Přestaňme centrálně plánovat

Mises.cz: 07. ledna 2018, Matthias Lukl, komentářů: 3

Nejsem sice psycholog, ale všiml jsem si, že lidé často jednají odlišně na základě toho, co ví a co si plně uvědomují. A to pak reflektuje jejich činy nebo způsob, jakým o věcech přemýšlí.

Například – nedávno se mi známý přiznal, že jel metrem na černo. Jeho následující popis se často zaměřoval na revizory, kteří ho chytili, a v proslovu byl patrný hněv na jejich adresu. „Blbí revizoři, zrovna tam museli být.“ Následně jsem se ho zeptal, jestli si uvědomuje, že jízda na černo je zcela nemorální a pokud neměl peníze na metro, neměl metro využívat. A on podotkl, že to ví. Ano, on to ví, že je chyba na jeho straně, ale plně si to neuvědomuje, když se pak v jeho proslovech vyskytuje vztek namířený na adresu revizorů, nikoliv na adresu sebe samého.

Jiný příklad – známá mi nedávno řekla, že mám velké štěstí, že umím anglicky. Ona anglicky neumí a hůře se jí hledá práce. Já oponoval, že se nejedná o štěstí, ale já strávil nad učebnicemi angličtiny mnoho probdělých nocí. Zeptal jsem se jí, jestli si myslí, že mi schopnost hovořit plynně cizím jazykem snad spadla do klína z nebes. A ona odvětila, že ví, jaká dřina je učit se cizí jazyk. Ona to ví, ale plně si to neuvědomuje, protože její povzdech „ty máš štěstí“ nereflektuje to, že to ví, ale spíše reflektuje její myšlení stylem „ty jsi měl štěstí, já mám smůlu.“

A nyní trochu změním téma – za posledních pár let jsem četl stovky různých článků na různých blozích a webech, které kritizují současné české školství. Evidentně je mnoho lidí, co si uvědomuje jeho nefunkčnost a postupně přibývá těch, kteří chápou, že celý systém pochází z dob Marie Terezie. A celá řada těchto kritiků ráda předkládá mnoho různých návrhů a reforem, jak současné školství zlepšit. Některé jejich nápady jsou skutečně zajímavé… Navrhuje se, že by si student měl mít možnost zvolit svého učitele, že by možná ani do školy nemusel chodit, protože se učitel může natočit na kameru a nahrát svou přednášku na Youtube a komunikovat přes mail. Navrhuje se, že by si mohl zvolit předměty dle libosti a mnoho dalšího…

Skutečně se mi líbí, že nad tím lidé přemýšlí a navrhují dokonce různá řešení, ovšem celá problematika je z jejich strany značně uchopená za špatný konec. A tím se dostávám zpět k tomu, co lidé vědí a co si plně uvědomují.

Lidé obvykle vědí, že jeden systém nikdy nebude plošně vyhovovat všem. Každý je totiž individuální bytost a má trochu jiné potřeby. Ale přestože to každý ví, plně si to neuvědomuje, protože pak ve svých úvahách, ve kterých kritizuje školství a předkládá zlepšující návrhy, nereflektuje tuto odlišnost, ale opět navrhuje určité jednotné reformy, které budou vnucené všem. Čili co každý druhý dělá doopravdy? Kritizuje výsledek centrálního plánování a chce jej nahradit vlastním centrálním plánováním.

A to je další věc, kterou celá řada ví, ale plně si ji neuvědomuje. Lidé obvykle vědí, že centrální plánování selhává, ale evidentně si to plně neuvědomují, neboť chtějí opět centrálně plánovat.

Podobná diskuze probíhá také kolem platů učitelů či lékařů a jiných státních zaměstnanců. Podle některých berou v současné době učitelé málo a cokoliv pod třicet tisíc pro prý nedůstojné. Podle některých dáváme málo doktorům, tak není divu, že se stěhují (takzvaně „utíkají“) do Německa. Jsou i tací, co si zase myslí, že mají víc než dost. Tak jako tak, opět jsem opět přesvědčen, že je problematika uchopena za špatný konec. Tyto debaty se vlastně jen přetahují, čí centrální plán je lepší. Já říkám, že nikdo neví, jaký je ideální a správný plat kohokoliv a skutečně o tom dovede „rozhodnout“ jen dynamika volného trhu.

A opět – celá řada lidí ví, že pro každého učitele je „ideální plat“ něco jiného, ale málokdo si to plně uvědomuje, když chtějí plat centrálně plánovat.

Celá řada lidí také ví, že kvalita je víceméně subjektivní, přesto si to plně neuvědomují, když každou chvíli plošně hodnotí kvalitu různých služeb. Když slyším někoho prohlásit „české zdravotnictví je nejkvalitnější v Evropě,“ nebo „Současné školství není tak kvalitní, jako bývalo dřív,“ a podobně, slyším v tom mezi řádky přesvědčení, že lze objektivně měřit kvalitu. Sice můžeme vytvořit nějaký způsob, jak měřit kvalitu, ale potom bude zdravotnictví či školství kvalitní pouze podle tohoto způsobu. Doopravdy neexistuje žádná obecná celoplošná kvalita.

Ta prostě nejde centrálně naplánovat. Opět říkám – nechme to na trhu. Kdo bude subjektivně vnímat školu č. 1 jako kvalitní, půjde a dá za ni své peníze dobrovolně. Kdo ne, ten vezme své peníze a dá je škole č. 2, kterou bude shledávat kvalitní.

A já říkám, přestaňme centrálně plánovat. Přestaňme si bláhově myslet, že my známe touhy a potřeby jiných lidí. Je hezké, že tyto věci víme, ale musíme si je plně uvědomovat a musí být reflektovány v našem myšlení. Věřím, že bojem proti centrálnímu plánování ze strany států a politiků je – alespoň pro začátek - boj proti vlastnímu centrálnímu plánování v našem myšlení. V našich hlavách…