Příkazová ekonomika
Mises.cz: 10. července 2012, Charles Goyette (přidal Josef Tětek), komentářů: 35
Příkazová ekonomika není exkluzivní doménou levice či pravice, republikánů či demokratů, komunistů či fašistů, stalinistů či nacistů, Pol Pota, Maa, Cháveze či Ahmadinejada. Příkazová ekonomika je tím, co mají všichni uvedení společného.
Amerika se mění, bez předcházející rozvahy, debaty či pauzy, na příkazovou ekonomiku. Příkazová ekonomika je státem shora kontrolovaná ekonomika řízená plánovači a úředníky, výbory a komisemi, správci a orgány. Příkazová ekonomika není charakteristická vzájemně sdíleným zájmem či shodou dvou stran. Je založena na nařízení. Příkazová ekonomika, jak napovídá samotné označení, řídí národní záležitosti donucením. Ve svobodné ekonomice jsou zboží a služby kupovány a prodávány na základě shody, obchodní transakce jsou založeny na souhlasu, smlouvy vznikají setkáním myslí zúčastněných stran. V příkazové ekonomice je to vláda, kdo stanovuje ceny, kontroluje a řídí zdroje a dohlíží na výrobu a spotřebu. Svobodné ekonomiky produkují prosperitu, příkazové ekonomiky produkují chudobu. Přeměna Ameriky již probíhá krkolomnou rychlostí, a to i před vyvrcholením současné krize. Historické precedenty napovídají, že jak se podmínky zhorší, proces přeměny na příkazovou ekonomiku se zrychlí.
Je udivující, že se tak děje, obzvláště v časech, kdy tři miliardy lidí po celém světě odmítají chudobu a nedostatek vlastních příkazových ekonomik, aby zakusili požehnání hojnosti. Za zmínku stojí například Čína, jejíž omračující ekonomický růst, modernizace a růst životní úrovně jsou výsledkem ničeho komplikovanějšího než uvolnění příkazové ekonomiky. Ačkoli je podobných příkladů k dispozici bezpočet, Američané si volí – či možná nevolí a nechávají volbu učinit jiné – cestu, kterou se vydala poválečná Velká Británie. V tomto období proběhlo znárodnění celých sektorů britské ekonomiky, nastala měnová krize a zdlouhavý ekonomický propad provázený ochromující nezaměstnaností a inflací. Důvodů, proč by se Spojené státy rozhodly následovat cestu ničící ekonomiky podobně jako v případě Británie, je spousta. Avšak co se symptomu (ovšem ne příčiny) týče, podívejme se na moderního amerického politika. Vášní dnešní odrůdy politika je moc. Veškerý jeho zájem a veřejná debata se točí okolo užití moci. Jak může být moc nejlépe zvětšena a zneužita? Kdo má být vyplacen a kdo za to zaplatí? Kdo dotován, kdo pokutován? Kdo zdaněn a komu má být zaplaceno? Naproti tomu zakladatelé se na moc dívali značně odlišně: jak nad ní může být udržena kontrola? To, že se dnešní generace Američanů poddává příkazové ekonomice, je historická hanba.
Každý, kdo si říká, že evidence přicházející příkazové ekonomiky je přeceňována, nemusí k pochopení věnovat pozornost ničemu jinému než rychlosti, s jakou byly během dnešní krize znárodněny americké finance. Legislativci odhlasovali prvotní 700 miliardový záchranný balík, avšak po krátké době skončili daňový poplatníci chudší o částku více než osmnáctkrát větší – 12,8 bilionů v podobě vládních půjček, výdajů a záruk. A aby bylo jasno v tom, kdo je tu skutečně pánem, jsou tyto transakce doprovázeny odmítáním politických autorit zveřejnit, kdo co dostává a jaká, jestli vůbec nějaká, je poskytována záruka. Tento trend byl dramaticky ilustrován v říjnu 2008. Za podmínek, které byly jak vystřižené z filmu Kmotr, byly nahnáni ředitelé devíti největších bank a nejdůležitější představitelé amerického finančního sektoru do místnosti v budově ministerstva financí ve Washingtonu, kde jim byl předán jednostránkový dokument vyjadřující jejich souhlas s prodejem preferenčních akcií vládě. Henry Paulson (tehdejší ministr financí, pozn. př.) jim podle zprávy New York Times pravil, že musí před odchodem podepsat. Předseda Wells Cargo namítal, že jeho instituce nemá problémy s toxickými hypotékami a nepotřebuje bailout. Smůla. „Nabídka byla ve stylu ber nebo ber,“ vyjádřil se jeden z účastníků. Online zpravodaj pro Wall Street Journal pochvalně přirovnal Paulsonovo nařízení bankám k Reaganovi a Berlínské zdi. „Historie často nese nádech nevyhnutelnosti,“ hýřil.
Pokud je nevyhnutelné, aby se Amerika stala příkazovou ekonomikou, pak nastávají smutné časy pro lidskou svobodu. Centrální plán příkazové ekonomiky je neslučitelný s opozicí, nesouhlasem, individuálními preferencemi a vaším vlastním plánem, ať již je jakýkoli. Pokud má Centrální plán zabránit převzetí zadlužené nemovitosti dlužníků, kteří nemohou splácet, poté musí plány jedinců, jejichž zdroje budou na prevenci takového převzetí užity, ustoupit z cesty. Jak jsme již poznamenali, svobodná ekonomika stojí na shodě, zatímco příkazová ekonomika je postavena na donucení. Jedním z důvodů (jedním z mnoha, které popisuji ve své knize The Dollar Meltdown), proč vytváří příkazová ekonomika chudobu, má co do činění s odrazením lidské snahy. Ve svobodné ekonomice poskytují lidé služby, které jsou jinými vyhledávány, a za to získávají odměnu. Potřeby a požadavky každého jedince jsou uspokojeny do té míry, do jaké on sám nachází způsoby, jak sloužit ostatním. V příkazové ekonomice je však enormní míra lidské snahy vyplýtvána v pokusech ovlivnit či kontrolovat Centrální plán. Taková aktivita netvoří žádné nové bohatství. Cílem takové aktivity je pouze rozdělení již existujícího bohatství.
Příkazová ekonomika není exkluzivní doménou levice či pravice, republikánů či demokratů, komunistů či fašistů, stalinistů či nacistů, Pol Pota, Maa, Cháveze či Ahmadinejada. Příkazová ekonomika je tím, co mají všichni uvedení společného. Stejně jako je válka prospěšná zdraví státu, jsou ekonomické turbulence příležitostí státu pro rozšíření svého vlivu. Jak se neviděné a destruktivní důsledky každého nového příkazu a programu rozšiřují, jsou vytvářeny nové plány a vydávány nové rozkazy s cílem minimalizovat napáchanou škodu. V současné situaci můžeme uvést za příklad to, jak Fed (americká centrální banka, pozn. př.) užil svůj peněžní monopol na tvorbu umělých úvěrových podmínek; levné peníze pak nastartovaly stavební boom, který, stejně jako každá bublina, splaskl; monetární a fiskální autority poté přispěchaly s bankovními bailouty; jedinými způsoby, kterými však mohou takové bailouty bankám poskytnout, jsou půjčka či tisk více peněz.