověk jí bude na oplátku každý rok platit fixní poplatek.
Tento způsob by tedy fungoval vlastně jako klasické pojištění. Pravděpodobně téměř každý člověk ve společnosti by nějakou takovou smlouvu podepsal a platil by roční pojistné, díky kterému by měl garanci, že pokud bude potřebovat, policejní ochrana bude k dispozici. Nicméně, v každém roce bude policejní ochranu pravděpodobně potřebovat jen malé procento z lidí, kteří smlouvu podepsali. Náklady na policejní ochranu by tedy byly efektivně rozprostřené mezi velké množství lidí.
Vezměme si konkrétní příklad. Předpokládejme, že náklady na průměrné policejní vyšetřování v Brandenbergu jsou 5 000 USD. Pokud by si člověk, který aktuálně potřebuje policejní ochranu, měl tuto částku platit sám a najednou, dost možná by si to nemohl dovolit. Ovšem místo rizika, že bude muset platit tento velký „specifický vyšetřovací poplatek“, by tento člověk téměř jistě dal přednost uzavření smlouvy o policejní ochraně, tak jako milióny dalších. Pokud by celkový počet těchto lidí v Brandenbergu byl tisíc a každý by platil 100 USD, místní policejní firma by měla celkové roční tržby 100 000 USD.
Bylo by nepravděpodobné, aby v každém roce potřebovalo pomoc policie víc jak čtyři nebo pět lidí z našeho tisíce. Pokud by poplatek za vyšetřování byl těch 5 000 USD, celkem by se za tyto služby zaplatilo 25 000 USD ročně. (Zbylých 75 000 USD by se zaplatilo za další služby, které policie poskytuje.) Každý člověk by tak zaplatil pouze 100 USD ročně a za tento malý poplatek by v podstatě získal nárok na službu v hodnotě 5 000 USD. Přesně takto funguje pojištění: na principu, že jen úzké procento z pojištěných lidí bude potřebovat čerpat příslušné služby, zatímco pojistné platí všichni.
Druhý způsob financování je na vysvětlení dokonce ještě jednodušší. V ojedinělých případech, kdy někdo potřebuje pomoc policie, ale nemá uzavřenou dlouhodobou pojistnou smlouvu, by dotyčný platil konkrétní poplatky za konkrétní služby. Tyto by samozřejmě byly mnohem vyšší než roční pojistné, ale zase by je člověk platil jen v případě potřeby. Někteří lidé by pravděpodobně dali přednost této možnosti před pojištěním, protože pro někoho tato možnost může být výhodnější.
Třetí způsob financování jsou speciální smlouvy. Například vlastník soukromé dálnice by pravděpodobně uzavřel smlouvu se soukromou policejní firmou o tom, že mu bude na jeho dálnici dohlížet na provoz, protože je v jeho vlastním racionálním zájmu, aby byli účastníci provozu ochráněni od nebezpečných řidičů, protože nebezpeční řidiči ostatní řidiče ohrožují, odrazují od používání této dálnice, a tím pádem snižují zisk jejího majitele. Stejně tak by třeba soukromé továrny najaly policejní firmu, aby hlídala a chránila jejich budovy.
Nakonec poslední způsob financování, kterým by mohly být příjmy z vybraných pokut. Lidé, kteří by s policejní firmou uzavřeli smlouvu, by si do smlouvy mohli dát text, který by policejní firmě nařídil vybírat pokuty za prohřešky. Toto by také omezilo zbytečné náklady na soud jak pro soudní společnost, tak pro dotyčného člověka.
Nyní se zamysleme nad tím, jak by anarcho-kapitalistická policejní firma mohla fungovat. Jsou dva základní druhy trestných činů: nahlášené (nebo policí objevené) poté, co k nim došlo, a nahlášené (nebo policí objevené) zatímco k nim docházelo.
V prvním případě je celkem jasné, jak by to fungovalo. Rodina, která se právě vrátila z výletu a zjistila, že její dům byl vykraden, by zavolala policejní firmu a celou událost nahlásila, stejně jako to dělá dnes se státní policií.
