Předvídání lidského chování v anarchokapitalismu

Mises.cz: 18. května 2017, Matthias Lukl, komentářů: 4

Vyrůstal jsem v jedné malé vesničce, ve které byl vždy jen jeden jediný obchod – smíšenka. A tato smíšenka bývala vždy v neděli zavřená, což platí vlastně dodnes. Před lety se ale rozhodla jedna paní, že si otevře prodejnu s potravinami, která budou mít otevřeno každý den.

Vítal jsem to, protože mi vždy vadilo, že si prostě v neděli nenakoupím. A tehdy jsem si myslel, že tato prodejna s potravinami, která má otevřeno i v neděli bude mít nejspíše veliký úspěch. Každodenní provozní doba je totiž konkurenční výhoda.

Ovšem nestalo se tak. Paní majitelka po pár týdnech svou prodejnu zase zrušila. Nikdo tam nechodil. Do dnes nedovedu říct proč – někteří mi říkali, že to tam prostě bylo nic moc, jiní, že jsou prostě zvyklí v neděli nenakupovat, protože tomu tak bylo vždy.

O pár jar později se v naší vesničce objevil další obchod, který se rozhodl konkurovat naší smíšence – vietnamská večerka, která má otevřeno téměř nonstop. A hle – ona se chytla, všichni si ji oblíbili. Když tam jdu v neděli na nákup, potkávám tam spoustu lidí. A přitom já jsem úspěch příliš neočekával – myslel jsem si, že tato večerka dopadne stejně jako prodejna zmíněná výše.

Proč tomu tak bylo, nedovedu říct. Každopádně jsem se hned dvakrát spletl. Poprvé jsem si myslel, že mít otevřeno o den navíc bude znamenat úspěch, a nebylo tomu tak. Podruhé jsem si myslel, že úplně stejný scénář se prostě zopakuje znovu, ale nebylo tomu tak.

Je to tím, že nedovedu předvídat lidské chování. Respektive ukazuje to, že to není tak jednoduché – nejde jen o počet provozních dní, ale zkrátka je tu celá řada faktorů a celá řada neznámých.

Změňme ale téma – v diskuzích, kde se řeší minimální stát nebo anarchokapitalismus se vždy najde nejméně jeden diskutující, který naprosto přesně odhaduje lidské chování.

Např.:

„Když nebude státní policie, lidé se mezi sebou pozabíjí.“

„Když nebude povinné zdravotní pojištění, lidé si jej nebudou platit.“

„Když nebude stát dotovat silnice, lidé se na ně nikdy nesloží.“

Já musím obdivovat sebedůvěru a odvahu, s jakou si tito diskutéři troufají odhadovat lidské chování. Protože i člověk vzdělaný v psychologii či ekonomii (což jsou vlastně vědy, které se zabývají lidským chováním, přičemž psychologie se zaměřuje na lidské nitro, zatímco ekonomie se zabývá chováním ve vztahu k vzácným zdrojům) přece nedovede s takovou sebejistotou říct, jak by se kdo přesně choval v takové či onaké situaci.

Co když ale jakožto anarchokapitalista prohlásím např.:

„Nemyslím, že potřebujeme zákony na ochranu spotřebitele. Lidé sami půjdou tam, kde je zboží kvalitní, zdravotně nezávadné a je o něm pravdivě informováno. Tlak konkurence stačí – nemusí tu být žádné byrokratické tlaky. Pokud dnes lidé neprověřují kvalitu potravin, které kupují, může za to nejspíše stát, který vytvořil iluzi, že se o všechno postará za ně. Ve svobodné společnosti by však věděli, že když si sami neprověří nějakou firmu, tak se můžou napálit.“

Čeho jsem se v tomto odstavci dopustil? Předvídal jsem lidské chování, stejně jako když mi diskuzní oponent tvrdí, že se bez policie pozabíjíme.

Ovšem je tu pár rozdílů.

Za prvé, já jsem si vědom, že to, co píšu je pouze můj názor a nemusí být jednoduše pravda. Ostatně, já si ani netroufám tvrdit, že je to určitě pravda a zkrátka to vím. Vždyť i já se v předvídání lidského chování mýlil, když jsem odhadoval úspěšnost projeden v naší malé vesničce. Nemám tedy žádnou jistotu, že se nemýlím i nyní.

Za druhé, já v takovém prohlášení nepopisoval jen, jak se lidé podle mě budou chovat v hypotetické anarchii, ale také vysvětluji proč. Vysvětluji, co má vliv na co podle mě.

Tvrzení, že se bez policie všichni pozabíjíme, je často založeno jen na předpokladu, že „lidé jsou prostě zlí“, avšak to, že lidé jsou zlí, ještě neznamená, že budou dělat i něco naprosto absurdního, nebo i velice nebezpečného (zabíjet druhé lidi je nebezpečné, protože se pochopitelně mohou bránit).

Takové tvrzení navíc ignoruje, že policisté jsou také lidé, takže spadají do množiny lidí, kteří „se chtějí mezi sebou pozabíjet“.

Ale ponechme ten absurdní argument o tom, že se lidé bez státu pozabíjí, stranou.

Mám jednoho kamaráda, který neumí příliš vycházet s lidmi. Když se snaží zapadnout do nějaké komunity, vždycky je nakonec odmítnutý. To nepíšu proto, že bych ho chtěl nějak shazovat nebo se mu vysmívat.

Když s ním diskutuji o anarchokapitalismu, překládá mi mnoho různých scénářů toho, co lidé podle něj budou dělat a podává mi je s pozoruhodnou sebedůvěrou.

A přitom to, že neumí vycházet s lidmi, by mu mělo poskytovat určitou zpětnou vazbu o sobě samém. Třeba takovou, že se zkrátka může ve svých tézích mýlit. Možná by ho jeho neúspěchy s lidmi měly donutit k přehodnocení toho, jestli o lidech nesmýšlí nesprávně.

A to je základní problém centrálního plánování. Centrální plánovač si totiž myslí, že zkrátka všechno ví. Že ví, jaký by měl být ideální plat učitele, nebo jak nastavit regulace tak, aby byly co nejideálnější pro společenské blaho, a hlavně si myslí, že skutečně zná druhé a umí je jednoduše předvídat podle nějakého schémátka.

Samozřejmě do jisté míry předvídat lidské chování lze, ale je to daleko složitější, než si takový centrální plánovač myslí.