Případ Algera Hisse (21. díl - Jak dlouho se obě rodiny znaly?)

Mises.cz: 07. července 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Mezi svědectvím Hissových a Chambersových byly dva rozpory. První - jestli byl Hiss špionem co předával tajné dokumenty ministerstva zahraničí. Druhý - jestli vztah mezi oběma rodinami byl blízkým přátelstvím, které trvalo až do počátku roku 1938, nebo jen kratší a nepříjemně zakončenou známostí, která trvala do podzimu 1935. Důkazy o tom, kdo lže ohledně vztahu, by byly silným indikátorem toho, kdo lže ohledně špionáže.

Obžaloba předložila několik důkazů a svědectví o čtyřech transakcích, které mezi oběma rodinami proběhly a které podpořily Chambersův příběh. Hissovi předložili svou odlišnou interpretaci těchto důkazů a událostí.

Zaprvé zde bylo darování automobilu, který nakonec skončil u člena komunistické strany. To jsme již podrobně probrali během slyšeních HUACu.

Další transakcí byla takzvaná půjčka 400 dolarů. To bylo něco, na co si Chambers vzpomněl teprve tehdy, když mu ukázali výpisy z účtů Hissových. Chambers popsal události takto:

„Když jsem plánoval útěk z komunistického podzemí, potřeboval jsem k tomu nový automobil. Alger Hiss mi koncem roku 1937 půjčil 400 dolarů, abych si mohl automobil pořídit.“

400 dolarů v té době byla polovina ceny nového automobilu a rozhodně netriviální částka.

Předložené důkazy ukázaly, že Hissovi měli společný spořící účet u Riksbanky ve Washingtonu. 19. listopadu 1937 paní Hissová z tohoto spořícího účtu vybrala 400 dolarů. Prakticky ho celý vyprázdnila. Odnesla si 400 dolarů v hotovosti.

O čtyři dny později, podle záznamů Smith Motorcar Company v Randallstownu v Marylandu, paní Chambersová zakoupila nový automobil Ford za 800 dolarů. 325 dolarů bylo na protiúčet za její starý automobil a 475 dolarů bylo zaplaceno v hotovosti. Chambers vypověděl, že 400 dolarů z oněch 475 dolarů byly peníze, které paní Hissová vybrala z banky o čtyři dny dříve.

Hissovi během obou soudních procesů vypověděli, že vybrané peníze z banky neměly nic společného s půjčkou Chambersovým. Alger byl na ministerstvu zrovna povýšen, stěhovali se do nového většího domu a tak peníze použili na zařízení lepším nábytkem, na vánoční dárky pro svého syna a na reprezentativní šaty pro paní Hissovou, které by mohla nosit na diplomatických recepcích.

Na první pohled uvěřitelné vysvětlení, ale jako všechna vysvětlení Hissových i zde se objevily další nejasnosti a rozpory. 400 dolarů byla v roce 1937 velká částka. Proč by jí s sebou nosili v hotovosti? Hissovi měli u Riksbanky mimo spořícího účtu i běžné účty a byli zvyklí platit šekem. Navíc měli otevřené i kreditní účty (charge account – předchůdci pozdějších kreditních karet) u mnoha obchodních domů ve Washingtonu. Podle záznamů za většinu velkých nákupů platili těmito způsoby.

Když na to byli Hissovi dotázáni, tak řekli, že nyní nakoupili ve specializovaných obchodech, které nenabízely kreditní účty, nebraly šeky a dalo se v nich platit jen hotovostí.

Dalším problémem s příběhem Hissových bylo, že v den, kdy paní Hissová vybrala peníze tak ještě neměli podepsanou nájemní smlouvu k novému domu na Volta Place, do kterého se přestěhovali o šest týdnů později. Hiss řekl, že realitní makléř jim dal verbální příslib den před tím, než paní Hissová vybrala peníze. Tento makléř nikdy nebyl nalezen.

Oproti tomu byl nalezen inzerát z 5. 12. ve kterém je dům na Volta Place stále nabízen jako volný a k dispozici potencionálním nájemníkům. Ve stejný den byl také ještě zájemcům ukazován.

Takže Hissovo nevinné vysvětlení pro vybrání spořícího účtu má své mouchy.

Třetí transakce se týká orientálního koberce.

Vzpomínáte na Hissovu výpověď před podvýborem HUACu, kde poprvé vyprávěl o Crosleym a popisoval interakce, které spolu měli? Součástí tohoto příběhu bylo, že Chambers se u něj jednoho dne objevil s kobercem, který mu nechal na místo dlužného nájemného. Nejprve Hiss tvrdil, že k tomu došlo na podzim 1935 a poté se opravil, že to bylo až v polovině roku 1936.

Chambers o koberci vypověděl následující:

Koncem roku 1936 mi můj řídící důstojník ze sovětské rozvědky plukovník Bukov předal 1000 dolarů v hotovosti. Řekl mi, abych je rozdělil mezi nejlepší zdroje jako bonus za dobře odvedenou práci. Já jsem mu řekl, že to je velmi hloupý nápad. Ti lidé pro nás pracují z idealistických důvodů. Když jim začneme strkat peníze, tak je tím urazíme. Bukov odpověděl, že peníze jsou už v rozpočtu a musí se utratit. Tak jsme se spolu zamysleli a Bukova napadlo – kupme jim nějaké věcné dary. Něco, co by mohlo být ze Sovětského svazu. Řekneme, že je to dar od vděčných pracujících z továrny 6. v Novosibirsku. Co třeba orientální koberce?

Chambers přemýšlel – kde seženu čtyři koberce, které by mohly pocházet ze Sovětského svazu? Napadlo ho oslovit svého starého přítele Meyera Shapiro, který se mezi tím stal významným historikem umění. Napsal tedy profesoru Shapirovi dopis, jestli by neuměl sehnat čtyři orientální koberce, které by mohly pocházet z Ruska. Celkem za 900 dolarů. (Chambers si stovku nechal pro sebe). Chambers samozřejmě Shapirovi nevyprávěl, že tahle akce má nějakou souvislost se špionáží pro Sovětský svaz.

Shapiro odpověděl – to půjde. Napsal několika obchodníkům s orientálním zbožím a na konci roku 1936 sehnal čtyři koberce, za které zaplatil téměř přesně 900 dolarů. Shapiro byl předvolán jako svědek a toto všechno potvrdil. Navíc byl puntičkář a měl schované veškeré účty a dopisy.

Čtyři koberce byly dovezeny do New York city 29. prosince 1936, což bylo doloženo celními dokumenty. Do Washingtonu byly doručeny na začátku ledna 1937.

Chambers svědčil, že koberce vyzvedl na Union Station jeden z jeho zdrojů na ministerstvu financí jménem George Silverman. Silverman si měl jeden koberec nechat pro sebe, jeden předat Harry Dexter Whiteovi a jeden Wadleighovi.

Jeden koberec přivezl Silverman autem na parkoviště před restaurací, která měla tvar lodě. Bylo to na Baltimore Pike poblíž College Park v Marylandu. Silverman šel dovnitř do restaurace a nechal záměrně kufr u auta odemčený. V druhém autě na stejném parkovišti seděli Chambers s Hissem. Chambers přemístil koberec ze Silvermanova do Hissova automobilu tak, aby se Silverman a Hiss spolu nepotkali.

Takto měl od Chamberse dostat Hiss koberec v lednu 1937 a v té době byli stále přáteli.

Celkem přesvědčivým důkazem pravdivosti tohoto příběhu je i fakt, že Chambers měl na konci roku 1936 náhle k dispozici 1000 dolarů, což byla v té době cena slušnějšího automobilu. Je jediné místo, kde by v této fázi jeho života mohl k takovým penězům přijít.

Hissova odpověď u soudu byla: nemám pochyb o tom, že tohle všechno je pravda a Chambers nakoupil čtyři koberce prostřednictvím profesora Shapira koncem roku 1936 a ty přišly do Washingtonu v lednu 1937. Koberec, který jsem já dostal od Chamberse, jsem dostal o šest měsíců dříve. Hádám, že Chambers kupoval čas od času koberce. To je můj příběh, který je konzistentní s tím, co tady všichni mimo Chamberse říkali.

Hiss nabízel, že přinese koberec ukázat k soudu, ať profesor Shapiro řekne, jestli je totožný s těmi koberci, jejichž dovoz pro Chamberse zajišťoval. Žalobce odpověděl, že to nebude nutné. (Hiss by mohl u soudu předložit jakýkoliv jiný koberec, který v průběhu doby někde získal.)

Hlavní problém pro Hisse byl, že v celém širém světě existoval jeden jediný člověk, který řekl, že od Chamberse dostal koberec uprostřed roku 1936 a tím člověkem byl Alger Hiss. A pokud by Chambers věděl odkud sehnat orientální koberce uprostřed roku 1936, proč by se koncem roku 36 obracel s touto žádostí na Shapira?

Nakonec zde byl třídenní výlet v automobilu, který měl podniknout Chambers společně s Hissovými. Odehrát se měl během druhého srpnového týdne v roce 1937, kdy jeli do Peterborough v New Hampshiru.

Paní Chambersová se tohoto výletu neúčastnila. Chambers popsal, že se ubytovali v hotelu Bleak House (pojmenován podle románu Charlese Dickense) a společně navštívili letní produkci klasické anglické komedie Omyly jedné noci (She Stoops to Conquer, or Mistakes of a Night – Oliver Goldsmith, 1773).

Hissovi absolutně popírali, že by se něco z toho kdykoliv stalo. Tvrdili, že v době tohoto údajného výletu byli na letní dovolené v Chestertownu v Marylandu, a že Alger každodenně navštěvoval svého nevylastního syna na nedalekém letním táboře, kde se chlapec zotavoval se zlomeniny nohy.          

Ohledně tohoto výletu bylo postupně předvoláno čtrnáct lidí, aby dosvědčili pravdivost nebo nepravdivost určitých aspektů obou příběhů. Ovšem jakkoliv tato záležitost byla barvitá, žádné ze stran se zde nepodařilo sehnat svědectví nebo důkaz takového kalibru, který by zasadil verzi druhé strany smrtící úder. Příběh o výletu však mohl mít pro obžalobu negativní efekt v tom, že rozředil a odvedl pozornost porotců od hlavního aspektu celého případu – špionážních dokumentů.

Toto byl závěr prezentace obžaloby během prvního soudního procesu. Když obžaloba skončila, Lloyd Paul Stryker podal návrh na její zamítnutí. (To je zcela tradiční právní postup u drtivé většiny soudních procesů.)

Při rozhodování o tomto návrhu soudce Kaufman prohlásil, že se jednu dobu klonil k zamítnutí žaloby vzhledem k malé důvěryhodnosti Chamberse a jeho opakovaným křivým výpovědím. Ovšem tato slova byla pro Strykera jen cenou útěchy, protože soudce Kaufman zamítl jeho návrh a vyzval obhajobu, ať začne se svou prezentací.

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.