Případ Algera Hisse (20. díl - Henry Julian Wadleigh)

Mises.cz: 30. června 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Obžaloba předvolala jako svědka intelektuálního přívržence komunismu ve třicátých letech. Jmenoval se Henry Julian Wadleigh. Jeden z novinářů ho popsal jako ztělesnění karikatury levicového radikála se silnými brýlemi, neupravenými vlasy a získaným oxfordským přízvukem. Wadleighův příběh byl následující.

„Jsem synem episkopálního kazatele. Narodil jsem se v Massachusetts, ale většinu mládí jsem trávil v Evropě. Mám tituly z ekonomie z Oxfordu a LSE. Studoval jsem i v Kielu v Německu a na University of Chicago, ale tam jsem žádné tituly nezískal.“ 

„Již před dlouhou dobou jsem se stal Fabiánským socialistou a vstoupil jsem do socialistické strany. Ovšem nikdy jsem nevěřil v komunismus a bylo by porušením mých principů, kdybych vstoupil do komunistické strany. (Wadleigh očividně patřil k lidem, pro které byly rozdíly mezi -ismy velmi důležité).“ 

„Začal jsem pracovat pro federální vládu v roce 1930 u Federal Farm Board. V roce 1932 jsem pracoval na ministerstvu zemědělství. O několik let později jsem se doslechl, že jedna z mých socialistických kolegyň, Eleanor Nelsonová, vstoupila do komunistické strany. V roce 1935 jsem řekl slečně Nelsonové, že kvůli nástupu fašismu v Evropě a postoji Sovětského svazu proti fašismu bych rád spolupracoval s komunistickou stranou. Zdálo se mi, že Sovětský svaz představuje jedinou efektivní opozici proti fašismu v Německu, Itálii a Japonsku. Zeptal jsem se slečny Nelsonové, jestli není něco, co bych mohl udělat.“

„V dubnu 1936 jsem dostal práci na ministerstvu zahraničí. Pracoval jsem v odboru mezinárodních obchodních dohod (stejný odbor jako Alger Hiss). Mojí specializací byly otázky peněz a devizových kontrol. Studoval jsem, jak cizí země řídí své měny ve vztahu k obchodu se Spojenými státy.“

„V pyramidě ministerské hierarchie jsem stál hluboko pod Algerem Hissem. Ten byl několik úrovní nade mnou. Ačkoliv jsme o sobě navzájem věděli, potkali jsem se jen zřídka. Možná jednou nebo dvakrát do roka jsem s ostatními lidmi přišel na schůzi do jeho kanceláře.“

„Slečna Nelsonová se mi ozvala krátce poté, co jsem začal pracovat na ministerstvu zahraničí. Řekla mi, že bych mohl být věci prospěšný, když jí začnu předávat informace, na které narazím během své práce, ohledně stavu hospodářství v Německu a Japonsku. Souhlasil jsem, že to udělám. Začal jsem jí předávat dokumenty pro „druhou stranu“, jak jsme říkali. Předával jsem pouze ty dokumenty, které prošly přes můj stůl. Ty, které se týkaly hospodářských podmínek v Německu a Japonsku.“

„Poznal jsem se s plukovníkem Bykovem. Setkal jsem se s ním v souvislosti s mým předáváním dokumentů. Řekl, že se obzvláště zajímá o jakékoliv detaily týkající se ekonomických příprav, které by fašistické mocnosti zahájily při chystání války se Sovětským svazem. Pokračoval jsem v předávání těchto dokumentů ministerstva, které probíhalo pravidelně asi jednou týdně.“

„Ovšem na začátku roku 1938 nastala citelná pauza v těchto aktivitách. Pak, uprostřed února 1938, mi můj kontakt řekl, abych přestal. Devátého března 1938 jsem odjel z Washingtonu na devítiměsíční služební cestu do Turecka. Do Spojených států jsem se vrátil 30. prosince 1938.“

„S mužem, kterému jsem předával dokumenty ministerstva, jsme se scházeli během dne někde na rohu ulic ve Washingtonu. Předal jsem mu vždy kufřík, který mi pak následujícího dne vrátil. Většinu doby, kdy se toto dělo, ode mě přebíral kufřík člověk, kterého jsem znal pod jménem Harold Wilson, ale dnes vím, že se ve skutečnosti jmenuje David Carpenter. Při několika příležitostech – a dnes si již nevzpomenu kolikrát přesně to bylo – jsem dokumenty předával jinému muži, který mi byl představen jako Carl Carlson. Nyní ho ovšem poznávám jako Whittakera Chamberse. Pamatuji si jeho pozoruhodně špatné zuby. Jeden z předních zubů měl ulomený diagonálně. Mluvil s matoucím cizím přízvukem, takže jsem si myslel, že je původem z Ruska.“

„Vrátil jsem se z Turecka v prosinci 1938 a krátce na to mě pan Chambers kontaktoval a pozval na další schůzku. Potkali jsme se na rohu ulice a tehdy mi řekl: Zběhl jsem od strany a teď je ze mě buržuj. Pak mě poklepal na rameno a dodal: A totéž budeš muset udělat i ty. Řekl, že ho pozvali do Moskvy a měl strach o svůj život. Proto utekl od Rusů.“

„O několik dnů později mi ještě telefonoval přímo na ministerstvo zahraničí. Zněl naprosto zoufale. Řekl, že mě musí vidět v Jackson place teď okamžitě. Pomyslel jsem si – přímo naproti ministerstvu zahraničí u Bílého domu? To je velmi nebezpečné. Řekl: Chceš abych umřel hlady? Nechtěl jsem dělat scénu a Bůh chraň, aby ten chlap přišel přímo na ministerstvo, tak jsem mu slíbil, že za ním přijdu. Když jsem na tu schůzku šel, tak jsem skoro čekal, že mě tam zatkne FBI. Ale když jsme se sešli, tak tam byl jen on a naříkal, že je naprosto zoufalý a potřebuje peníze. Alespoň deset dolarů. Měl jsem u sebe jen dvacetidolarovku, tak jsem mu jí dal, aby nedělal scény a vypadl. A to bylo naposledy, co jsem ho viděl – až do teď. A těch dvacet dolarů mi nikdy nevrátil.“

Wadleight svědčil, že od půlky února 1938 už nikomu žádné neautorizované dokumenty nepředával.

„Po zveřejnění Německo-Sovětského paktu v létě 1939 jsem si uvědomil, jak jsem byl naivní v předpokladu, že pomoc Sovětskému svazu je dobrým způsobem, jak bojovat proti Hitlerovi. Na této činnosti mi vždy připadalo něco nechutného. Od konce Druhé světové války pracuji pro OSN a pro novou italskou vládu.“

„Celou dobu jsem předpokládal, že to, co jsem dělal, je proti zákonu. Ale považoval jsem se za bojovníka proti fašismu ještě před tím, než se to stalo módou. Nemyslel jsem, že dělám cokoliv morálně špatného nebo nevlasteneckého. A zcela stejně o tom smýšlím i dnes. Nemohu si představit jak by dokumenty, které jsem předával a které se týkaly obchodu s Německem a Japonskem – nic vojenského charakteru – mohly nějak poškodit zájmy Spojených států. Chtěl jsem jen pomoci Rusku připravit se na válku s Německem a Japonskem. Dnes v roce 1949 se na to už rádo zapomíná, ale ještě před pár lety jsme byli spolu se Sovětským svazem na stejné straně války. A pokud to, co jsem udělal, přiblížilo porážku fašismu o jednu hodinu, tak si myslím, že jsem neudělal nic špatného a mé svědomí je čisté.“

Toto bylo svědectví Juliana Wadleigha.

Komu více prospělo? Pokud se mu uvěří – a nikde dodnes nebyly zveřejněny žádné pochybnosti o jeho pravdivosti – tak ukazuje, že Chambers si rozhodně všechno nevymýšlí. Existovala špionážní síť na ministerstvu zahraničí, Chambers byl jednou ze spojek a způsob, jakým (poměrně naivním a nesofistikovaným způsobem) fungovala, je konzistentní s tím, o čem vypovídal.

Wadleigh také podlomil Hissovu obranu reputací a stereotypy o komunistech. Naboural přesvědčení, že lidé, kteří chodí na Harvard a pracují na ministerstvu prostě nejsou materiálem ze kterého by se rekrutovali komunističtí špioni. Tady stál člověk, který se v mnoha aspektech Hissovi podobal a popsal porotě, na základě jakého přesvědčení se do špionáže pustil.

Ovšem Wadleigh se objevil i jako příležitost pro Hissovu obhajobu. Nezapomeňme, že Hissova obhajoba celou dobu připouštěla fakt, že Chambers byl sovětským špionem a součástí špionážní sítě na ministerstvu zahraničí. Že všechny tyto věci existovaly a špionážní dokumenty jsou autentické špionážní dokumenty. Co tvrdila bylo, že Hiss nebyl součástí této sítě. Byl to někdo jiný, kdo vynášel pro Chamberse všechny dokumenty z ministerstva. Nějaký pan X. Pan X by mohl být Wadleigh – by ráda řekla Hissova obhajoba. Člověk z masa a krve, který stojí před porotou a přiznává se ke špionáži je lepší než tajemné písmenko z abecedy.

Během obou soudních jednání Hissovi právníci usilovně pracovali na tom, aby přesvědčili porotce, že Wadleigh byl zdrojem dokumentů, které Chambers předložil.

Když se do křížového výslechu Wadleigha pustil Lloyd Paul Stryker, tak se rozhodl z něj udělat před porotci směšně namyšleného snoba a snílka a Wadleigh mu k tomu dal dobrou příležitost.

Stryker: „Není možné, že byste se při své službě komunismu a Sovětskému svazu, proplížil do nějaké cizí kanceláře na ministerstvu a sebral dokumenty z jejich stolu nebo je vybral z odpadkového koše?“

Wadleigh: „Ne. I kdybych někde zahlédl dostatečně tučnou kořist, tak bych nikdy neudělal nic tak bláhového, jako krást z cizí kanceláře. A zcela jistě ne z odpadkového koše. Jsou věci, které gentleman zkrátka nedělá.“

Stryker: „Dobrá. Takže je v pořádku špehovat pro Sovětský svaz, zrazovat vlastní zemi a porušovat slib daný při nástupu do úřadu, ale odpadkové koše jsou pro pána moc fuj? Při tom by se moc zašpinil? Jak můžeme vědět, že říkáte pravdu? Nebyl jste sympatizant s komunismem? A není jednou z komunistických zásad lhaní?“

Wadleigh: „Nenazval bych to zásadou. Spíše metodou.“

Stryker: „Nezabíhal bych do sémantiky. Já nemám vystudovaný Oxford. Nenahlédl jste někdy do cizí kanceláře? Zadrželo by vás vaše svědomí při něčem takovém?“

Wadleigh: „Já zkrátka tento druh věcí nedělám.“

Stryker (s povytaženým obočím): „Ale co se týče svědomí, neměl byste žádnou zábranu podívat se do věcí na cizím stole, je to tak?“

Wadleigh: „Nu, nikdy jsem to neudělal. Čili otázka svědomí se mi nikdy nedostala na mysl. Někdo může zažít zábranu svědomí, pokud zvažuje nějaký čin provést. Když se ta otázka objeví. V mé mysli se taková otázka nikdy neobjevila a tudíž jsem nikdy nezažil žádnou zábranu svědomí proti tomu, abych něco takového provedl. Jinými slovy, vaše otázka je čistě hypotetická.“

Stryker (který během této dlouhé odpovědi předvedl své pantomimické vystoupení): „Ach, moje otázka je velmi nedokonalá. Ale prosím vás, abyste to se mnou ještě vydržel. Snažím se, jak nejlépe mohu. Uvědomuji si, že vy máte výhodu Londýnské univerzity a Oxfordu.“

Wadleigh (kterému nedošlo, že si z něj Stryker dělá blázny): „To je pravda.“

Stryker: „Mimochodem, ještě stále máte něco z toho slavného oxfordského přízvuku, že ano.“

Žalobce Murphy, který viděl, jak se jeho svědek řítí dolů v plamenech v tento okamžik vyskočil s námitkou. Soudce Kaufman nebyl několik chvil schopen o této námitce rozhodnout, protože musel zakrývat smích deskami na spisy.

Povšimněme si, kam Stryker svými otázkami mířil. Nikdy se Wadleigha nezeptal přímo, jestli to byl on, kdo předal dokumenty Chambersovi. Wadleigh by řekl „ne“ a to spolu s nějakým dobrým důvodem, proč dokumenty v důkazech nemohl předat. A to Stryker nechtěl, aby porota slyšela. Snažil se pouze sérií hypotetických otázek vytvořit u porotců dojem, že Wadleigh by mohl být tím, kdo dokumenty kradl z Hissovi kanceláře a předával, aniž by něco takového musel přímo vyslovit.

Hissovi právníci u druhého soudního jednání se rozhodli pro opačný přístup. Prošli s Wadleighem veškeré důkazní dokumenty a ptali se ho: předal jste tenhle dokument Whittakeru Chambersovi? Tak jste mu předal tenhle? Nebo tenhle? A Wadleigh na lavici svědků odpovídal: Ne, ne, nepředal.

Důrazně trval na tom, že Crosleymu a Carpenterovi předával jen ty dokumenty, které se mu dostaly na stůl při běžném provozu ministerstva. To byly dokumenty o zahraničním obchodu, které úředníkovi s jeho specializací na střední pozici přicházely do rukou. Chambersovy dokumenty s diplomatickými depešemi o tom, kdy hrozí Hitlerův vpád do Rakouska, by se k němu v provozu ministerstva nikdy normální cestou nedostaly. Ty jsou tak vysoko nad jeho úrovní, že by si musel vyvrátit krk při pohledu vzhůru.

Rozhodně popřel, že by předal jakoukoliv ze čtyř rukou psaných poznámek. Zkrátka je pod úroveň oxfordského gentlemana vybírat věci z odpadkových košů v cizích kancelářích.

Co se týče strojem psaných dokumentů, tak velká část z nich byla datovaná až po 9. březnu, kdy Wadleigh už odcestoval do Turecka.

O několika dokumentech, které měly dřívější datum a týkaly se mezinárodního obchodu Wadleigh řekl, že je možné, že je někdy dostal na stůl a je tedy možné, že je mohl předat Chambersovi. Ale po několikanásobném podrobném křížovém výslechu trval na tom, že drtivou většinu dokumentů on nemohl ani předat. Je pouze možné, že by některé předal, ale velmi pochybuje, že předal byť jen jediný z dokumentů v důkazech.

Co se týče dokumentů od Wadleigha, nedávalo také žádný smysl, aby je někdo přepisoval na stroji. Chambers by je zkrátka ofotil. Připomeňme si, že důvod, proč část dokumentů byla opsána na stroji byl, že Hiss nemohl u sebe nechat originály celý týden, než si je Chambers přijde vyzvednout k ofocení.

Tak tedy zbývají fotografie na filmech z dýně. Ty pocházely z doby, kdy byl Wadleigh ještě ve Washingtonu. A tak snad můžeme alespoň ty připsat Wadleighovi.

Pět dokumentů ze sedmi zachycených na filmu se týkalo jednaní o Americko-Německé obchodní smlouvě. Wadleigh pracoval v oblasti americko-německých obchodních vztahů a bylo tedy představitelné, že by něco z toho dal Chambersovi on. 

Ovšem Wadleigh vypověděl, že na této konkrétní obchodní dohodě nepracoval a tudíž je nepravděpodobné, že by něco z těchto papírů přešlo přes jeho stůl. Navíc dvě ruličky filmu posloupně očíslované byly pořízeny během jediného fotografického sezení s dokumenty od jednoho zdroje. A zbývající dva dokumenty zachycené na filmu se týkaly války v Číně, Japonských machinací a možnosti, že Sovětský svaz zahájí válku s Japonskem. To byly věci, které by nikdy neprošly přes Wadleighův stůl. Takže nemůže být zdrojem ani dýňových fotografií.

Což znamenalo, že Chambers své dokumenty získal od někoho jiného, než je Wadleigh – od někoho výše postaveného.

Dva dokumenty, které Wadleigh na stůl nikdy nedostal, prošly Hissovou kanceláří, kde je také Hiss parafoval. (Je na nich tužkou A.H. jako poznámka, že Alger Hiss tento dokument již přečetl).

Právě proto bylo od Strykera při prvním soudu právnicky mazané, že se nechtěl špionážními dokumenty nikterak detailně probírat, protože všechny tyto detaily nakonec jeho klientovi jen přitížily.

