Případ Algera Hisse (14. díl - Právní strategie. Jak silný případ tu máme?)

Mises.cz: 19. května 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Když známe znění obvinění, začněme s obžalobou. Žaloba musí prokázat mimo rozumnou pochybnost (beyond reasonable doubt), že Alger Hiss předával bez oprávnění dokumenty Whittakeru Chambersovi v letech 1937 a 1938. Podle pravidel federálních soudů k tomu nestačí svědectví pouze jediného svědka. Potřebujete dva svědky, nebo jednoho svědka a dodatečné důkazy.

K dispozici máme Chamberse a dokumenty. Pokud porota bude věřit Chambersovi a tomu, že dokumenty jsou na něm nezávislé (nevznikly jeho rukou), tak máme přesně to, co nám stačí - jednoho svědka a potvrzující důkazy.

Další silnou stránkou případu může být, že obhajoba dopředu připouští jako fakt, že dokumenty předložené Chambersem byly psány Hissovou vlastní rukou a na Hissově vlastním psacím stroji. Pokud se podaří soudce přesvědčit, aby důkazní síť byla roztažena do větší šíře, tak můžeme zahrnout všechny podivnosti z dřívějších Hissových výpovědí. Jeho váhání s identifikací Chamberse, všechny záležitosti okolo pronájmu na 28. ulici a darování automobilu, které lze vysvětlit tím, že Hiss se snažil zakrýt svou účast v komunistickém podzemí a špionážní síti.

Paní Chambersová může svědčit o tom, že viděla Hisse a Chamberse spolu někdy během roku 1937. To by byl druhý svědek pro druhý z bodů obžaloby.

Všechny prvky případu z hlediska žaloby jsou na svém místě, pokud porota bude věřit Chambersovi a jeho manželce.

Ovšem žaloba má své slabé stránky. Je tu podivný charakter Chamberse. Jeho předchozí popírání, že došlo ke špionáži. Jeho láska k románovým zápletkám a to, že se může jevit jako přesně ten člověk, který si svá vyprávění různě vyšperkuje a upraví, aby vyzněla co nejdramatičtěji a nejzajímavěji. Musíte také překonat přirozený odpor k němu jako k člověku, který převlékl kabáty a teď udává svého nejlepšího přítele.

Někteří lidé viděli velkou slabost Chambersova svědectví v tom, že při prvních výpovědích říkal, že se s komunismem rozešel v roce 1937 a poté předložil špionážní dokumenty z počátku roku 1938. Profesor Younger psal o tomto problému. Bylo nabídnuto několik vysvětlení tohoto rozporu. Rok 1937 mohl být signál Hissovi, že Chambers ještě nemluvil o špionáži. Rozcházení se s ideologií komunismu je také spíše dlouhodobější proces, než jeden jednorázový krok. Je to jako chtít vědět, kdy přesně jste přestali milovat svůj protějšek nebo kdy přesně jste ztratili víru v Boha.

Jednoduchou odpovědí je, že profesor Younger a ostatní se zkrátka zmýlili. Chambers ve skutečnosti mluvil o roku 1938 jako o roku, kdy zběhl od strany už během slyšení HUACu 25. srpna. Několik měsíců před tím, než předložil špionážní dokumenty. Také když pozorně čtete jeho první prohlášení, tak je tam rok 1937 označen jako rok „kdy jsem přestal věřit v komunismus.“ Čili celé jeho svědectví ve skutečnosti vyznělo – v roce 1937 jsem začal nenávidět svou práci a počátkem roku 1938 jsem dal výpověď. Žádná nekonzistence zde není.

Strategií žaloby je představit Chamberse porotě jako napraveného hříšníka, který se dříve dopustil některých hodně špatných skutků, ale nakonec udělal správnou věc. A kdo je horší? Hříšník, který se snaží o nápravu nebo hříšník, který zatvrzele setrvává u svého hříchu? Jako potvrzující důkazy příběhu máte dokumenty psané rukou, na stroji, ofocené na filmech a všechny nepřímé důkazy, které svědčí o tom, že Hiss lhal o svém přátelství s Chambersem. A pořád se můžete ptát obhajoby na vysvětlení toho, jak mohlo být 65 stran špionážních dokumentů napsáno na domácím psacím stroji nevinného člověka.

Jak je to se strategií obhajoby?

