Případ Algera Hisse (36. díl - Významná fakta, která nebyla předložena před soudy I.)

Mises.cz: 20. října 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 27

Důkazní pravidla a ústavní práva často brání předložení některých velmi významných skutečností obzvláště v kriminálních případech.

Také se okolo případů obvykle vyskytuje mnoho drbů a tvrzení, která nejsou dostatečně solidně podložena na to, aby byla v soudní síni předložena.

Hlavním zdrojem těchto poznatků v Hissově případu jsou vládní dokumenty, které začaly být zveřejňovány v sedmdesátých letech po přijetí zákona o svobodném přístupu k informacím v roce 1967. Tyto vládní dokumenty, stejně jako pes, který neštěkal Sherlocka Holmse, jsou pro případ významné tím, co neukázaly. Není v nich ani náznak jakékoliv konspirace ušít na Hisse boudu.

Chapadla vládní chobotnice, místo aby se s ďábelskou efektivností obtáčela okolo Hisse, chaoticky máchala všude okolo a nejvíce energie vynaložila na boj mezi sebou navzájem. Dokumenty odhalily byrokratické bitvy o to, kdo bude mít kontrolu nad případem, komu se dostanou do rukou Chambersovy dokumenty a kdo bude v celém případu vlastně obviněný.

Když Chambers předložil dokumenty během depozice, tak vedení ministerstva spravedlnosti a FBI začalo pracovat na přípravě obžaloby … Chamberse. Nixon bojoval během slyšení HUACu s FBI a J. Edgar Hoover ho od počátku intenzivně nesnášel. (Mimochodem posledním činem Hoovera jako ředitele FBI v roce 1972 bylo ujistit se, že kompromitující materiály, které nasbíral na politiky a celebrity, nepadnou do rukou tehdejšího prezidenta Nixona).

J. Edgar Hoover vynaložil většinu své energie během tohoto případu na to, aby odrážel obvinění z nekompetence a nedbalosti, když Chamberse odepsal v roce 1942. Tato obvinění vznášeli Nixon, ministr spravedlnosti a ministr zahraničí.

HUAC v týdnech před tím, než Chambers předložil své dokumenty, byl neaktivní s minimálním štábem lidí, kteří většinou kolem voleb měli jiné starosti.

Teprve v posledních dnech velké poroty se právníci ministerstva spravedlnosti, kteří vyslýchali Hisse, na něj natolik naštvali pro jeho uhýbání a kličkování, že se obrátili proti němu.

J. Edgar Hoover z dochovaných dokumentů působí jako trumbera, nikoliv jako hlava promyšleného spiknutí. O všech významných zvratech v případu se dozvídá z novin a rádia a obvykle až jako poslední. Chambers vypovídal před HUACem, nikoliv FBI. Chambers předal dokumenty Hissovým právníkům, nikoliv FBI. Chambers předal fotografie z dýně HUACu, ne FBI. V Hooverových složkách jsou memoranda, která ho informují o vývoji případu a jeho rukou psané poznámky po okrajích říkají: znovu jsem se o tomhle dozvěděl až po několika dnech. Příště mi to řekněte hned. H. 

Jaká jsou fakta? Existovala vůbec nějaká dýně? H.

Hoover sice určitě nebyl povznesen nad to vytvářet ve vhodných případech falešné dokumenty a falešné papírové stopy, ale z toho, co je známo o jeho háklivosti na veřejnou image jeho a jeho úřadu, tak je velmi pochybné, že by záměrně vytvářel dokumenty, které by ho ukazovaly jako nekompetentního hňupa.