Při druhém soudu také soudce povolil daleko více otázek během křížového výslechu ohledně Wadleighových motivací a jeho přesvědčení. Což mohlo mít dopad na porotu.

Hissův právník útočil na Wadleigha a podobně jako Stryker (ovšem bez Strykerova ostrovtipu) se snažil o podlomení jeho důvěryhodnosti a ukázku, jak podivně morálně pokroucený člověk tu podává svědectví.

Právník: „Byl jste zloděj. Kradl jste dokumenty ministerstva zahraničí.“

Wadleigh: „Nebyl jsem zloděj. Tyto dokumenty mě lidi posílali. Nekradl jsem je. Ano, vynesl jsem je z budovy, ale druhého dne jsem je vždycky zase vrátil. Zloděj má v úmyslu trvale připravit zákonného vlastníka o jeho majetek. A žádný takový úmysl jsem já neměl.“

Právník: „Věděl jste, že zrazujete Spojené státy.“

Wadleigh: „Ne.“

Právník: „Věděl jste, že tyto dokumenty předáváte komunistické straně. Ano nebo ne?“

Wadleigh: „Nepovažoval jsem se za zrádce a stále se nepovažuji. Cítil jsem, že dělám správnou věc. Jednal jsem podle svého přesvědčení v té době.“

Právník: „To přesvědčení bylo komunistické přesvědčení, je to tak?“

Wadleigh: „Moje názory byly v některých bodech celkem blízké komunistickým názorům, ale nebyl jsem členem komunistické strany.“

Právník: „Podívejme se na to, nakolik jste byl blízký komunistické teorii a zásadám. Věřil jste v násilné svržení vlády Spojených států v příhodný okamžik?“

Wadleigh: „Nemyslím si to. Ne, tomu jsem nevěřil.“

Právník: „Věříte v Boha?“

Wadleigh: „Ne.“

Právník: „Věříte v Americký způsob života?“

Wadleigh (po zamyšlení): „V podstatě a jak jsem tomu termínu rozuměl, tak ano.“

To, co Wadleighovy odpovědi ve výsledku dokázaly – a to na dotazy Hissova právníka – že porotu za ruku provedly celou intelektuální cestou, kterou se vysoce vzdělaní lidé z Harvardu a Oxfordu dostávali k sympatizování se Sovětským svazem a v extrémních případech až ke špionáži pro Stalina, aniž by při tom pociťovali, že dělají cokoliv špatného. Ve skutečnosti měli pocit, že tím slouží dlouhodobým zájmům celého lidstva.

Leslie Fiedler o tom napsal:

„Wadleigh se snažil v ten samý okamžik vyslovit svou vinu i nevinnu. Bez známek lítosti přiznával, že předával Chambersovi tajné dokumenty a trval při tom na tom, že jeho činy byly oprávněné z hlediska postupu dějin. Wadleighovo šaškování odhalilo to, co bylo hůře čitelné u Hisse – morální tupost, která stojí u kořenů celého tohoto případu. Skutečný protagonista tragédie trpí a poučí se. Wadleigh se nepoučil naprosto o ničem. Nedokázal si vůbec představit, že by se člověk jako on mohl dopustit něčeho zlého. Ve vlastním dřívějším počínání shledával jako chybu pouze určitou přílišnou horlivost, která je však vyvážena vahou jeho dobrých úmyslů. Ironie osudu z něj právě kvůli jeho idealismu a angažovanosti udělala bezmocnější nástroj zla, než si dokázal představit. Nakonec jeho přiznání bylo stejně hrubou lží, jako Hissovo tvrdohlavé zapírání. Jenom přestrojení pro sebechválu a prostředek, jak si nadále zachovat sen o své nevinnosti. Nikdy neuvěří, že by se člověk jeho levicového přesvědčení byl schopen dopustit zlého.“

Nakonec Wadleighovo svědectví způsobilo škodu Hissově obhajobě. Potvrdilo části svědectví Chamberse ohledně fungování špionážní sítě. Pokus obhajoby udělat z něj skutečného zloděje dokumentů selhal. Přitom velmi názorně ukázal porotě, jak se z lidí jako Alger Hiss stávali špioni pro Sovětský svaz.

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.