Prvním advokátem, který se pustil do její přípravy, byl William Marbury. Ten později prohlásil, že šlo o právnickou noční můru. Jak dokážete, že se něco nestalo před deseti lety? Zvolil strategii spoléhat se na Hissovu reputaci. Celá armáda vážených lidí bude svědčit o tom, že Hisse znali jako poctivého a loajálního státního služebníka. Jako muže, u kterého je nepředstavitelné, že by se dopustil špionáže nebo křivé výpovědi.

Druhá věc pochopitelně je, že musíte zničit Chamberse. Najít všechnu špínu, která na něj existuje. Vyobrazit ho jako krysu a jidáše, který ničí životy druhých. Jako duševně chorého fanatika, který je ochoten zajít do jakéhokoliv iracionálního extrému. Položit porotě otázku: jste ochotni zničit člověka jako je Alger Hiss na základě slova člověka, jako je Whittaker Chambers?

Jedním z podpůrných bodů je, že jestliže je Hiss vinen, tak jednal naprosto bláznivým způsobem. Sám předstoupil před HUAC, zodpovídal všechny otázky, sám odevzdal dokumenty, které žádalo ministerstvo spravedlnosti pro srovnání jeho rukopisu a porovnání jeho psacího stroje, vždy žádal o širší a důkladnější vyšetřování. Očividně se nechoval jako stereotyp někoho, kdo by byl vinen.

Hissova obhajoba se rozhodla, že jako svědky na jeho straně bude zvát pouze ty nejváženější občany. Občas byla oslovována určitými pochybnými charaktery, kteří nabízeli špínu z Chambersovi minulosti. Hissova obhajoba tyto informace od nich sbírala, ale nechtěla je mít na lavici svědků, protože pro Algera Hisse bude svědčit pouze vybraná smetánka společnosti. To je svět, ve kterém žije Alger Hiss. Všichni komunisté, prostitutky a tuláci jsou světem Chamberse.

Posledním bodem obhajoby je, že, v souladu s předchozími Hissovými vystoupeními, pro komunismus a komunisty bude mít jen slova pohrdání a nenávisti.

To je tedy strategie obhajoby v kostce. I zde jsou problémy. Výborná pověst nemusí být nekonzistentní se špionáží, porušováním zákona nebo zradou vlastní země. George Washington a všichni otcové zakladatelé zradili zemi svého narození. Mnoho principiálních lidí porušilo zákon ve službě nějaké vyšší ideje.

Velká porota už měla možnost vidět mnoho horších stránek Chamberse. Poslouchala jeho rozjímání o Bohu spravedlnosti a Bohu milosrdenství a nakonec mu uvěřila.

Samozřejmě obhajoba nemusí předkládat nic. Hiss je nevinen dokud se mu neprokáže opak. Ovšem pokud se nechcete spoléhat jen na tohle, tak byste měli předložit porotě nějaký vlastní příběh. A Hissův příběh měl řadu slabých a těžko vysvětlitelných míst.

Jednou z těchto slabin je Hissův vztah s Chambersem – i kdyby proběhl tak, jak ho sám Hiss popsal. Když je Alger Hiss tím člověkem, který se druží pouze se společenskou smetánkou, jak ho vykreslujeme, který vystudoval Harvard, přátelí se s Deanem Achesonem, Felixem Frankfurterem, Franklinem a Eleanor Rooseveltovými, tak jak se mohl dát dohromady s Chambersem, o kterého by si jinak ani neopřel kolo? Hiss neměl žádnou historii toho, že by se přátelil s náhodnými novináři, pronajímal jim byty jen za náklady a rozdával automobily. Co jiného mohlo Hisse přitáhnout k Chambersovi, když to nebylo sdílené komunistické přesvědčení?

Nejtěžší věcí k vysvětlování samozřejmě bylo, jak se Chambers dostal k dokumentům z ministerstva zahraničí? Co se týče dokumentů přepsaných na stroji, pohádka o tom, že se Chambers spustil Hissovým komínem a přepsal je sám na jejich psacím stroji, očividně na velkou porotu nezabrala.

Ohledně rukou psaných poznámek a dokumentů nafocených na filmu se Hissova obhajoba rozhodla porotě tvrdit, že je z ministerstva vynesl a Chambersovi předal někdo jiný než Hiss. Chambers uvedl, že měl na ministerstvu zahraničí ještě jednoho špiona. Byl to tedy on, pan X, kdo se vkradl k Hissovi do kanceláře, když tam nikdo nebyl a vybral rukou psané poznámky z odpadkového koše. Nebo se tam mohl Chambers vkrást sám.

Lidem dnes to bude znít neuvěřitelně, ale zabezpečení centrálních úřadů ve Washingtonu bylo ve dvacátých a třicátých letech naprosto neexistující. Kdybyste navštívili Washington v roce 1921, mohli byste se v klidu projít až ke dveřím Bílého domu, zazvonit na zvonek a prezident Harding by vám přišel otevřít. Neexistovaly stovky agentů, co by vás několikrát prohledali a prověřili, než by vás pustili na pozemek Bílého domu a do prezidentovi blízkosti.

Budova ministerstva zahraničí zůstávala přes noc odemčená, aby si kterýkoliv z nočních kolemjdoucích mohl odskočit na místní toalety. Vše fungovalo na čestné slovo. Nikdo nikoho při odchodu ani příchodu neprohledával. Nekontrolovalo se, co kdo do budovy vnáší nebo si odnáší. Pokud jste byli slušně oblečení, mohli jste kdykoliv zajít do budovy ministerstva, v nestřeženém okamžiku sebrat papíry z psacího stolu a zase odejít a vrátný u vchodu by vám pouze přidržel dveře.  

Ovšem fakt neexistujícího zabezpečení se určitým způsobem dal obrátit i proti Hissovi. Někteří pozdější komentátoři se podivovali nad tím, že by špioni používali tak naivní a snadno vystopovatelné postupy, jako přepisování dokumentů na vlastním domácím psacím stroji. To podle nich mělo svědčit, že celý případ byla bouda připravená na Hisse. Neexistující kontrola vysvětluje tuto naivní bezstarostnost.

Přísnější kontrola by také dala Hissovi možnost říct – tenhle nafocený dokument jsem nemohl předat já, protože ten neprocházel mou kanceláří, ale jiným oddělením. Což byl případ několika Chambersových dokumentů. Jenže při otevřenosti ministerstva bylo jasné, že Hiss měl příležitost vzít jakýkoliv papír z kteréhokoliv oddělení a ze všech možných podezřelých měl právě on ke všemu ten nejsnadnější přístup.

Posledním problémem Hissovy obhajoby je vysvětlit, jakou by měl Chambers motivaci lhát. Toto vysvětlení není zákonný požadavek, ale pokud chtějí obhájci předložit porotě uvěřitelný příběh, tak nějaké vysvětlení budou potřebovat. Porotci si tuhle otázku jistě budou klást – proč tenhle člověk lže a zahazuje svou skvělou kariéru v magazínu Time?

Jedna z teorií, kterou se snažili zkonstruovat, byla, že Chambers se spojil s Republikánskou stranou na začátku volebního roku 1948. Jako fanatický antikomunista chtěl svým obviněním Hisse poškodit Demokraty, Trumana a snížit jejich volební vyhlídky. Hiss se stal cílem, protože nebyl tak velký, aby se nedal srazit k zemi ani tak malý, aby jeho pád byl přehlédnutelný. Navíc byl spojen s řadou témat, která pro elementy na pravici byla jako rudý hadr pro býka, jako Jaltská konference a založení OSN. 

Tato teorie má ovšem trhliny. Na některé jsme narazili už dříve. Hissův případ nakonec nesehrál ve volební kampani žádnou zásadnější roli. Mezi jeho patrony byli i vysoce postavení členové Republikánského establishmentu. Fanatický antikomunista může říkat pravdu, když jí navíc podpoří předloženými dokumenty. Pokud bylo Chambersovou motivací pomoct Republikánům ve volbách, proč svou největší bombu - špionážní dokumenty -  předložil až těsně po volbách? Fabrikace na pomoc volebnímu výsledku 1948 by musela začít mnoho let v minulosti v dobách, kdy vůbec nebylo jasné, jak bude vypadat politická krajina roku 48. Fakt, že Chambersův příběh se momentálně hodil Republikánům, neznamená, že není pravdivý. Chambers mohl svůj fanatický antikomunismus stejně dobře uplatnit, kdyby zůstal přesně tam, kde byl – jako redaktor Time magazínu, který píše články v jednom z nejvlivnějších médií v zemi, aniž by před čtenáři musel odhalovat svou temnou minulost. Proč by tuhle pozici dával všanc a vystavoval se křížovým výslechům a soudům za pomluvu?

Vypadalo to, že zde není žádný racionální motiv lhát. Hissova obhajoba tedy začala teoretizovat, jaký iracionální motiv lhát by se dal porotě předvést. Chambers se občas jevil jako velký podivín, takže tohle mělo šanci na úspěch. Jeden z členů právního týmu obhajoby, Harold Rosenwald, spekuloval o tom, že Chambers je homosexuál (což v tehdejší době bylo synonymum s duševní poruchou), který se zamiloval do pohledného Hisse a když mu Hiss řekl ne, tak zahájil své mnoholeté tažení za pomstou.