Poté (na rozdíl od dnešní státní policie) by policejní firma nejprve v počítači zjistila, jestli má daná rodina uzavřenou smlouvu na tento druh policejní ochrany. Toto je otázka několika vteřin. Pokud rodina smlouvu podepsanou má, policejní firma by poslala svého policistu na místo činu a začala by s vyšetřováním. Pokud rodina smlouvu podepsanou nemá, pravděpodobně by poslala nejen policistu, ale i obchodníka.
Obchodník by rodině nabídnul dvě možnosti: uzavření pojistné smlouvy, která toto vyšetřování pokryje, a prosté vyšetřování tohoto případu (tedy bez uzavření smlouvy) za plnou cenu. Samozřejmě, v případě pojistné smlouvy bude pojistné vyšší, než pokud by tuto smlouvu uzavřeli už dříve před vykradením – stejně jako musíte platit vyšší pojistné, pokud se necháte pojistit proti opravě auta až poté, co jste auto nabourali. V každém případě je pro nás nyní důležité hlavně to, že v těchto scénářích bylo vždy prakticky okamžitě patrné, jestli rodina měla u policejní firmy smlouvu, nebo neměla.
Pokud jde o trestné činy, které jsou odhaleny už během toho, co k nim dochází, situace je poněkud odlišná. Když soukromý policista na ulici uvidí osobu, která je napadená zlodějem, tak samozřejmě nemá čas zjišťovat, jestli má oběť uzavřenou smlouvu o ochraně. Kdyby to takto dělal, tak pokud by ji oběť uzavřenou měla, asi by byla pěkně naštvaná, že policista raději zjišťoval informace o smlouvě, místo aby jí pomohl a ochránil ji před smrtelnými zraněními. Pokud by oběť smlouvu naopak neměla, byla by vlastně potenciálním klientem a kdyby jí policista nepomohl, téměř jistě by policejní firma o tohoto potenciálního klienta (a tím pádem o možnost výdělku) přišla. Z těchto důvodů (mimo jiné) by policista v takových situacích okamžitě přispěchal oběti na pomoc.
Samozřejmě, oběť nemá žádné „právo“ žádat bezpodmínečnou pomoc, stejně tak jako nikdo nemá právo požadovat, aby ho někdo nakrmil, když má hlad. Jak policejní ochrana, tak jídlo jsou zboží a služby, které si každý musí nakoupit na volném trhu. Fakt, že se někdo stane nevinnou obětí, neznamená, že je zbaven odpovědnosti za ochranu svého vlastního života.
Přesto existuje několik důvodů, proč by policista automaticky přišel oběti v takových situacích na pomoc. Za prvé, jak už bylo zmíněno, oběť klidně může být stávajícím klientem se smlouvou. Za druhé, pokud ne, tak oběť je alespoň potenciálním klientem. Za třetí, je v zájmu policejní firmy, aby zneškodnila jakékoliv zloděje a násilníky, protože tím přispěje k všeobecnému bezpečí, díky čemuž bude mít méně zásahů a tedy nižší náklady a vyšší zisky. (Pozn. překladatele: Za čtvrté, policejní firmy by uzavíraly dohody o proplacení, tedy že pokud například firma A pomůže oběti, která měla smlouvu u firmy B, tak firma B proplatí firmě A všechny náklady. Tyto dohody by dělaly, protože by tím přitáhly více klientů: „Když si uzavřete smlouvu u nás, budou vás chránit nejen naši policisté, ale i policisté konkurenční firmy.“ Je to stejné, jako když vzájemně si sousedící konkurenční lyžařská střediska nabízejí možnost společné permanentky na vleky, aby mohli lyžaři na jednu permanentku bez omezení přejíždět z jednoho střediska do druhého. Za páté, firmy se snaží udržovat si dobrý obrázek neboli public-relations. Je to patrné už dnes – velké firmy často přispívají na charitu a chrání životní prostředí. Povinnost to dělat nemají, ale přesto to dělají, protože kdyby to nedělaly, média by na nich nenechala nit suchou. Pokud by soukromý policista nechal kvůli formalitám bez pomoci bezbrannou oběť, média by se toho chytla a firma by měla problémy. Mohlo by to také fungovat tak, že policejní firmy by určitou část nákladů na tyto sporné případy předala k proplacení přímo charitě, která se na tento druh pomoci specializuje.)
