Příliš šťavnaté jablko?

Mises.cz: 25. září 2016, Josef Tětek, komentářů: 6

„Nadnárodní korporace lobbují za nižší daně.“ Málokterá věta v moderním socialistovi vyvolá bouřlivější vášně. A bohužel v tom není sám.

Diskuze o údajném daňovém úniku firmy Apple připomíná schůzku gaunerů při dělení lupu. A taky o nic jiného nejde. Evropská unie požaduje po firmě doplacení 14,5 miliard dolarů – Irové váhají, jestli sáhnout po rychlých penězích, nebo udržovat status daňově přívětivé země – Spojené státy se pohoršují, protože peníze by americké firmě měli přece brát američtí úředníci. Tim Cook situaci shrnul pregnantně: „Je to naprostá politická hovadina.“

Daňové úlevy neškodí, to daně

V souvislosti s daňovými úlevami často zaznívá následující názor: zrušme veškeré úlevy, daňové pobídky a slevy, jelikož jsou nespravedlivé a nabourávají tržní prostředí. Nedávno v tomto duchu odpovídal v anketě Finmagu i Petr Mach, ekonom a předseda Strany svobodných občanů. Na první zamyšlení to zní rozumně – ať čelí všichni stejným podmínkám. Na druhé zamyšlení se však vkrádají pochyby, motivované jak z hlediska ekonomie, tak také svobody.

Vezměme si nejprve ekonomickou stránku věci. Minimálně od sedmdesátých let dvacátého století (ne-li od čtyřicátých, kdy Mises vydal svou Byrokracii) je součástí ekonomického diskurzu takzvaná teorie veřejné volby. Ta mimo jiné praví, že žádný politický plán, jakkoli je racionální a efektivní, neprojde procesem politického schvalování a byrokratické implementace v nezměněné podobě. V parlamentech a úřadech nesedí andělé, nýbrž lidé, kteří čelí specifickým motivacím, které jsou často v rozporu s původními záměry a se zájmy občana. To není žádné tajemství – Angličané o tom dokázali natočit populární seriál o 39 epizodách.

Představa, že půjde nejprve jen tak jednoduše zavést efektivní systém rovné daně a pak navíc snížit její úroveň, je v kontextu teorie veřejné volby naivní. Daleko spíš by při reformování daňového systému došlo k rušení daňových výjimek těch politicky nejslabších, prohlubování výjimek politicky silných a následnému zvýšení celkové daňové zátěže.

U celkové daňové zátěže ještě na chvilku zůstaňme. Zrušení daňových úlev se rovná efektivnímu zvýšení daní. Daňová úleva totiž není žádnou dotací, jak se lze občas dočíst, nýbrž prostým ponecháním výdělku firmě, která jej nabyla v tržní směně. Dotace zahrnuje tři kroky: odebrání peněz jednomu subjektu, byrokratické rozhodování o přerozdělení (přičemž část peněz zůstane eráru za nehty), věnování peněz druhému subjektu. Daňová úleva je jednokrokový proces: ponechání peněz subjektu, který si je svými silami vydělal. Úleva proto přibližuje společnost tržnímu uspořádání, zatímco výběr daně ji od něj vzdaluje.

Tržní prostředí nabourávají daně, nikoli úlevy.

V prostředí skutečně rovné daně by navíc firmy neměly být nuceny platit vůbec žádné daně, jelikož daň z příjmu právnických osob představuje v konečném důsledku dvojí zdanění fyzických osob, které firmu vlastní. To je sice logické domyšlení principu rovné daně, je ale nasnadě, že nikdo z daňových reformátorů ho prosazovat nebude.

Srovnat podmínky ano. Jde o to, na kterou stranu

Nyní k politicko-filozofické otázce svobody a spravedlnosti.