Rosenwald napsal v memorandu pro zbytek právního týmu:

„Psychiatrická teorie byla kritizována, protože by mohla být pokládána za neospravedlněnou pomluvu Chamberse jako homosexuála. Zajisté máme v plánu Chamberse pomluvit v každém případě. Proti tomuto pomlouvání nemám námitek a doufám, že bude provedeno velmi důkladně a efektivně. Myslím, že je už jen malý rozdíl v tom, jestli pomluvíme Chamberse jako homosexuála, nebo jako lháře, zloděje a podvodníka.“

Krátce před začátkem soudního procesu se Hissův právník Edward McLean objevil na Chambersově farmě – bez pozvání to byl pravděpodobně neetický krok – a vyzvídal, jestli není ještě něco dalšího, co mu Hiss někdy dal. Chambers mu ukázal kus látky a řekl, že je to látka z křesla, které mu Hiss daroval.

Ovšem jakkoliv velkým podivínem Chambers je, jsou tu všechny nepřímé důkazy, které potvrzují jeho verzi příběhu o dlouhodobém přátelství s Hissem a pak samozřejmě všechny dokumenty. Toto tedy bylo dilema Hissových obhájců.

Před začátkem soudního procesu došlo ještě ke dvěma významným událostem.

Od okamžiku, kdy Chambers předložil strojem psané dokumenty, se rozběhlo obrovské pátrání po psacím stroji, na kterém byly napsány. Na tento úkol bylo nasazeno několik desítek agentů FBI. Měsíc a půl před začátkem soudního procesu Edward McLean uspěl tam, kde si celá FBI vylámala zuby. Objevil to, na čem se všichni shodli, že je původní psací stroj, který vlastnili Hissovi a na kterém byly přepsány špionážní dokumenty.

Psací stroj byl kancelářský model vyrobený v roce 1929 Woodstock company ve Woodstocku, Illinois (předměstí Chicaga) se sériovým číslem N23OO99.

Zrekonstruovaná historie tohoto psacího stroje je následující:

Byl vyroben ve třetím čtvrtletí roku 1929 a prodán pojišťovací firmě Fansler-Martin Partnership ve Filadelfii. Pan Fansler byl otec Priscily Hissové.

Když Fansler ukončil podnikání a odešel do důchodu v roce 1931, nechal si firemní psací stroj a daroval ho své dceři Daisy (sestra Priscily Hissové).

Daisy psací stroj darovala Hissovým v roce 1932. Ti ho měli přibližně pět let.

Hissovi darovali psací stroj někdy v roce 1937 nebo 1938 dvěma černošským teenagerům, synům jejich uklízečky Claudie Catlettové. Jejich jména byla Raymond „Mike“ Silvestr a Perry „Pat“. Tisk je nazval „Catlettovic kluci.“ Ti vypomáhali s různými pracemi okolo domu a při stěhování Hissových po Washingtonu. Kdy přesně Catlettovic kluci psací stroj dostali, se během vývoje případu stalo extrémně důležitým faktem. Obhajoba nyní začala tvrdit, že špionážní dokumenty psané na stroji vznikly až poté, co Hissovi svůj psací stroj darovali a již ho neměli v držení.

Catlettovic kluci měli psací stroj v místě svého bydliště do roku 1940. Co s ním dělali, jak ještě uvidíme, je docela zábavné. Pak ho dostala jejich sestra Burnetta Catlettová, která žila a vyrůstala u doktora Eastera. Ten bydlel v domě ve Washingtonu, který vlastnil John Marlowe. Dr. Easter zemřel na počátku roku 1945. Tehdy se Burnetta přestěhovala do Detroitu a psací stroj nechala v domě Marlowea. John Marlowe ho nechal uložený u sebe na dvorku, kde ho sebral jeho příbuzný Vernon Marlowe. Ten ho v únoru 1945 dal muži jménem Ira Lockey. Mimochodem všichni tito lidé, o kterých je v tomto řetězu vlastnictví nyní řeč, byli černoši a nikdy nepotkali Hissovi.

Ira Lockey pracoval jako řidič náklaďáku a noční hlídač. Psací stroj si vzal jako část platby za výpomoc se stěhováním pro Marlowea. Jeho dcera používala tento psací stroj při svém studiu. V jeho vlastnictví ho 16. dubna 1949 nalezl Hissův právník Edward McLean a koupil ho od něj za 15 dolarů.