Nakonec dokumenty, které ukazují, že zde nebyla žádná vládní konspirace, se týkají nalezení psacího stroje. FBI se o tom, že se našel psací stroj, dozvěděla od Claudie Catlettové. FBI začala naprosto panikařit. Pro ní a pro Hoovera bylo vrcholným ponížením, když amatér Ed McLane uspěl tam, kde pohořelo 26 agentů FBI. První reakcí FBI bylo podezření, že psací stroj je padělek, který narafičila Hissova obhajoba. Nebo že Ed McLane našel nějaký Woodstock, ale ne ten Woodstock. Když se ukázalo, že psací stroj je pravý, tak rozzuřený Hoover nechal 26 agentů degradovat a přeložit na bezvýznamné pozice.

Nedává také moc smysl pokoušet se Chamberse vykreslit jako dokonalého pěšáka konspirace. Z toho, co je známo o jeho životě, tak byl neřízenou střelou, která vždy udělala to, co si právě usmyslela, že je správné.

Hissovi lidé prohledávali tyto vládní dokumenty. Když nenalezli žádnou konspiraci, tak se alespoň snažili nalézt doklady o porušování pravidel ze strany žaloby. Nikoliv tedy to, že by byl Hiss nevinný, jenom to, že žaloba nehrála během procesů vždy fér hru.

Porušování pravidel ze strany žaloby bylo tématem poslední Hissovy výpravy k soudům v roce 1978. Jeho návrhy byly zamítnuty soudcem v roce 1982. Podle mínění, které soudce sepsal, je jasné, že tento Hissův pokus nepokládal za seriózní. Odvolací soud toto mínění potvrdil, aniž by k němu něco připojil a Nejvyšší soud se celou věcí odmítl zabývat.

Hiss sám o tomto pokusu řekl, že nenalezli žádnou kouřící zbraň, jen věci ve složkách žaloby, které by si přáli vědět v roce 1949 a žalobce mu je tehdy nepředal. Obzvláště Chambersovo přiznání k homosexuálnímu chování.

Hissovi lidé mají pravdu v tom, že žaloba a vyšetřování neprobíhaly podle současných standardů. Ale standardy kriminálního šetření a práva kriminálního obžalovaného byla ve čtyřicátých letech někde úplně jinde. Ukazovat, že vláda porušila některé dnešní zásady kriminálního šetření (které mimochodem nijak striktně nedodržují žalobci ani dnes) u dlouhého kriminálního vyšetřování ve čtyřicátých letech je jako lovit ryby ze sudu. Viděno současnými standardy, ani jedna ze stran nehrála poctivou hru.

Druhým zdrojem informací se staly dokumenty Hissových právníků.

Jedna věc, která z nich vyšla najevo je, že důvod, proč byla paní Hissová tak nervózní a vypadala během soudů tak špatně, mohl být strach, že bude odhaleno její tajemství. V době po svém rozvodu a před svatbou s Algerem podstoupila ilegální potrat. Toto během soudů nevyšlo na světlo a ve vládních složkách není žádný náznak, že by se žaloba o tomto faktu dozvěděla nebo tím směrem prováděla nějaké šetření.

Obhajoba si najala grafologa, který měl posoudit Chambersovu osobnost z jeho písma. V jeho posudku stojí: „Chambersovo písmo ukazuje na narcisismus, sebelásku, touhu dominovat svému okolí, extrémní egocentrismus, ale není zde žádný náznak rozchodu s realitou.“

Pozoruhodným odhalením v Hissových dokumentech je svědectví jeho rodinné lékařky, která se setkala s Chambersem v domě Hissových v lednu 1937. Doktorka navštívila Hissovy, aby vyšetřila jejich syna Timotyho. Na cestě k autu si vzpomněla, že u Hissových nechala rukavice a když se pro ně vracela, tak ve dveřích narazila do Chamberse.

Vzpomínáte si na Williama Rosena? Člověka, u kterého skončil starý ford Hissových? Devátého března roku 1949 navštívil Edwarda McLanea právník jménem Emanuel Hirsch Bloch, který později obhajoval Rosenbergovi. Pan Bloch mu sdělil, že transakce s fordem se účastnil jeden z vysoce postavených komunistů, jehož jméno by bylo v tomto případu senzačním odhalením a člověk, u kterého ford skončil je komunista. Jinými slovy, pane McLane, nezkoumejte moc podrobně to, co se stalo s fordem.