Daň je konfiskace soukromého majetku, který využijí „státní aktéři“ k naplnění svých cílů. Je možné, že tyto cíle budou totožné s cíli původního majitele – a pak jsou daně zbytečnou a drahou nadstavbou. Je ale pravděpodobné, že cíle „státu“ budou odlišné – a pak představují pro původního majitele čistou ztrátu. Své úsilí původní majitel vynaložil částečně (úměrně výši daně) vniveč, jelikož z něj nic nemá. Přišel o část své svobody, jelikož své úsilí vynakládá k naplnění preferencí někoho jiného.

Uvažujme situaci, kdy se někteří dokáží tomuto útoku na svou svobodu bránit. Opravdu je spravedlivé, když jim tuto možnost obrany politici uzavřou? Nebylo by naopak v souladu se svobodou tuto možnost obrany rozšířit na co nejvíc subjektů? Aneb jak napsal Murray Rothbard: cílem liberální politiky by mělo být daňové úlevy co nejvíce rozšířit, aby daňový systém byl pokud možno jedna velká úleva. Rozšiřte daňové mezery tak, aby jimi projel náklaďák!

To samé mimochodem platí i ve vztahu k regulacím. Lze souhlasit s tím, že není spravedlivé, když jedna firma se musí regulaci podřídit a druhá se jí dokáže vyhnout. Proč však narovnávat podmínky tím špatným směrem? Inovativní firmy jako Uber a Airbnb ukazují, že nabízet služby ku spokojenosti zákazníků lze i bez drahých a rigidních licencí (které mají koneckonců svůj původ a smysl pouze ve snaze ochránit stávající poskytovatele před novými konkurenty).

Lobby útočná a obranná

Nyní k úvodní zmínce o lobby. Lobbování neboli vyjednávání speciálních podmínek lze rozdělit do dvou skupin. Máme lobby útočná lobby a lobby obranná. Stejně jako v případě dotací a daňových úlev se jedná o dva protikladné fenomény.

Nejběžnějším příkladem útočné lobby je vyjednání regulace vlastního odvětví ze strany dominantního hráče. Zní to podivně, že? Proč by si na sebe velká firma pletla bič v podobě nové a často nákladné regulace? Jednoduše proto, že dominantní hráč si může přizpůsobení dovolit, zatímco menší konkurenti nikoli. Zároveň slouží regulace s vysokými náklady na přizpůsobení jakožto bariéra vstupu do odvětví. Příkladem jsou už zmíněné licence, dále odvětvové standardy kvality nebo minimální požadavky na výši aktiv nového konkurenta (jako je tomu ve finančních odvětvích).

Lobby obranná se naopak projevuje tím, že nemá za cíl vynutit na ostatních přizpůsobení, lobbuje se s cílem regulaci a daním se vyhnout. Tak je to při vyjednávání daňových úlev (ne však dotací) nebo při snaze přimět regulátora k přimhouření očí. Snad to někomu může znít hrozivě, ale je to právě obranná lobby, která v minulosti umožňovala (a na mnoha místech i dodnes umožňuje) přežít socialistickým ekonomikám.

Tak jako u daní lze tvrdit, že jakýkoli úspěšný lobbing přináší určitým skupinám výhodu a je zdrojem nespravedlivosti. Ale také tu jako u daní platí, že zdrojem nespravedlnosti je v první řadě všeobecně přijímaný princip státní intervence do tržních procesů. Daňová úleva a obranná lobby jsou v kontextu tohoto systému těmi nejméně škodlivými cestami, jak se přiblížit nenásilné společenské organizaci.

Je ironické, že v obecném povědomí je zažit přesně opačný pohled na věc: správňák je útočný lobbista a bojovník za společný daňový úděl.  

Jít ke kořeni

Na dotace, nerovné daně a lobby můžeme nahlížet z různých úhlů, jedna věc je však jistá: v prostředí, kde jsou státní intervence a přerozdělování desítek procent národních produktů běžnou součástí hospodářské politiky, je existence těchto fenoménů nevyhnutelná.

Je proto ztrátou času neustále řešit, kdo, kde a za co lobbuje a jak nerovný je berní systém. Neřešme symptomy, ale příčiny.

Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/315395-prilis-stavnate-jablko