Hissovi tvrdili, že ve třicátých letech měli několik dalších psacích strojů mimo Woodstocku. Nepamatovali si jeho název. Říkali pouze „velký kancelářský stroj.“ Prý si také půjčovali psací stroje od přátel a sousedů. Hissova údajně špatná paměť ohledně toho, jakou značku psacího stroje měli a co se s ním stalo, trápila jeho advokáta Marbouryho až tak, že svému klientovi napsal na toto téma formální dopis. („Jsem skutečně překvapen, že si nemůžete vzpomenout na značku vašeho psacího stroje.“)

To je jeden z velkých rudých praporků. Takto totiž postupují právníci v případech, kdy nevěří svému klientovi, obviněnému z nezákonné aktivity v minulosti, že neprovádí nezákonnou aktivitu i v současnosti. Aby si kryli záda proti tomu, že je klient zatáhne například do manipulace s důkazy, za kterou by mohli být obviněni, napíší formální dopis (s notářsky ověřenou kopií ve firemním trezoru), kterým se od těchto aktivit distancují. Hiss to jako právník také okamžitě pochopil a na základě tohoto dopisu ukončil Marbouryho jako svého hlavního právního zástupce. Najal si místo něj na obhajobu Lloyda Paula Strykera.

Druhou významnou událostí, ke které došlo před začátkem soudu, bylo jmenování Deana Achesona prezidentem Trumanem do funkce ministra zahraničí. Dean Acheson byl personifikací novoanglické protestantské elity. Syn episkopálního biskupa Connecticutu, který se s Algerem Hissem znal z dětského letního tábora a byl partnerem v prestižní právní firmě Covington and Burling.

Během senátního slyšení, které ho mělo potvrdit do jeho funkce, se ho jeden ze senátorů zeptal na názor na Hissův případ. Acheson v našem vyprávění sehraje podobnou roli, jako chórus ve starém řeckém dramatu. Na jevišti vyslovil to, co si mnoho lidí v publiku myslelo.

Acheson: „Než na tuto otázku odpovím, tak bych chtěl dopředu vyjasnit určitá fakta. Navzdory mínění mnohých nejsem blízkým přítelem Algera Hisse. Pracoval sice na ministerstvu zahraničí ve stejné době jako já a krátkou dobu i pod mým vedením, ale mluvili jsme spolu jen zřídka. Já jsem většinu času trávil na cestách v zahraničí, zatímco on byl zde ve Washingtonu. Je tedy pravdou, že pode mnou několik měsíců pracoval, ale z této informace si můžete udělat mylný dojem o našem vztahu, pokud si myslíte, že jsme spolu mluvili každý den.“

„Jsem ovšem blízkým přítelem Donalda Hisse.“ (Chambers jmenoval Donalda Hisse jako člena Wareho skupiny, ale řekl o něm, že byl nedostatečně rozvinutý pro vážnější podzemní činnost.) „Donald Hiss je mým přítelem. Mé přátelství se nezískává ani neztrácí snadno. A je mým partnerem v právní praxi se vším, co slovo partnerství implikuje. Nikdy sice nemůžete někoho poznat úplně a všichni jsme v životě zažili zklamání, ale pokud Donald Hiss někdy udělal něco neloajálního vůči Spojeným státům, tak já budu tím nejpřekvapenějším a nejzklamanějším člověkem na světě. Takže když jsme si tato fakta vyjasnili, mohu teď odpovědět na vaši otázku, ale poprosil bych, aby to bylo mimo záznam.“

Podle vzpomínek přítomných, to, co se stalo, když ze sálu odešli novináři a oficiální stenografové bylo, že Dean Acheson rekapituloval základní fakta případu a pak analyzoval Chambersovo a Hissovo chování na základě předpokladu, že oba lžou. Jeho závěrem bylo: Ať už v tomto případu lže jeden nebo druhý, tak se chová naprosto iracionálně. Neustále přidává k jedné lži další lži a při tom iniciativně usiluje o širší a hlubší prošetření faktů, které může vést pouze k odhalení těchto lží a jeho zkáze. To vede k pochybnostem o jeho zdravém úsudku. Mám pocit, že v tomto případu je něco, čemu doposud nerozumíme. Něco, co se doposud na veřejnost nedostalo. Nějaký další fakt, který ještě neznáme.

Poté byl Acheson potvrzen Senátem jako ministr zahraničí.

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.