Předvolební bahno II. - Nemocnice

Mises.cz: 24. září 2012, Jakub Skala, komentářů: 9

Dalším oblíbeným předvolebním tématem je vytváření a rušení nových nemocnic. Ale i zde musí stát nutně narážet na chaos v podobě nemožné racionální ekonomické kalkulace, jelikož v tomto odvětví neexistují tržní ceny. To se samozřejmě projevuje na činnosti každého politického vedení, které se tak na rozdíl od podnikatele na volném trhu nemá o co opřít a místo toho jej řídí prakticky pouze touha po znovuzvolení. Jedni uplácejí voliče údajnými kvalitními službami (více nemocnic), druzí údajným šetřením (méně nemocnic). Výsledkem je chaos.

Chtě nechtě musí vyvstat i otázka, zda neustálé reformy, reorganizace a nové koncepty nejsou v konečném důsledku dražší než ta nejhorší, ale stálá varianta. Věčné reformy jsou vůbec průvodním jevem každé veřejné správy. Neustálé objevování a zlepšování produktů je vlastní všem podnikatelům, nikde ale soukromý sektor zcela nemění koncept tak často jako sektor veřejný. Kdyby něco takového předváděla soukromá firma, záhy by jistě zkrachovala. Stát financovaný z daní zkrachovat může jen těžko.

Politici v mnoha oborech, a ve zdravotnictví především, se často zaštitují argumentem „Kdyby to zachránilo jen jeden život, pak to má smysl.“ Takový argument je ale zjevně nesmyslný, ať má podporovat ochranné bariéry u silnic nebo širší síť zdravotnických zařízení.

Zaprvé, prakticky vždy lze utratit nějakou sumu peněz, aby se zachránil další lidský život. Jestliže se někdo drží tohoto argumentu, musel by všechny peníze používat na statky, které přímo nebo nepřímo zachraňují lidské životy. Vždy by tak nalezl argument, proč je třeba zvýšit daň z příjmu na 20, 30, 40 nebo 90 procent. Nakonec bychom mohli vystlat pozemky pod každým mostem matracemi, abychom zachránili případné sebevrahy. Zní to absurdně, ale například ve Spojených státech bude mít každé auto od roku 2014 povinně zadní kameru, údajně aby se zabránilo přejetí dětí. Jen si představte to děsivé období temného 20. století, kdy ještě auta neměla zpětnou kameru, ó ty hrůzo!

Zadruhé, jestliže je cílem politika zachránit co nejvíce lidí, pak je třeba peníze využívat co nejefektivněji. Pokud by šlo čistě o počet zachráněných životů, pak by bylo mnohem efektivnější utratit peníze za zdravotní potřeby někde v Subsaharské Africe. Pokud se omezíme na Českou republiku, pak jistě existuje efektivnější využití peněz než to nabízené politikem. Už jen proto, že stát nezná tržní ceny, a nemůže tak rozhodovat ekonomicky. Nezná skutečnou vzácnost lékařů, sester nebo sanitek a nezná ani skutečnou poptávku jednotlivců.

Tím se dostáváme ke třetímu bodu. O zachráněných lidech rozhoduje politik, nikoliv lidé sami. A v tom tkví jádro problému. Každý jedinec sám nejlépe ví, jaké riziko a za jakou cenu pro něj má smysl. Někdo je ochoten si koupit auto s osmi airbagy a někdo jiný si nekoupí špunty do uší při práci se sbíječkou. Lidé mají evidentně různé preference ohledně vnímání ceny svého života a zdraví a státní moloch je opět považuje za šedou masu bez jakýchkoliv rozdílů. Vždy bude pro někoho útrata za státem garantované zdraví a bezpečí nízká a pro někoho vysoká.

Lidé se proti nebezpečí dokáží zajišťovat sami, příkladem budiž např. koupě deštníku, ochranných pracovních pomůcek nebo aut s více airbagy. A jsou to pouze jednotlivci, kteří dokáží subjektivně posoudit svoje náklady na ochranu a z ní plynoucí zisky. Státní úředník za ně nemůže rozhodnout lépe, než se dokáží rozhodnout oni sami. A jak je vidět na mnoha případech pozorovatelných denně na ulici, jedinci přesně to dělají. Nemusíme o ně mít zbytečný strach.

Nechme tedy jedince, aby se rozhodovali sami. I o tom, kolik chtějí utrácet za svoje zdraví, ochranu a bezpečí. Nikdo jiný (ani paternalistický stát) nezná lépe jejich preference a nemůže efektivně rozhodovat za ně. Výsledkem bude přesně taková síť nemocnic a dalších zdravotních zařízení, kterou lidé skutečně potřebují, ne další paskvil s nadpisem reforma zdravotnictví.