Co by se stalo, kdyby oběť skutečně nebyla klientem této ani žádné jiné soukromé policie? Opět jsou tu dvě možnosti. Za prvé, oběť může zavolat „Policie, pomoc!“ Pokud by toto udělala, uzavřela by ústní smlouvu o policejní pomoci, stejně tak jako tím, že vstoupíme do restaurace, dáváme najevo náš souhlas, že si objednáme jídlo a nakonec za něj zaplatíme stanovenou cenu. V tomto případě by tedy oběť za několik dní obdržela účet k zaplacení.
V druhém případě, kdy by oběť o pomoc nepožádala, protože by už ležela na zemi omráčená, krvácející, zatímco zloděj by ji stále mlátil. Zde nebyla uzavřená žádná smlouva, a to ani ústní. Z důvodů, které jsme zmínili výše, by ovšem policista na pomoc přispěchal.
V rámci racionality by policejní firma této osobě také později poslala účet a vyzvala ji, aby ho zaplatila (ačkoliv nemusí). Jelikož jí ale policie právě zachránila život, je velká pravděpodobnost, že by skutečně zaplatila. Pokud by policejní firma byla chytrá, mohla by také za touto osobou poslat obchodníka, který by se pokusil s ní uzavřít smlouvu, a úspěch by i zde byl celkem pravděpodobný. Pokud ne, tak tento malý náklad by firma uhradila ze svého. V Brandenbergu by si určitě nikdo nestěžoval, že „jeho“ policista strávil pár minut záchranou života nevinného člověka.
Existuje ještě jeden způsob, jak by soukromá policie mohla být financována. Jelikož vyšetřování zločinů, ochrana majetku a další podobné aktivity jsou věci, které se musí provádět jen kvůli existenci zlodějů a násilníků, bylo by logické donutit právě je, aby zaplatili alespoň část nákladů s tím spojených. Tedy, jeden z dluhů vůči společnosti, který by byl kriminálníkovi připsán, by byla úhrada nákladů spojených s policejním zásahem, který se dělal kvůli němu.
Toto by byl také velmi dobrý způsob, jak financovat policejní ochranu chudých lidí. Bylo by zajímavé se dívat, pokud tedy svobodnou společnost někdy budeme mít, která metoda financování by byla nejlepší – zda poplatky za služby nebo úhrada zloději samotnými.
Původní článek najdete zde.
Pozn. překladatele: Mít soukromou policii je žádoucí. Těchto policií by pravděpodobně existovalo více a tyto by si mezi sebou konkurovaly, což by je vedlo ke snižování nákladů a zkvalitňování služeb, tak jako je to běžné v jakémkoliv jiném sektoru, který není monopolizován státem. Současný stav je takový, že stát má na poskytování policejních služeb silou vynucený monopol, který není fyzicky možné rozbít. Proto jsou služby policie nekvalitní a drahé a stát musí používat sílu k tomu, aby nás donutil daněmi za tyto služby zaplatit.
Doporučuji také článek Privatizace policie a hasičských sborů, který se zabývá praktickou stránkou tohoto tématu.
Buď nese člověk odpovědnost za udržování si vlastního života, nebo ji nenese. Pokud ji nese, pak si musí sám vydělat potřebné peníze k zaplacení za více či méně luxusní zboží a služby spojené s jeho existencí.
Ve svobodné společnosti by policejní ochrana, stejně jako jakákoliv jiná služba, byla dostupná na základě svobodné dohody, a to pouze pro ty, kteří by byli schopni a ochotni za ni zaplatit. Existují čtyři hlavní způsoby, jakými by se policie v anarcho-kapitalistické společnosti dala financovat:
1. Smlouvy (podobné jako u pojišťoven)
2. Poplatky za konkrétní služby
3. Speciální smlouvy
4. Pokuty
Nyní si je postupně rozebereme.
Smlouvy by byly hlavním zdrojem tržeb pro soukromou policejní firmu. Smlouva by prostě měla podobu svobodného oboustranného souhlasu mezi nějakým člověkem a policejní firmou. Policejní firma by v ní souhlasila s tím, že poskytne tomuto člověku určité služby (např. vyšetřování, fyzickou obranu jeho majetku apod.), když je bude potřebovat, a tento člověk jí bude na oplátku každý rok platit fixní poplatek.
Tento způsob by tedy fungoval vlastně jako klasické pojištění. Pravděpodobně téměř každý člověk ve společnosti by nějakou takovou smlouvu podepsal a platil by roční pojistné, díky kterému by měl garanci, že pokud bude potřebovat, policejní ochrana bude k dispozici. Nicméně, v každém roce bude policejní ochranu pravděpodobně potřebovat jen malé procento z lidí, kteří smlouvu podepsali. Náklady na policejní ochranu by tedy byly efektivně rozprostřené mezi velké množství lidí.
Vezměme si konkrétní příklad. Předpokládejme, že náklady na průměrné policejní vyšetřování v Brandenbergu jsou 5 000 USD. Pokud by si člověk, který aktuálně potřebuje policejní ochranu, měl tuto částku platit sám a najednou, dost možná by si to nemohl dovolit. Ovšem místo rizika, že bude muset platit tento velký „specifický vyšetřovací poplatek“, by tento člověk téměř jistě dal přednost uzavření smlouvy o policejní ochraně, tak jako milióny dalších. Pokud by celkový počet těchto lidí v Brandenbergu byl tisíc a každý by platil 100 USD, místní policejní firma by měla celkové roční tržby 100 000 USD.
Bylo by nepravděpodobné, aby v každém roce potřebovalo pomoc policie víc jak čtyři nebo pět lidí z našeho tisíce. Pokud by poplatek za vyšetřování byl těch 5 000 USD, celkem by se za tyto služby zaplatilo 25 000 USD ročně. (Zbylých 75 000 USD by se zaplatilo za další služby, které policie poskytuje.) Každý člověk by tak zaplatil pouze 100 USD ročně a za tento malý poplatek by v podstatě získal nárok na službu v hodnotě 5 000 USD. Přesně takto funguje pojištění: na principu, že jen úzké procento z pojištěných lidí bude potřebovat čerpat příslušné služby, zatímco pojistné platí všichni.
Druhý způsob financování je na vysvětlení dokonce ještě jednodušší. V ojedinělých případech, kdy někdo potřebuje pomoc policie, ale nemá uzavřenou dlouhodobou pojistnou smlouvu, by dotyčný platil konkrétní poplatky za konkrétní služby. Tyto by samozřejmě byly mnohem vyšší než roční pojistné, ale zase by je člověk platil jen v případě potřeby. Někteří lidé by pravděpodobně dali přednost této možnosti před pojištěním, protože pro někoho tato možnost může být výhodnější.
Třetí způsob financování jsou speciální smlouvy. Například vlastník soukromé dálnice by pravděpodobně uzavřel smlouvu se soukromou policejní firmou o tom, že mu bude na jeho dálnici dohlížet na provoz, protože je v jeho vlastním racionálním zájmu, aby byli účastníci provozu ochráněni od nebezpečných řidičů, protože nebezpeční řidiči ostatní řidiče ohrožují, odrazují od používání této dálnice, a tím pádem snižují zisk jejího majitele. Stejně tak by třeba soukromé továrny najaly policejní firmu, aby hlídala a chránila jejich budovy.
Nakonec poslední způsob financování, kterým by mohly být příjmy z vybraných pokut. Lidé, kteří by s policejní firmou uzavřeli smlouvu, by si do smlouvy mohli dát text, který by policejní firmě nařídil vybírat pokuty za prohřešky. Toto by také omezilo zbytečné náklady na soud jak pro soudní společnost, tak pro dotyčného člověka.
Nyní se zamysleme nad tím, jak by anarcho-kapitalistická policejní firma mohla fungovat. Jsou dva základní druhy trestných činů: nahlášené (nebo policí objevené) poté, co k nim došlo, a nahlášené (nebo policí objevené) zatímco k nim docházelo.
V prvním případě je celkem jasné, jak by to fungovalo. Rodina, která se právě vrátila z výletu a zjistila, že její dům byl vykraden, by zavolala policejní firmu a celou událost nahlásila, stejně jako to dělá dnes se státní policií.
Poté (na rozdíl od dnešní státní policie) by policejní firma nejprve v počítači zjistila, jestli má daná rodina uzavřenou smlouvu na tento druh policejní ochrany. Toto je otázka několika vteřin. Pokud rodina smlouvu podepsanou má, policejní firma by poslala svého policistu na místo činu a začala by s vyšetřováním. Pokud rodina smlouvu podepsanou nemá, pravděpodobně by poslala nejen policistu, ale i obchodníka.
Obchodník by rodině nabídnul dvě možnosti: uzavření pojistné smlouvy, která toto vyšetřování pokryje, a prosté vyšetřování tohoto případu (tedy bez uzavření smlouvy) za plnou cenu. Samozřejmě, v případě pojistné smlouvy bude pojistné vyšší, než pokud by tuto smlouvu uzavřeli už dříve před vykradením – stejně jako musíte platit vyšší pojistné, pokud se necháte pojistit proti opravě auta až poté, co jste auto nabourali. V každém případě je pro nás nyní důležité hlavně to, že v těchto scénářích bylo vždy prakticky okamžitě patrné, jestli rodina měla u policejní firmy smlouvu, nebo neměla.
Pokud jde o trestné činy, které jsou odhaleny už během toho, co k nim dochází, situace je poněkud odlišná. Když soukromý policista na ulici uvidí osobu, která je napadená zlodějem, tak samozřejmě nemá čas zjišťovat, jestli má oběť uzavřenou smlouvu o ochraně. Kdyby to takto dělal, tak pokud by ji oběť uzavřenou měla, asi by byla pěkně naštvaná, že policista raději zjišťoval informace o smlouvě, místo aby jí pomohl a ochránil ji před smrtelnými zraněními. Pokud by oběť smlouvu naopak neměla, byla by vlastně potenciálním klientem a kdyby jí policista nepomohl, téměř jistě by policejní firma o tohoto potenciálního klienta (a tím pádem o možnost výdělku) přišla. Z těchto důvodů (mimo jiné) by policista v takových situacích okamžitě přispěchal oběti na pomoc.
Samozřejmě, oběť nemá žádné „právo“ žádat bezpodmínečnou pomoc, stejně tak jako nikdo nemá právo požadovat, aby ho někdo nakrmil, když má hlad. Jak policejní ochrana, tak jídlo jsou zboží a služby, které si každý musí nakoupit na volném trhu. Fakt, že se někdo stane nevinnou obětí, neznamená, že je zbaven odpovědnosti za ochranu svého vlastního života.
Přesto existuje několik důvodů, proč by policista automaticky přišel oběti v takových situacích na pomoc. Za prvé, jak už bylo zmíněno, oběť klidně může být stávajícím klientem se smlouvou. Za druhé, pokud ne, tak oběť je alespoň potenciálním klientem. Za třetí, je v zájmu policejní firmy, aby zneškodnila jakékoliv zloděje a násilníky, protože tím přispěje k všeobecnému bezpečí, díky čemuž bude mít méně zásahů a tedy nižší náklady a vyšší zisky. (Pozn. překladatele: Za čtvrté, policejní firmy by uzavíraly dohody o proplacení, tedy že pokud například firma A pomůže oběti, která měla smlouvu u firmy B, tak firma B proplatí firmě A všechny náklady. Tyto dohody by dělaly, protože by tím přitáhly více klientů: „Když si uzavřete smlouvu u nás, budou vás chránit nejen naši policisté, ale i policisté konkurenční firmy.“ Je to stejné, jako když vzájemně si sousedící konkurenční lyžařská střediska nabízejí možnost společné permanentky na vleky, aby mohli lyžaři na jednu permanentku bez omezení přejíždět z jednoho střediska do druhého. Za páté, firmy se snaží udržovat si dobrý obrázek neboli public-relations. Je to patrné už dnes – velké firmy často přispívají na charitu a chrání životní prostředí. Povinnost to dělat nemají, ale přesto to dělají, protože kdyby to nedělaly, média by na nich nenechala nit suchou. Pokud by soukromý policista nechal kvůli formalitám bez pomoci bezbrannou oběť, média by se toho chytla a firma by měla problémy. Mohlo by to také fungovat tak, že policejní firmy by určitou část nákladů na tyto sporné případy předala k proplacení přímo charitě, která se na tento druh pomoci specializuje.)
Co by se stalo, kdyby oběť skutečně nebyla klientem této ani žádné jiné soukromé policie? Opět jsou tu dvě možnosti. Za prvé, oběť může zavolat „Policie, pomoc!“ Pokud by toto udělala, uzavřela by ústní smlouvu o policejní pomoci, stejně tak jako tím, že vstoupíme do restaurace, dáváme najevo náš souhlas, že si objednáme jídlo a nakonec za něj zaplatíme stanovenou cenu. V tomto případě by tedy oběť za několik dní obdržela účet k zaplacení.
V druhém případě, kdy by oběť o pomoc nepožádala, protože by už ležela na zemi omráčená, krvácející, zatímco zloděj by ji stále mlátil. Zde nebyla uzavřená žádná smlouva, a to ani ústní. Z důvodů, které jsme zmínili výše, by ovšem policista na pomoc přispěchal.
V rámci racionality by policejní firma této osobě také později poslala účet a vyzvala ji, aby ho zaplatila (ačkoliv nemusí). Jelikož jí ale policie právě zachránila život, je velká pravděpodobnost, že by skutečně zaplatila. Pokud by policejní firma byla chytrá, mohla by také za touto osobou poslat obchodníka, který by se pokusil s ní uzavřít smlouvu, a úspěch by i zde byl celkem pravděpodobný. Pokud ne, tak tento malý náklad by firma uhradila ze svého. V Brandenbergu by si určitě nikdo nestěžoval, že „jeho“ policista strávil pár minut záchranou života nevinného člověka.
Existuje ještě jeden způsob, jak by soukromá policie mohla být financována. Jelikož vyšetřování zločinů, ochrana majetku a další podobné aktivity jsou věci, které se musí provádět jen kvůli existenci zlodějů a násilníků, bylo by logické donutit právě je, aby zaplatili alespoň část nákladů s tím spojených. Tedy, jeden z dluhů vůči společnosti, který by byl kriminálníkovi připsán, by byla úhrada nákladů spojených s policejním zásahem, který se dělal kvůli němu.
Toto by byl také velmi dobrý způsob, jak financovat policejní ochranu chudých lidí. Bylo by zajímavé se dívat, pokud tedy svobodnou společnost někdy budeme mít, která metoda financování by byla nejlepší – zda poplatky za služby nebo úhrada zloději samotnými.
Původní článek najdete zde.
Pozn. překladatele: Mít soukromou policii je žádoucí. Těchto policií by pravděpodobně existovalo více a tyto by si mezi sebou konkurovaly, což by je vedlo ke snižování nákladů a zkvalitňování služeb, tak jako je to běžné v jakémkoliv jiném sektoru, který není monopolizován státem. Současný stav je takový, že stát má na poskytování policejních služeb silou vynucený monopol, který není fyzicky možné rozbít. Proto jsou služby policie nekvalitní a drahé a stát musí používat sílu k tomu, aby nás donutil daněmi za tyto služby zaplatit.
Doporučuji také článek Privatizace policie a hasičských sborů, který se zabývá praktickou stránkou tohoto tématu.