Náhoda tomu chtěla, že právník Williama Rosena, člověk jménem Maurice Braverman, skončil ve stejném vězení jako Hiss (z důvodů, které neměly nic společného s Hissovým případem nebo komunismem). Ten ve vězení oslovil Hisse a řekl mu, že je bývalým právníkem pana Rosena a Hiss mu odpověděl – já vím. A nikdy se ho nevyptával na forda.                     

Další zajímavé odhalení se týká mentálního stavu Algera Hisse. Mimo doktora Bingera si obhajoba najala i doktora Murraye z Harvard Medical School, který se měl také podívat na Chamberse během soudů a posoudit jeho duševní stav. Ten byl v soudní síni i během svědectví Algera Hisse a řekl jeho právníkovi Claudu Crossovi – ze svědectví pana Hisse plyne, že jeho obraz o jeho vlastní osobě je, že nikdy v životě neudělal nic špatného a ani v životě neudělal žádnou chybu. Nikdo není tak dokonalý a především, poroty nemají rády takové lidi. Musíte udělat něco, abyste ho polidštil nebo můžete tento případ prohrát. Claude Cross tedy šel za Hissem a řekl mu, že by se ho zítra mohl zeptat na nějaké věci z jeho života, které nedopadly dobře. Hiss ovšem trval na tom, aby se jeho výpověď o vlastním životě skládala pouze z úspěchů a triumfů. Třeba to nakonec byl Hiss, kdo žil mimo realitu v iluzi o tom, že nikdy nespáchal nic špatného.

Hissova obhajoba si najala tři experty na strojopisné dokumenty, kteří na srovnání se špionážními materiály dostali daleko více původních dokumentů a dopisů Hissových, než měla k dispozici žaloba. Nikdo z nich nevystoupil před soudem, protože všichni přišli se závěry, které by Hissovi uškodily. Všichni tři tito experti nezávisle na sobě došli k tomu, že všechny dokumenty vznikly na stejném psacím stroji. Dva z nich došli k závěru, na základě síly obtisků jednotlivých písmen, chyb a způsobu jejich opravy, že všechny dokumenty napsala jedna a ta samá osoba – Priscilla Hissová.

Magazín Time si na porovnání Hissových dokumentů a špionážního materiálu najal Ordwaye Hiltona, předsedu The American Society of Questioned Documet Examiners, autora nejznámějších vědeckých článků a publikací v oboru, zakladatele odboru zkoumání dokumentů u Americké akademie forensních věd. Ten rovněž došel k závěru, že všechny dokumenty byly napsané na stejném psacím stroji.

Dokumenty obhajoby ohledně psacího stroje dále ukazují, že Hissovi věděli už na podzim 1948, že psací stroj, který měli před deseti lety byl Woodstock, a že ho dali Catlettovým dětem. Věděli to, když zapírali tuto vědomost pod přísahou před velkou porotou a když předstírali spolupráci s FBI tak jí zatajili tyto klíčové poznatky. Části příběhu Woodstocku dokonce tajili i před vlastním právníkem Edwardem McLanem. Claude Catlettová a její synové také před FBI zatajili mnoho věcí, které ohledně psacího stroje věděli a o kterých informovali Hissovu obhajobu. Pokud měli vyšetřovatelé pocit, že jim Catlettovi během výslechů lžou nebo část věcí tají, tak ho měli oprávněně.

Z dokumentů je zřejmé, že Donald Hiss, Algerův mladší bratr, byl něco jako „šéf černých operací“ v pozadí obhajoby, který dohlížel na prošetření a zjišťování faktů a ostatní členy právního týmu obhajoby informoval o výsledcích šetření jen tehdy, pokud byly vůči Algerovi příznivé. Prvními lidmi, kteří věděli o tom, že psací stroj je u Ira Lockeyho a byli by tedy v pozici s ním nějak manipulovat, byl Donald Hiss a Catlettovi kluci.

