Mises.cz

Mises.cz

Poznámky a vzpomínky - 10. Vědecká práce v Německu

O německých profesorech ekonomických státních věd a sociologie jsem nikdy nesmýšlel příznivě. Byli mezi nimi někteří vzdělaní a čestní lidé, plní opravdového vědeckého zápalu, ale většina taková nebyla.

[Kompletní memoáry naleznete v sekci Literatura.]

Jako tichý pozorovatel jsem se účastnil schůzí Verein für Sozialpolitik konaných v roce 1909 ve Vídni a v roce 1911 v Norimberku. Na schůzi konané v roce 1919 v Regensburgu jsem  byl zvolen za člena výboru. To nebylo příliš významné, byla to jen čestná funkce udílená těm, kteří přispěli do některé z publikací tohoto sdružení. Během času ale důležitost mého postavení v rámci sdružení vzrostla. V kontrastu ke své předválečné politice začalo sdružení hledat zástupce všech ekonomických směrů. Jako uznávaný reprezentant rakouské školy jsem začal být více zapojován do činnosti sdružení. A tak se stalo, že jsem byl nakonec zvolen do výboru ředitelů. Účastnil jsem se příprav na vydání publikací zabývajících se problémem kartelů. Příprava a úvod konference o problému ekonomické hodnoty konané v Drážďanech v roce 1932 byla mojí prací.

V roce 1924 jsem byl zvolen členem Deutsche Gesellschaft für Soziologie.

Z obou organizací jsem byl vyhozen v roce 1933.

O německých profesorech ekonomických státních věd a sociologie jsem nikdy nesmýšlel příznivě. Byli mezi nimi někteří vzdělaní a čestní lidé, plní opravdového vědeckého zápalu, ale většina taková nebyla.

To, že tito muži nebyli ekonomy a ve skutečnosti obvykle zaujímali postoje k ekonomii nepřátelské, bych jim ani tolik nevyčítal. Koneckonců to byli studenti Schmollerovi, Wagnerovi, Bücherovi a Brentanovi. Neznali žádnou ekonomickou literaturu a o ekonomických problémech měli jen tu nejmlhavější představu. Každý skutečný ekonom jim byl podezřelý jako nepřítel státu, protiněmecký propagátor anglosaských idejí či zaprodanec buržoazních zájmů. Byli diletanty ve všem, co podnikali. Chtěli být historiky, ale zřídkakdy se podívali na interdisciplinární výzkum, nejdůležitější nástroj historiků. Duch historického výzkumu jim byl cizí. Nebyli obeznámeni se základními statistickými postupy. Byli laiky v právu, technologii, bankovnictví i obchodu. S ohromující bezstarostností vydávali knihy a eseje o věcech, o nichž nevěděli nic.

Daleko horší ale bylo to, že byli „kam vítr, tam plášť“. V roce 1918 většina z nich sympatizovala se sociálními demokraty, v roce 1933 se bez váhání připojili k nacistům. Jakmile by k moci přišli bolševici, stali by se z nich rázem komunisté.

Werner Sombart byl velkým mistrem právě tohoto druhu lidí. Tvrdí se o něm, že byl průkopníkem v ekonomické historii, ekonomické teorii a sociologii, byl považován za bouřliváka, protože se mu jednou podařilo vzbudit hněv císaře Viléma. Uznání svých kolegů si Sombart plně zasloužil, protože v sobě kombinoval všechny jejich nedostatky v tom nejvyšším stupni. Nikdy neměl jinou ambici než dostat se k penězům a přitáhnout na sebe pozornost. Jeho rozsáhlá práce o moderním kapitalismu je břídilství. Vždycky vyspekuloval, co mu vynese největší aplaus veřejnosti. Tohle by se dalo označit za jeho neobyčejné nadání. Vyučoval marxismus, když to bylo zrovna v módě; když se pak dral k moci Hitler, tak napsal, že führer je plnitelem Boží vůle.

O ekonomii neměl ani ten nejmenší zájem. V roce 1922 ho v mé přítomnosti požádal Weiss-Wellenstein, jestli by nechtěl pronést přednášku o inflaci. Odmítl to těmito slovy: „To je jen technický problém bankovního systému. To nemá nic společného s ekonomií a mě to nezajímá.“ Původní název jeho knihy Tři ekonomie měl být Konec ekonomie. Řekl mi, že opustil tento název ze soucitu se svými kolegy, kteří se živí výukou ekonomie.

Nicméně stejně bylo mnohem zajímavější promluvit si se Sombartem než s většinou ostatních německých profesorů. Alespoň to nebyl omezený hlupák, jakými byli Gottl, Oppenheimer, Diehl a Spiethoff, který dokonce nebyl schopen napsat ani jedinou knihu.

U kormidla Vereinu byl v té době profesor Eckhart, který nikdy nevyprodukoval nic významného a jeho největším počinem byl příspěvek k dějinám německého námořního obchodu. Jeho rivalem byl Bernhard Harms, který v Německu zpopularizoval termín Weltwirtschaft. Ovládán touhou převzít vedení organizace založil List-Gesellschaft.

Ve společnosti těchto mužů mi začalo být jasné, že německý lid se již nedá zachránit; tito bezcharakterní hlupáci měli být jeho vybranou elitou, těmi nejlepšími z nejlepších. Obor, který vyučovali na universitách, je v politickém vzdělání tím nejkritičtějším. Lidé vzdělaní v ostatních oborech, stejně jako masy, považovali tyto profesory za vyslance ekonomické vědy. Co se mohlo stát s mládeží pod vedením takových učitelů?

V roce 1918 ve Vídni mi Max Weber řekl: „Ty nemáš rád Verein. Já ho mám rád ještě méně, ale v dnešní době je to jediné takové sdružení v našem oboru. Kritika zvenčí nijak nepomůže. Člověk musí pracovat uvnitř tohoto sdružení a snažit se najít způsob, jak napravovat jeho nedostatky. Já se o to budu snažit a ty bys měl také.“

Řídil jsem se Weberovou radou ačkoliv jsem věděl, že to nebude k ničemu. Jako Rakušan, Privatdozent a „teoretik“, jsem ve Vereinu vždy zůstal outsiderem. Jednali se mnou zdvořile, ale vždy se na mne dívali jako na cizince.

Ani Max Weber s touto situací nedokázal nijak pohnout. Předčasná smrt tohoto génia byla pro Německo velkou tragédií. Kdyby Max Weber žil déle, tak by dnes Němci měli před sebou příklad „árijce“ nezlomeného nacionálním socialismem. Ale ani jeho intelekt by na průběhu věcí pravděpodobně nic nezměnil.

Také jsem se v těchto německých spolcích setkal s lidmi, jejichž společnost mě velice obohatila. Z nich vzpomínám hlavně na Maxe Schelera, filosofa a sociologa. Pak na Leopolda von Weiseho, sociologa z Kolína, Moritze Bohma a Alberta Hahna z Frankfurtu. S Walterem Sulzbachem a jeho ženou Marií jsem se setkal v roce 1926 na schůzi Deutsche Gesellschaft für Soziologie ve Vídni. S nimi jsem navázal přátelský styk na řadu dalších let. Také bych se rád zmínil o dalších, jmenovitě o Wilhelmu Röpkeovi, Alexandru Rüstowovi, Götzi Briefsovi, Georgu Halmovi a Richardu Passowovi. Historik Eberhard Gothein a Ludwig Pohle již bohužel zemřeli.

Dvakráte se rozšířily zvěsti o mém možném jmenování na německou universitu: v roce 1925 na universitu v Kielu a v roce 1928 na Handelshochschule Berlin. V obou případech byla proti mně rozpoutána vášnivá agitace a z jmenování sešlo. Neočekával jsem nic jiného. Byl jsem pro výuku pruské královské politické vědy špatně uzpůsoben.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed