Případ Algera Hisse (34. díl - Pověst a úloha FBI)

Mises.cz: 06. října 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 7

Začněme historií amerických bezpečnostních služeb.

Nápad vytvořit vyšetřovací úřad (Bureau of Investigation) při ministerstvu spravedlnosti, jehož náplní by bylo sledování radikálů na politické scéně a vyhodnocování jejich nebezpečnosti, se zrodil v hlavně Theodora Roosevelta po atentátu na jeho předchůdce Williama McKinleyho, kterého v roce 1901 zastřelil anarchista Leon Czolgosz. Trvalo do roku 1908, než se tento nápad stal realitou, protože většina v Kongresu absolutně odmítala dát na něco takového Rooseveltovi peníze.

Se vstupem Spojených států do První světové války zahájila federální vláda rozsáhlou kampaň, která byla na jedné straně zaměřena na cenzuru a potlačení veškeré veřejné kritiky tohoto kroku a na druhé straně na čerstvé imigranty z Evropských zemí, u kterých panovalo podezření, že by mohli projevit větší loajalitu své původní vlasti než Spojeným státům.

Tato kampaň byla kombinací „měkké“ a „tvrdé“ síly, od bojkotů, pomluv v tisku, toho, že pošta odmítala doručovat „protiválečné“ či „neloajální“ tiskoviny nebo letáky, všemožné šikany od místních a federálních úřadů až po věznění.

Tak byl například socialistický vůdce Eugene V. Debs zatčen a odsouzen v roce 1918 na deset let do vězení za svůj proslov proti vojenským odvodům. Ani po skončení války mu prezident Woodrow Wilson neudělil milost, takže Debs kandidoval na prezidenta v roce 1920 přímo z vězeňské cely. Byl propuštěn až na základě milosti prezidenta Warrena Hardinga.    

27. července 1917 nastoupil k ministerstvu spravedlnosti, do nově vytvořeného odboru War Emergency Division, dvaadvacetiletý právník John Edgar Hoover. (Na tomto místě byl zbaven povinnosti vojenské služby.) Brzy zde povýšil na vedoucího Alien Enemy Bureau, úřadu, který měl autorizaci od prezidenta Wilsona bez soudu zatýkat a věznit neloajální cizí státní příslušníky. Vytvořil seznam 1400 podezřelých Němců žijících ve Spojených státech, z něhož bylo zatčeno a do konce války vězněno 98 lidí.

Dalším cílem na seznamu byli následovníci Italského anarchisty Luigi Galleaniho, kteří často z Itálie utíkali do Spojených států právě proto, aby se vyhnuli odvedení do První světové války. V roce 1918 se účastnil agent ministerstva spravedlnosti Rayme Finch nájezdu na vydavatelství anarchistických tiskovin Cronaca Sovversiva, kde byli zatčeni dva Galleanisté.

Na jaře 1919 byly Spojené státy ohromeny první anarchistickou bombovou kampaní. Prominentním figurám politického a hospodářského života bylo rozesláno přinejmenším 36 zásilek obsahujících nástražnou dynamitovou nálož, které měly dorazit do cílů a být otevřeny prvního května. Nakonec vybuchla jediná z těchto náloží – 29. dubna vybuchla zásilka adresovaná senátorovi Thomasi W. Hardwickovi (podpořil zákon proti radikálům Immigration Act 1918) v rukou jeho služebné, kterou výbuch zmrzačil. Střepiny z něj rozsekly tvář a vyrazily několik zubů jeho manželce. Ostatní zásilky pak byly odhaleny na poště ještě před doručením. Jedna byla adresována právě Finchovi a na základě toho podezření padlo na Galleanisty.

V červnu 1919 odpálili Galleanisté současně devět velkých náloží v osmi velkých městech. Tyto bomby obsahovaly až 11 kg dynamitu v obalu z hřebíků a kovového šrotu. Byly zabaleny společně s anarchistickými letáky. Terčem byl katolický kostel, několik domů soudců a dům ministra spravedlnosti Mitchella Palmera. 

Nikdo ze zamýšlených cílů nebyl jako zázrakem zabit. Výbuch v New Yorku zabil nočního hlídače a bomba určená Palmerovi vybuchla předčasně a zabila svého vlastního doručitele – anarchistu Carla Valdinociho. Výbuch zdemoloval průčelí Palmerova domu a málem zabil Franklina a Eleanor Rooseveltovi, kteří tehdy byli Palmerovi sousedé a jen minutu před výbuchem prošli kolem.

V srpnu 1919 J. Edgar Hoover povýšil na šéfa anti-radikálního oddělení (oficiálně General Intelligence Division) v Bureau of Investigation ministerstva spravedlnosti. Jeho prvním úkolem bylo naplánovat a provést odvetu za bombové útoky – Palmerovy nájezdy.

To znamenalo sestavit seznamy radikálů, naplánovat hromadné zatýkání a deportace. Celkem bylo zatčeno okolo 10 000 osob. Přes tři tisíce osob bylo drženo ve vazbě, dokud se nerozhodne o jejich deportaci. Největší z nájezdů byl naplánován na 7. listopadu 1919 – symbolicky k druhému výročí Bolševické revoluce v Rusku. 

Zároveň Hoover zahájil systematické sledování některých veřejně známých levicových postav. V tomto období mezi ně patřili Marcus Garvey, Emma Goldmanová, Alexander Berkman a Felix Frankfurter, o kterém Hoover prohlásil, že je nejnebezpečnějším člověkem ve Spojených státech. Frankfurter právě v této době organizoval skupinu, která se chtěla zasadit o oficiální uznání bolševického režimu v Rusku.

Palmerovy nájezdy skončily deportací 518 lidí, ale také právním fiaskem. Deportace oficiálně mělo na starosti ministerstvo práce a to ke každému jednotlivému jménu vyžadovalo konkrétní důkazy o podvratných a kriminálních aktivitách, které ministerstvo spravedlnosti často nebylo schopno dodat. Soudci pak začali rušit deportační příkazy a zároveň se na jaře 1920 zrodila organizace American Civil Liberties Union, která vydala zprávu dokumentující nezákonné postupy ministerstva, jako nasazení agentů provokatérů a zatýkání bez soudního příkazu. Pod tuto zprávu se podepsali prominentní profesoři práva – Felix Frankfurter, Roscoe Pound, Ernst Freund a Zachariah Chafee.

Na jaře 1920 se tak veřejné mínění obrátilo proti Palmerovi a toto právní fiasko ho stálo jeho ambice na prezidentskou nominaci. Na situaci už nezměnil nic ani největší anarchistický atentát – exploze vozu s trhavinami před burzou na Wall Street v září 1920 která zabila čtyřicet lidí a dalších 143 vážně zranila. Bezprostředně po explozi se myslelo, že šlo jen o nehodu při komerčním převozu trhavin do některého obchodu. Teprve za několik dní, po prověření všech obchodů s trhavinami a nalezení anarchistických letáků bylo zveřejněno zjištění, že šlo o záměrnou akci. Tehdy už místo výbuchu bylo uklizené, všechny fyzické stopy ztracené a tuto událost se nikdy nepodařilo uspokojivě prošetřit.

Palmerova kariéra tak skončila, ale Hooverova se teprve rozjížděla. V roce 1921 se stal zástupcem ředitele Bureau of Investigation a v roce 1924 ředitelem. Tehdy měl úřad 650 zaměstnanců a z toho 441 zvláštních agentů. Systematicky z něj začal budovat novou sílu ve Washingtonu.

Podle Hooverova celoživotního přesvědčení, hlavním posláním jeho úřadu bylo monitorování, odhalování a boj s podvratnými politickými aktivitami z okrajových částí politického spektra, které by mohly ohrožovat zavedené společenské pořádky. Boj proti obecnému zločinu byl jen způsob, jak si zajistit přízeň veřejnosti a tedy přísun peněz od politiků v Kongresu. Věnoval pozornost úřadu především těm zločinům, které plnily přední stránky novin, jako byly série bankovních loupeží ve třicátých letech a únos Lindberghova dítěte. Zároveň nepřestal se systematickým sledováním a infiltrací různých radikálních skupin i shromažďováním informací o veřejně známých postavách.

Během Druhé světové války FBI dostala na starost domácí kontrašpionáž a od prezidenta Roosevelta autorizaci k pořizování odposlechů bez soudního příkazu. Pouze o odposlouchávání měla informovat ministra spravedlnosti. Ministr spravedlnosti Robert H. Jackson byl údajně celou záležitostí s odposloucháváním tak znechucený, že o ní nechtěl raději nic vědět a rozhodnutí o odposleších nechal zcela na Hooverovi.

Hoover nechal sledovat a odposlouchávat celebrity, kterým nedůvěřoval, jako Alberta Einsteina, Charlieho Chaplina, Johna Lenona, Muhammada Aliho, Martina Luthera Kinga a celou řadu dalších. 

Ku Klux Klan, Komunistická strana USA, různé levicové, protiválečné či nacionalistické spolky šedesátých let byly tak prolezlé agenty FBI a placenými informátory, že se rozšířilo několik verzí anekdoty o tom, kdo udržuje tyto organizace při životě – federální agenti, protože ti jediní platí včas členské příspěvky.

Souhrnným názvem pro tyto aktivity FBI se stal program COINTELPRO, který Hoover spustil v roce 1956. Taktiky FBI zahrnovaly: diskreditaci cílů skrze „prosakování“ informací a pomluv do médií, očerňování při užití padělaných dokumentů, zastrašování skrze anonymní dopisy a telefonáty, provokace k ilegálním aktivitám, domovní prohlídky a odposlouchávání bez soudního příkazu, zatýkání a věznění bez zákonného důvodu.

Slavným příkladem jsou anonymní dopisy a nahrávky, které FBI zasílala Martinu Lutheru Kingovi a jeho manželce, které informovaly o jeho nevěrách.

Hoover ve své funkci ředitele FBI zažil osm prezidentů, přičemž Truman, Eisenhower, Kennedy a Nixon se několikrát ve svém kruhu vyslovili v tom smyslu, že by ho rádi odvolali (a dosadili na jeho místo nějakého svého člověka) ale nemohou z „politických důvodů.“ Když se blížila Hooverova sedmdesátka – povinný věk odchodu do důchodu federálních úředníků – prezident Lyndon Johnson pro něj vytvořil speciální výjimku, aby ve funkci zůstal i nadále.

Brzy si vrabci na střeše začali štěbetat o tom, že tato Hooverova dlouhověkost ve funkci má svůj původ v jeho kompromitujících složkách, které shromáždil na politiky a vlivné a bohaté lidi.

V roce 1975 byl ustanoven senátní výbor senátora Franka Churche, který měl prošetřit aktivity bezpečnostních úřadů (CIA, NSA, FBI). Všechny výše uvedené znepokojující věci byly popsány v závěrečné zprávě tohoto výboru. Včetně toho, že tyto bezpečnostní agentury pronikají svým vlivem do médií a manipulují jejich zpravodajství i svůj mediální obraz.

J. Edgar Hoover osobně dohlížel na produkci televizního seriálu od Warner Brothers The F.B.I. který se vysílal v šedesátých letech.

Protože Hooverovo jednání bylo v sedmdesátých letech viděno jako zneužití moci, byl přijat zákon, který omezuje dobu úřadování jednotlivých ředitelů FBI na 10 let.

Na další díl seriálu od Vládi Krupy se můžete těšit již za týden.