Třetím zdrojem poznatků, který nebyl prezentován před soudy, jsou soukromé dokumenty a výpověď spisovatelky Josephine Herbstové. Ta žila v okrese Bucks v Pensylvánii v roce 1934 se svým manželem Johnem Hermanem, který se znal s Harolderm Warem. Herman byl členem komunistické strany a Ware mu zařídil místo na ministerstvu zemědělství ve Washingtonu.

Josephine popisovala, že Herman vynášel ze svého úřadu dokumenty, které předával komunistické straně. Osobou, která byla součástí této operace a která si chodila čas od času dokumenty vyzvedávat, byl muž obtloustlé postavy, který se představoval jako Carl a mluvil se slabým německým přízvukem. Občas se zastavil i v době, kdy Herman nebyl doma a pak s Josephinou zapředli rozhovor. Popsala ho jako vychloubačného a paranoidního, ale měl i svou světlou stránku, široké znalosti literatury a byl dobrým vypravěčem.

Josephine si také vzpomínala na to, že její manžel a Carl se chtěli setkat s mladým právníkem u AAA jménem Alger Hiss. Její manžel jí později řekl, že seznámil Hisse s Carlem na obědě v čínské restauraci v Dupont Circle.

Na podzim 1934 Josephine opustila Washington a vrátila se do Bucks county. Jedním z důvodů bylo, že si myslela, že co její manžel, Ware a Carl provozují, je nesmyslná dětinská hra, kdy si přerostlí kluci hrají na špiony.

Paní Herbstová vypovídala jak na FBI tak Hissově obhajobě, ale nikdo jí nepředvolal jako svědka během procesů. Nemohla vypovídat o ničem, co spolu Hiss a Chambers dělali v roce 1937, takže podle pravidel, která nastavil soudce Kaufman u prvního procesu, by její svědectví nebylo připuštěno a žaloba u druhého procesu pravděpodobně měla dojem, že k umístění Hisse do komunistického podzemí v letech 1934 a 35 stačí svědectví Massingové (která vypovídala i před HUACem).

V její biografii začíná kapitola popisující tento úsek jejího života slovy: „Milý čtenáři, pokud tvé štěstí závisí na víře v nevinu Algera Hisse, tak tato kapitola není pro tebe.“

Čtvrtým zdrojem, který se pochopitelně nemohl objevit během procesů, jsou záznamy Československé a Maďarské tajné policie ohledně Noela Fielda. Osudy Noela Fielda po rozhovoru s Massingovou byly následující.

V roce 1936 opustil ministerstvo zahraničí USA a vstoupil do služeb Ligy národů v Ženevě. Od Massingové dostal kontakty na sovětské zpravodajské důstojníky, kteří působili ve Švýcarsku, generála Waltera Krivického a jeho podřízeného Ignáce Reisse.

Reiss byl 4. září 1937 v rámci stalinských čistek zlikvidován (tým NKVD ho zastřelil přímo ve Švýcarsku) a Krivický ve strachu o život dezertoval. V Moskvě vzniklo podezření, že Field měl nějaký podíl na jejich „zradě.“ Field se snažil tato podezření rozptýlit a v květnu 1938 sám přijel do Moskvy, aby zde navázal ztracené kontakty se sovětskými tajnými službami. Od těch dostal doporučení, aby se stal tajným členem německé komunistické strany.

V letech 1938-1939 působil jako zástupce Ligy národů ve Španělsku a pomáhal repatriovat zahraniční dobrovolníky ve španělské občanské válce po konečné porážce republikánů.

Roku 1940 rezignoval na svou pozici u Ligy národů a působil ve Francii a Švýcarsku jako ředitel americké charitativní organizace UUSC a úzce spolupracoval s francouzsko-židovskou charitativní organizací USC. Ta pomáhala převážně židovským uprchlíkům ve Vichistické části Francie. Ze své pozice pomohl Field také řadě německých, polských, maďarských a československých komunistů s jejich odchodem do exilu. Jeho bratr Hermann řídil v roce 1939 Krakovskou pobočku UUSC, která se specializovala na pomoc Československým uprchlíkům. Noel také předával infromace mezi jednotlivými podzemními organizacemi působícími na okupovaných územích.

V roce 1942 ho oslovily a ke spolupráci vyzvaly jak Americká OSS tak Sovětská NKVD. Projevil ochotu spolupracovat s oběma stranami. Své informace pravidelně předával Allenu Dullesovi, se kterým se znal z ministerstva zahraničí a který nyní působil jako vedoucí rezidentury OSS ve Švýcarsku. Výměnou za to domluvil pomoc OSS levicovým odbojovým organizacím, hlavně francouzským Maqistům a komunistům. Sovětský kontakt po něm nejprve chtěl, aby popsal své styky s generálem Krivickým a poté se odmlčel.                

Po válce Field zůstal i nadále v Evropě. Na podzim 1947 ukončil svou činnost v UUSC a stal se dopisovatelem amerických novin se specializací na země východní Evropy. Poté, co se v srpnu 1948 objevil Chambers před HUACem a začal jmenovat sovětské špiony, napsal Alger Hiss Noelu Filedovi dopis, kterým ho varoval před návratem do Spojených států. Jeho jméno mezi špiony bylo zveřejněno v říjnu 1948.

Noel Field se nacházel v Československu, kde se snažil získat povolení k trvalému pobytu, když byl 11. května 1949 na žádost maďarské tajné policie zatčen StB a vydán do Maďarska. Jeho manželka a bratr měli obavu, že Noela unesla CIA ve spojitosti s Hissovou kauzou. Manželka Fielda cestovala do Prahy, kde se setkala s příslušníky StB a popisovala jim manželovu práci pro sovětské tajné služby. V srpnu 1949 byla předána do Maďarska, kde byla rovněž zatčena. Bratr Hermann Field byl zatčen v Polsku.

V září 1949 začal v Maďarsku proces s László Rajkem a Noel Field zde sehrál podobnou roli jako pak u dvou dalších procesů. Vyšetřovatelé z něj udělali řídícího důstojníka amerických tajných služeb, který vedl agenty protistátních spikleneckých center. Těmito dalšími dvěma procesy byly proces ve Východním Německu v roce 1950 s Willim Kreikemeyerem a Československý proces s Rudolfem Slánským v roce 1952.

Řídící roli Noela Fielda údajně vymyslel samotný Lavrentij Berja. Tematicky se mu hodil k tomu, co bylo vidět především při procesu se Slánským. Obvinění měli vazby ke španělské občanské válce a dosud nevídaným způsobem byl zdůrazňován jejich židovský původ a „kosmopolitní“ styky.

Samotní Fieldovi v žádném z těchto procesů souzeni nebyli. Po Stalinově smrti se nevědělo, co s nimi dál a tak byli propuštěni z vězení v roce 1954. Jejich adoptovaná dcera byla odsouzena k smrti ve východním Berlíně tajným sovětským vojenským tribunálem. Popravě nakonec unikla a byla propuštěna v roce 1955. Hermann Field se rozhodl pro návrat do USA, kde v roce 1999 vyšla kniha, v níž popsal svoje a rodinné osudy. Noel Fiel s manželkou zůstali přesvědčenými komunisty a do konce života žili v Maďarsku.

V době před propuštěním, kdy už nebyl na Fielda vyvíjen tlak na získání falešných výpovědí k procesům, s ním vyšetřovatelé hovořili o jeho skutečných špionážních aktivitách. V maďarských archivech byly nalezeny protokoly, kde Field popisoval, jak se ho na podzim 1935 snažil Alger Hiss zrekrutovat pro podzemní komunistickou činnost. On, protože o něm věděl, že pro Sovětský svaz už pracuje, mu sdělil, že už byl zrekrutován dříve. Tak byla po pádu železné opony potvrzena výpověď Hede Massingové.

Zůstává fascinujícím zákrutem dějin, jak jeden a ten samý člověk figuroval v nejvýznamnějších špionážních kauzách na obou stranách železné opony.

Posledním zdrojem poznatků je kombinace informací z bývalých Sovětských archivů a dešifrovaných depeší Sovětské ambasády. Ruské archivy jsou problematické v tom, že chvíli po pádu Sovětského svazu v nich bylo možné bádat relativně volně, pak už zase nikoliv, takže to, co máme k dispozici, jsou různé výpisy a opisy z doby, kdy je bylo možné pořídit. Pokud někdo vznese obvinění, že v těchto výpiscích jsou omyly či dezinterpretace, bohužel to nyní není možné ověřit pohledem na originální dokumenty.

Víme například, že existovalo memorandum Anatolie Gorského, rezidenta NKVD/MGB/KGB na ambasádě ve Spojených státech, z prosince 1948, ve kterém své nadřízené informuje o škodách, jaké sovětská špionážní síť v USA utrpěla po dezerci Bentleyové. Mimochodem o dezerci Bentleyové se dozvěděla sovětská špionáž velmi brzy od svého britského zdroje Kima Philbyho (jednoho z Cambrigeských studentů získaného ve 30. letech). V tomto memorandu je seznam spolupracovníků, které Bentleyová mohla kompromitovat, který se shoduje se jmény, které Bentleyová uvedla, včetně Algera Hisse. V dalším memorandu Gorský rozebírá, jakým nejlepším způsobem by šlo Bentleyovou zabít. 

O tomto memorandu máme informace na základě výpisků Alexandera Vassilieva. Není přístup k originálnímu dokumentu, aby bylo možné přesnost výpisků ověřit. Na druhou stranu se tyto informace shodují s řadou informací z ostatních zdrojů.

Překlad výpisků Vassilieva:

[nečitelné] do 1949 v podstatě přerušil veškeré snahy vyhledat a získat nové agenty.

[nečitelné] zdržel se snah navázat spojení s kompromitovanými agenty.

Ve svém praktickém působení rezidentura postupovala cestou nejmenšího odporu. Získávala buď osoby, jejichž pozitivní vztah ke komunistické straně byl široce známý (JACK, PRŮVODCE, LANA, RUR, KAHN, etc.) nebo se jako agenty snažila využít osoby z lidových demokracií, které s námi sympatizují, ale nemají přístup k zájmovým informacím.

Zodpovědnost spočívá na rezidentu FJODOROVI. Kvůli jeho zaujetí základní činností, VLADIMÍR nemohl být zapojen do všech [aspektů?] operačních aktivit.

Je podstatné doplnit vaší [nečitelné] na rezidentuře nejlepšími kádry komunistických pracujících.

Kolaps v USA (1938 – 48)

Skupina KAREL

1. KAREL – Whittaker Chambers, bývalý vrchní redaktor magazínu Time. Zrádce.

2. JEROME – Barna Bukov (Altman), náš bývalý kádr a kolega. Nyní v SSSR.

3. LEONARD – Alger Hiss, bývalý zaměstnanec ministerstva zahraničí.

4. JUNIOR – Donald Hiss, bývalý zaměstnanec ministerstva vnitra.

5. 104. – Henry A. Wadleigh, bývalý zaměstnanec ministerstva zahraničí.

6. 118. – F. V. Reno, bývalý zaměstnanec testovacího střediska Aberdeen.

7. 105. – Henry Collins, bývalý zaměstnanec ministerstva zemědělství, ředitel Americko-Ruského institutu v New Yorku.

8. 114. – William W. Pigman, bývalý zaměstnanec standardizačního úřadu.

9. BOUŘE – Joseph Peters (alias Isidor Burstein), bývalý člen ústředního výboru komunistické strany USA.

10. WIG – