Potřebuje americká ekonomika další stimulační balíček?

Mises.cz: 19. listopadu 2010, Frank Shostak (přidal Martin Komrska), komentářů: 0

Navzdory masivnímu fiskálnímu stimulu téměř 800 miliard dolarů, jenž kongres schválil loňský rok, a 3 bilionům dolarů, které do ekonomiky napumpoval Federální rezervní systém (FED), se počáteční zotavení klíčových ekonomických dat začíná vytrácet.

Index výrobní aktivity ISM se po pádu na 32,5 v prosinci 2008 vyšplhal na 60,4 v dubnu letošního roku. V srpnu už index opět klesl na 56,3. Také míra nezaměstnanosti zůstala tvrdohlavě na vysokých 9,6 procentech, což představuje 15 milionů Američanů bez práce.

Také trh s nemovitostmi zůstal navzdory stimulační politice a rekordně nízkým úrokovým mírám v propadu. V červenci tempo růstu prodeje existujících domů (v meziročním srovnání) pokleslo o 25,5 procent, zatímco prodej nových domů spadl o 32,4 procenta. Podle srpnové zprávy FEDu, známé jako „Beige Book“, vykazuje americká ekonomika rozsáhlé známky zpomalení – s hojnou nabídkou kvalifikovaných uchazečů o volné pozice.

Navzdory těmto faktům se někteří ekonomičtí komentátoři a prezident Barack Obama stále domnívají, že k vytáhnutí ekonomiky ven z černé díry je potřeba dalšího stimulačního programu. A tak 8. září americký prezident požádal o dalších 50 miliard dolarů na infrastrukturu a 100 miliard daňových úlev pro výzkum a vývoj.

Proč by však měl být další stimulační program efektivní, když vezmeme v úvahu zjevné selhání toho předchozího?

Někteří komentátoři si stále stojí za tím, že stimulační balík z minulého roku nebyl dost velký na to, aby oživil ekonomiku. Argumentují tím, že vzhledem k 15 bilionové velikosti amerického HDP, nemohlo mít 800 miliard významný vliv – je potřeba mnohem větší stimul.

Podle některých komentátorů, jako je Paul Krugman, je pouze velmi objemný stimulační program schopen přinést požadované výsledky.

Podle Krugmana by hlavním cílem každého stimulu mělo být vygenerovat co největší zaměstnanost v krátkém časovém horizontu. Se zvýšenou zaměstnaností půjde ruku v ruce spotřebitelská poptávka a to nastartuje ekonomiku.

Tento způsob myšlení je založen na předpokladu, že počáteční zvýšení spotřebních výdajů dá do pohybu procesy, které údajně zvýší celkový výstup ekonomiky díky multiplikaci oněch počátečních výdajů.

Popularizátor magické síly multiplikátoru, John Maynard Keynes, napsal:

„Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země, nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšily.“[1]

Pro Krugmana a další Keynesovy následovníky je klíč v peněžních výdajích. Čím větší výdaje, tím větší bude důchod i reálný ekonomický růst.

Je financování o penězích?

Zastánci velkých stimulačních balíčků také tvrdí, že za současného ekonomického propadu nebude zvyšování zaměstnanosti skrze různé programy způsobovat vytěsnění jiných aktivit. To znamená, že zaměstnávání více Američanů nebude znamenat dodatečné náklady. Podle obhájce tohoto pohledu, Paula Krugmana:

„Podstatné je, že právě teď máme masivní nezaměstnanost. Když necháte 100 000 Američanů pracovat na kopání příkopů, tak to neznamená, že berete těchto 100 000 pracovníků pryč z nějaké jiné činnosti, kterou by mohli vykonávat. Dáváte jim práci ve chvíli, kdy by jinak nedělali nic.“[2]

Ale čím bude toto zvýšení zaměstnanosti financováno? Kdo za to zaplatí? Zdá se, že Krugman a většina komentátorů se domnívají, že zdroje mohou být snadno vytvořeny pomocí tiskařských strojů centrální banky.

Na rozdíl od toho, co Krugman a ostatní komentátoři tvrdí, financování není o penězích jako takových, ale o reálných úsporách – úsporách spotřebních statků. Je to právě hojnost finálních spotřebních statků a služeb, co fatálně ovlivňuje lidský život a blahobyt.

Když pekař směňuje své uspořené bochníky chleba za brambory, tak v podstatě poskytuje prostředek k obživě pěstiteli brambor. Stejně tak pěstitel brambor poskytuje prostředek k obživě, tj. svoje ušetřené brambory, pekaři. Všimněte si, že reálné úspory udržují producenty v různých stádiích produkce. (Reálné úspory financují jak producenty meziproduktů, tak producenty finálních spotřebních statků a služeb.)

Vidíme, že pro udržení života a blahobytu lidé potřebují spotřební zboží a služby, nikoliv peníze, které jsou pouhým prostředkem směny. Peníze pouze pomáhají zajistit obchod mezi producenty – nevytvářejí žádné skutečné věci. Parafrázujíc Jean-Babtist Saye, Mises píše, že:

„Komodity ...v konečném důsledku nejsou zaplaceny penězi, ale ostatními komoditami. Peníze jsou pouze široce užívaným prostředkem směny; hrají pouze roli prostředníka. To, co prodávající chce ve skutečnosti získat výměnou za prodané komodity, jsou jiné komodity.“[3]

Všelijaké nářadí a stroje – nebo infrastruktura, kterou lidé vybudovali – slouží pouze jednomu účelu: k produkci spotřebního zboží, které potřebujeme k udržení a zlepšení našeho života a blahobytu.

Čím větší bude produkce spotřebního zboží vzhledem k dané spotřebě producentů tohoto zboží, tím větší objem reálných úspor, resp. zdrojů máme k dispozici. Větší zásoba reálných úspor umožňuje zaměstnat více lidí v oblasti vylepšení a expanze infrastruktury.

To samozřejmě znamená, že právě díky zvýšení reálných úspor může být postavena lepší infrastruktura, což následně vytváří prostor pro vyšší ekonomický růst.

Vyšší ekonomický růst znamená větší množství spotřebního zboží, což dále umožňuje vytvořit větší úspory a také více spotřebovávat. Díky většímu objemu úspor může vzniknout lepší infrastruktura a ta následně otevírá možnost dalšího zesílení ekonomického růstu.

Je důležité si uvědomit, že právě střadatelé jsou zde tvůrci bohatství. Tvoří bohatství tak, že spoří a investují svoje reálné úspory do výstavby infrastruktury.

Úspory producentů jsou použity na financování těch, kteří se specializují na budování a údržbu infrastruktury. (Reálné úspory také financují jedince, kteří jsou angažovaní v produkci finálních spotřebních statků.)

V kontrastu s tím, co tvrdí Krugman a další komentátoři, umělá tvorba zaměstnanosti (jako je kopání jam) nebude bez nákladů. Nezaměstnaní jedinci, kteří budou nyní zaměstnáni v neužitečných projektech, musí být nějak zaplaceni. Jelikož vláda žádné reálné bohatství nevytváří, zdroje musí být převedeny od těch aktivit, které bohatství generují. To samozřejmě povede k oslabení produktivních činností a následně ke zpomalení celého procesu vytváření bohatství.

Na následujícím jednoduchém příkladu tuto skutečnost ilustrujeme: V ekonomice, která je tvořena pekařem, obuvníkem a pěstitelem rajčat, se objeví další hráč. Tento jedinec je násilník, který vyjadřuje svoji poptávku po zboží prostřednictvím násilí. Může taková poptávka vést k větší celkové produkci, jak praví populární názor? Naopak, toto povede k ochuzení producentů. Pekař, obuvník i farmář budou donuceni vzdát se části své produkce výměnou za nic, což produkci spotřebního zboží oslabí.

Pokud vláda nevytváří žádné bohatství, zjevně nemůže spořit a proto nemá čím financovat jakoukoliv aktivitu. Aby se tedy mohla angažovat v různých činnostech, je zapotřebí odebrat reálné úspory z rukou těch, kteří je skutečně vytváří.

Může být něco vytvořeno z ničeho?

Může růst poptávky po spotřebním zboží vést ke zvýšení celkového výstupu, díky multiplikaci dodatečné poptávky, jak to tvrdí Keynes a Krugman? Pokud tohoto lze dosáhnout, pak je jednoznačným závěrem, že lze něco užitečného vygenerovat z ničeho.

Aby byl pekař schopný zvýšit svou poptávku po zboží, musí vlastnit nějakou protihodnotu (tj. chleba), kterou za poptávané zboží a služby nabídne. Například 5 rajčat si pekař opatří tak, že za ně zaplatí 8 uspořenými bochníky chleba. Podobně obuvník realizuje svou poptávku po 10 rajčatech díky uspořenému páru bot. Pěstitel rajčat poptává chleba a obuv prostřednictvím svých uspořených rajčat.

Zvýšení v nabídce finálních statků umožňuje zvýšení poptávky. Takto pekařovi zvýšená produkce chleba umožňuje zvýšit jeho poptávku po ostatních statcích. V tomto smyslu zvýšení produkce statků způsobuje růst poptávky po zboží. Je potřeba zdůraznit, že lidé se angažují ve výrobě právě proto, aby byli schopni poptávat zboží, které potřebují k životu a blahobytu.

Tím, co umožňuje expanzi v nabídce finálních spotřebních statků, je větší počet kapitálových statků čili nástrojů a zařízení. Zvýšení výbavy nástrojů a zařízení je zase umožněno reálnými úsporami. Můžeme tedy vyvodit, že zvýšení spotřeby musí být v souladu se zvýšením produkce. Z tohoto zase vyplývá, že zvýšení ve spotřebě nemůže způsobit růst produkce multiplikací tohoto navýšení spotřeby. Zvýšení produktivity je závislé na objemu reálných úspor.

Produkce se nemůže zvýšit bez podpory ze strany reálných úspor, tzn. hodnota nemůže vzniknout jen tak z ničeho. To pak samozřejmě znamená, že jedině ti, kdo skutečně bohatství vytváří, mohou rozpohybovat ekonomický proces.

Proč data sama o sobě nemohou představovat fakta

Jak se potom máme vyrovnat s faktem, který je často prezentován různými studiemi, tedy s tím, že stimulační program může zvednout ekonomiku? Například ve svém článku z New York Times (5. září 2010) Paul Krugman podotýká, že to byly masivní vládní půjčky v průběhu války, od roku 1940 do 1945, které položily základy dlouhodobé prosperity. V roce 1943 činil vládní deficit v relativním vyjádření (jako procento HDP) skoro 28 procent. Tempo růstu reálného HDP, po pádu na mínus 11 % v roce 1946, skočilo na 8 % v roce 1951.

Vidíme, že takzvaný ekonomický růst je zde vyjádřený pomocí reálného HDP, které zachycuje peněžní výdaje. Můžeme proto předpokládat, že tou podstatnou silou na pozadí silného reálného růstu musí být monetární faktor. Skutečně, bylo zde výrazné posílení v tempu růstu peněžní zásoby z – 11 % v lednu 1947 na 6 % v květnu 1951.

I kdybychom souhlasili, že (nehledě na vážné nedostatky ukazatele reálného HDP) zažívala americká ekonomika po roce 1946 období prosperity, neznamená to nutně, že to nastalo v důsledku gigantických rozpočtových deficitů, jak tvrdí Krugman a mnozí další komentátoři.

Navzdory populárnímu způsobu uvažování nemohou data mluvit sama za sebe a prezentovat fakta. Data musí být posuzována za pomoci teorie, která obstojí v elementárním přezkoumání – jako jestli vláda může pozvednout ekonomiku, ačkoliv není schopna produkovat bohatství.

Jakmile jsme jednou dospěli k závěru (postaveném na logické analýze), že vláda nemůže přispět k ekonomickému růstu, můžeme důrazně odmítnout různé studie a prohlášení, která tvrdí přesný opak.

To znamená, že dlouhodobá prosperita Spojených států měla původ v expandující zásobě reálných úspor, a to navzdory agresivním vládním výdajům v průběhu války. (Ukázali jsme, že bez rozšíření zásoby reálných úspor není ekonomický růst možný.)

Musíme si uvědomit, že data, ze kterých jsou tato takzvaná fakta vyvozována, se zdají podporovat závěry empirických studií, pouze pokud soukromý sektor ekonomiky generuje tolik reálných úspor, aby byl schopen financovat produktivní i neproduktivní aktivity. Dokud je situace taková, pak mohou závěry těchto studií podporovat různé naivní teorie – jako myšlenku, že vláda může rozhýbat ekonomiku a že něco může být vytvořeno jen tak z ničeho.

Kdykoliv schopnost producentů generovat reálné úspory ochabne, ekonomický růst drží krok a žádný objem peněz, který stát napumpuje do ekonomiky, nemůže pomoci. (Znovu – vláda nemůže tvořit reálné úspory, může pouze odvést existující reálné úspory od skutečných producentů bohatství.)

Jakmile je proces tvorby bohatství poškozen a hloupé politiky se stávají neschopnými „oživit“ ekonomiku, různí komentátoři jako je Krugman jsou připraveni tvrdit, že ekonomické zákony se musely změnit. To pro ně znamená nutnost zapomenout na logickou analýzu, postavenou na klíčových zákonitostech fungování hospodářství, a vrhnutí se na masivní utrácení. Ale pokud se ekonomické zákony změnily, na jakém základě může Krugman a spol. používat události z roku 1940 pro svoje současné návrhy hospodářské politiky? Pokud se vše neustále mění, proč by měly být poznatky z roku 1940 relevantní pro dnešek?

Krugman vysvětluje:

„Nacházíme se v neobvyklé době, kde obvyklá intuice neplatí, udržet tuto ekonomiku v pohybu je to nejlepší, co můžeme udělat, nejen pro současnost, ale pro budoucnost našich dětí“[4]

Pokud je zásoba reálných úspor kritická, pak vyslyšení Krugmanovy rady – tj. přijmutí gigantického fiskálního stimulačního balíčku – může věci jen zhoršit a uvrhnout americkou ekonomiku do mnohem delšího ekonomického poklesu. Pokud je zásoba reálných úspor dostačující, pak není žádný důvod pro stimulační programy: rostoucí reálné úspory samy oživí ekonomiku.

Závěr

Navzdory masivnímu 800 miliardovému stimulačnímu balíčku, přijatému v loňském roce, americká ekonomika bojuje o přežití. Různé ekonomické indikátory, poté co se krátce zlepšily, začínají vykazovat zřetelné oslabení. Mnozí experti, včetně prezidenta Baracka Obamy, jsou toho názoru, že řešením by mohl být ještě větší fiskální stimul. Naše analýza naznačuje, že fiskální stimul nejenže nemůže oživit ekonomiku, ale naopak, může situaci významně zhoršit.

Klíčovým faktorem pro trvalé ekonomické oživení je akumulace reálných úspor. Tyto úspory mohou být zajištěny pouze skutečnými producenty bohatství, nikoliv prostřednictvím vládního utrácení, které naopak celý proces oslabuje.

Původní článek naleznete zde.

Reference:
[1] J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (Nakladatelství Československé akademie věd, 1963).
[2] Paul Krugman, CNBC interview August 31, 2010.
[3] Ludwig von Mises, 'Lord Keynes and Say's Law,' in The Critics of Keynesian Economics, edited by Henry Hazlitt (University Press of America, 1983), p. 316.
[4] Paul Krugman, CNBC interview August 31, 2010.