Případ Algera Hisse (18. díl - Dokumenty)

Mises.cz: 16. června 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Prezentace špionážních dokumentů se stala tou nejnudnější částí soudního přelíčení. Trvalo dva dny doložit, že každá z ručně psaných poznámek, každá z fotografií a každý ze strojopisných dokumentů odpovídá skutečnému dokumentu založenému v archivu ministerstva zahraničí. To probíhalo stylem: „Dámy a pánové porotci, v levé ruce mám dokument, který předal Chambers, v pravé ruce je originál dokumentu z ministerstva zahraničí. Jak můžete vidět, jedno je fotografie/přesný přepis/souhrn toho druhého.“

Všechno, co Chambers předložil, tedy bylo kopií některého autentického dokumentu z ministerstva.

Co bylo obsahem oněch dokumentů?

Proberme se obecně všemi Chambersovými dokumenty včetně těch, které nepocházely od Hisse. Z poškozené ruličky filmu, který byl osvícený, se nepodařilo získat nic. Ze dvou ruliček nevyvolaného filmu, kde původně Stripling s Nixonem získali pouze rozmazané šmouhy, se nakonec laboratoři FBI podařilo vydestilovat dostatečně ostré a čitelné obrázky. 

Dokumenty na nich nepocházely z ministerstva zahraničí, ale z námořnictva. Jeden z těchto dokumentů je až směšně triviální. Je to směrnice, jakou barvou mají být na válečných lodích natřeny hasící přístroje. Další dokumenty jsou technickými výkresy a popisy součástek námořních letadel.

Chambers podle své výpovědi tyto dokumenty získal od Williama Warda Pigmana, který pracoval pro národní standardizační úřad, kde revidoval dokumentaci z námořnictva.

Dalším Chambersovým dokumentem bylo čtyřstránkové memorandum od Harryho Dextera Whita, náměstka ministra financí Morgenthaua. White byl slavný svou úlohou při Bretton-Woodské měnové konferenci, založení Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Chambers o Whiteovi vypověděl, že pravděpodobně nebyl přesvědčeným komunistou a jeho důvody ke špionáži pro Sovětský svaz mu byly nejasné. Spekuloval o tom, že si o sobě White myslel, že dovede Sověty přechytračit, ale nakonec oni využívali jeho. A také řekl, že v roce 1937 byl nejméně „produktivní“ ze všech jeho zdrojů.

Whiteovo rukou psané memorandum popisuje, jaká žhavá témata se na ministerstvu financí řešila v roce 1938. Výrazná část toho se týkala vztahu s Japonskem.

White sehrál úlohu v aféře, která se měla odehrát v roce 1944 a o které vypovídala Bentleyová. Zařídil, aby Sovětům byly předány tiskařské pláty k okupačním markám zamýšleným jako nová měna v budoucích okupovaných zónách Německa. Vyšetřovatelé v roce 1948 pokládali tuto část výpovědi Bentleyové za nedůvěryhodnou fabrikaci nebo omyl. Byla ovšem dramaticky potvrzená po otevření sovětských archivů, v nichž se našlo memorandum vedoucího amerického oddělení NKVD ze 14. dubna 1944, ve kterém píše, že White zařídil „pozitivní rozhodnutí ministerstva financí poskytnout Sovětské straně tiskařské pláty pro Německé okupační marky.“

(Není divu, že okupační marky po válce podlehly hyperinflaci. Okupační úřady trizónie jí čelily cenovými kontrolami. Veškeré obchodování v západních okupačních zónách se smrsklo do barteru, kdy se penězi staly cigarety a alkohol. Změnu přinesla až měnová reforma Ludwiga Erharda, kterou se zavedla Deutsche mark v roce 1948 a zrušily se všechny cenové kontroly. Obě reformy naráz Erhard prosadil navzdory vůli okupačních úřadů a protestům Sovětské strany, která hrála na to, že si nepřeje měnovou odluku toho, co se stalo Západním Německem.)

Nyní tedy k dokumentům, které byly předloženy před soudem a měly pocházet od Algera Hisse.

Byly to:

Čtyři strany rukou psaných poznámek.

65 stran psaných na stroji, které tvořily 41 dokumentů (některé dokumenty byly několik stran dlouhé). Jeden z těchto dokumentů nebyl napsán na Hissově psacím stroji. Byl napsán na jiném stroji a Chambers si nebyl jistý od koho ho dostal. Byl psán na papíře, který se používal ve federálních úřadech.

Dvě ruličky vyvolaného filmu, na kterých bylo zachyceno 58 stran představujících sedm dokumentů. Všechny pocházely z ministerstva zahraničí. Všechny fotografie na těchto dvou filmech byly při fotografování očíslovány. Poslední fotografie na první ruličce má číslo 36 a první fotografie na druhé ruličce má číslo 37. Je tedy pravděpodobné, že všechny byly pořízeny během jednoho fotografického sezení a všechny ofocené dokumenty pocházejí z jedné várky dodané jedním člověkem z ministerstva zahraničí.

Chambers vypověděl, že si je jistý, že pocházejí od Hisse.

Celkem tedy máme 126 stran představujících 51 dokumentů. Toto měl Hiss předat Chambersovi na počátku roku 1938.

Dokumenty jsou datovány mezi 31. prosincem 1937 a 1. dubnem 1938. (Několik dokumentů mělo přílohy s pozdějšími daty). Tyto dokumenty nevznikly v Hissově kanceláři. Vznikaly na jiných místech ministerstva a byly zasílány Hissovu vedoucímu – náměstku Sayrovi, více kvůli jeho informování, než že by od něj vyžadovaly nějakou akci. Součástí Hissovi práce asistenta bylo těmito dokumenty se probrat a svému vedoucímu pořídit stručná shrnutí nebo vybrat pro něj důležité informace.

Většinu dokumentů tvoří diplomatické depeše z amerických ambasád v Evropě a Asii informující Washington o tom, co se na místech jejich působení děje. Některé se přímo týkají oblasti, ve které Hissův odbor působil – obchodních vztahů USA s cizími zeměmi, zde převážně s Německem a Japonskem.

Konkrétně Německo mělo na počátku roku 1938 velký zájem na tom, aby byly uvolněny obchodní podmínky pro jeho exporty a v rámci obchodního odboru ministerstva zahraničí se o tom vedla řada debat.

Depeše popisují dobové události z pohledu Amerických zastupitelských úřadů – Španělskou občanskou válku, Japonskou válku v Číně, Japonské aktivity v Mandžusku, anšlus Rakouska, počínající Sudetskou krizi a postoje jednotlivých vlád k těmto událostem.

Většina těchto dokumentů měla stupně utajení – důvěrné (confidential), přísně důvěrné (strictly confidential) a přísně důvěrné pro ministra zahraničí (strictly confidential, secretary of state). Originály přicházely na ministerstvo zašifrované obvykle tím nejnižším stupněm šifrovacího kódu s názvem „šedý“ (gray). Poté, co je ministerstvo obdrželo, byly dešifrovány, rozmnoženy a rozeslány jednotlivým zájmovým odborům.

Několik dokumentů nebylo zasláno do Hissovi kanceláře běžnou cestou, ale mohly se tam dostat neformálně.

Tyto dokumenty dostávala do rukou řada lidí po ministerstvu zahraničí, nejen Hiss. Některé depeše z Číny a Rakouska byly rozmnoženy a rozdány až ve čtyřiceti kopiích. Během druhého soudního jednání se Hissova obhajoba ponořila do hlubin „fascinujícího“ tématu oběhu papírů na ministerstvu zahraničí v roce 1938. Kolik lidí dostalo kolik kopií od každého dokumentu, kolik lidí je parafovalo, jakou metodou kopírování byly pořízeny listiny na Chambersových fotografiích, jaké dokumenty byly připojené ke kterým a jestli kancelářskou sponou nebo jinak. Je celkem pravděpodobné, že zde porotci zívali nudou a nevěnovali tomu velkou pozornost. Nanejvýš si odnesli dojem z toho, jak uvolněné poměry na ministerstvu před válkou panovaly.

Pro případ Hisse se stal nejvýznamnějším důkazem dokument, který je psaný jeho vlastní rukou. Je jím Robinson-Rubensův telegram a pokud je nějaký dokument v této detektivní zápletce „kouřící zbraní“, je jím právě tenhle.

Ve Spojených státech žili dva členové komunistického podzemí – manžel s manželkou – kteří se zabývali výrobou a získáváním falešných dokladů. Jejich skutečná jména (ačkoliv tohle zůstalo nejasné) byla pravděpodobně Arnold a Ruth Ecolovi. Ona měla americké občanství, on byl Litevec. Chambers je znal z podzemí pod jedním z jejich falešných jmen – pan a paní Ewaldovi.

Stejně jako Chambers i oni měli ve straně vroubek podezření ze sympatií k Trockému. Stejně jako Chambers dostali na podzim 1937 z Moskvy předvolání, aby se dostavili ke „konzultacím“ a na rozdíl od něj tam jeli. Cestovali s několika falešnými americkými pasy na jména pan a paní Robinsonovi a Rubensovi.

Když šestého prosince dorazili do Moskvy, ubytovali se v hotelu vedle americké ambasády, kde přebývali i ostatní zahraniční návštěvníci. NKVD hned první den zatkla pana Ecola. Paní Ecolová šla na americkou ambasádu pro pomoc a také vyprávěla zahraničním novinářům, kteří bydleli ve stejném hotelu, že byl zatčen její manžel, když cestoval pod ochranou amerického pasu. Druhý den zmizela i ona.

Později bylo povoleno zástupci z ambasády Loydu Hendersonovi, aby s ní promluvil. Rozhovor se odehrával za přítomnosti důstojníků NKVD a paní Ecolová nervózně předstírala, že je všechno v pořádku a žádnou pomoc z ambasády si už nepřeje.

Nakolik je známo o dalších osudech této dvojice, tak pan Ecol buď zemřel ve vězení nebo byl tajně popraven. Paní Ecolová byla propuštěna z vězení po Stalinově smrti, ale do konce života nesměla opustit Sovětský svaz. Jejich děti ve Spojených státech dostali návštěvu ze Sovětské ambasády s výhrůžkou, že pokud nechtějí, aby se rodičům vedlo zvlášť zle, tak nebudou okolo tohoto případu dělat žádné vlny.

Z tohoto případu se stal mezinárodní incident a americká ambasáda v Moskvě intenzivně konzultovala s ministerstvem zahraničí, jak má postupovat a také – kdo ti Rubensovi nebo Robinsonovi vlastně jsou? Moskva ve třicátých letech neměla mnoho amerických návštěvníků, kteří by sem přijeli jen tak na výlet a byli zatčeni NKVD.

28. ledna 1938 odeslal Henderson z moskevské ambasády ministru zahraničí ve Washingtonu telegram následujícího znění:

Obdržel jsem telegram od Mary Martinové, vdovy po Huey Martinovi, dříve nasazeném na speciální úkoly u úřadu v Rize.

Paní Martinová: „Pamatuji si Rubinsovy když pracovali pro Hueyho. Buďte striktní pokud bude třeba. Více knihovna Kongresu, právní oddělení.“              

Toto znamená několik věcí. Henderson z moskevské ambasády dostal telegram od paní Martinové, jejíž manžel pracoval s panem Ecolem v Litvě. „Speciální úkoly“ je špionážní činnost, což by znamenalo, že Ecolovi byli ve skutečnosti dvojitými agenty. A více informací o nich je v „knihovně Kongresu, právním oddělení“ je krycím vyjádřením archivu rozvědky.

Vládním důkazem číslo 1. byl stejný telegram doslovně přepsaný na poznámkový papír rukou Algera Hisse.

Jak se vyjádřila řada lidí, neexistoval žádný pracovní důvod, proč by Alger Hiss tento telegram měl přepisovat slovo od slova. Jak již bylo řečeno, jeho odborem byly obchodní smlouvy a obchodní vztahy.

Ovšem sovětské rozvědky by byly velmi žhavé zjistit každičké slovo z tohoto telegramu.

Řada Američanů se stala sovětskými špiony, protože byli naivní idealisté a mysleli si, že tak pomáhají v boji proti fašismu nebo vzniku nového a lepšího světa. Ovšem pokud je tato záležitost taková, jak se jeví, tak to není nic omluvitelného z hlediska podobného „vyššího mravního principu.“ Alger Hiss si zde byl ochoten vzít na svědomí životy dvou lidí a udat je stalinské tajné policii.

To, že o této události Chambers věděl na sklonku třicátých let a nebylo to něco, co by si vymýšlel až v roce 1948, bylo jasné z poznámek Adolfa Berleho z jejich noční rozmluvy druhého září 1939. V Berleho poznámkách ihned po poznámce o Algeru Hissovi je zapsané:

Když Loyd Henderson hovořil s paní Rubensovou, jeho zpráva šla okamžitě zpět do Moskvy. Kdo jí poslal? Někdo z Washingtonu?    

Hiss připustil, že napsal tuto poznámku stejně jako tři další, ale tvrdil, že je pak zahodil do odpadkového koše odkud je někdo vybral. Žádná z těchto poznámek ovšem nebyla nijak zpřehýbaná, natržená, zmuchlaná nebo zašpiněná. Dvě měly předtištěnou hlavičku – ministerstvo zahraničí, náměstek ministra. U druhých dvou byly tyto hlavičky čistě odstřiženy.

Jedna poznámka bokem. Pokud si dnes budete vyhledávat googlem informace o Robinson-Rubensově aféře, tak prvním odkazem jsou marxistické stránky s přepisem trockistického časopisu, který vycházel v Americe a počátkem roku 1938 tento případ široce rozebíral jako součást Stalinova tažení proti trockistům.

Metoda, jakou Ecolovi získali falešné doklady, nebylo, že by je vyrobili v tajné rytecko-tiskařské dílně. Měli síť spolupracujících pomocníků na úřadech. Ti jim opatřovali údaje a rodné listy například předčasně zesnulých dětí s vhodným datem narození a s těmito rodnými listy k nimž dodali vlastní fotografie si pak nechali běžnou úřední cestou dělat pasy, které tedy byly pravé až na spojení jejich fotografie se jménem a údaji již mrtvého člověka.

Donald Louis Robinson a Ruth Norma Robinson, což byla jména na jejich pasech, byli ve skutečnosti již mrtví sourozenci.  

Zpráva New York Times o zmizení Robinsonových v Moskvě z 10. 12. 1937.

Na závěr prezentace dokumentů ještě žalobce Murphy nechal porotě přečíst přepis konfrontace mezi Chambersem a Hissem, při které Hiss identifikoval Chamberse jako Crosleyho.

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.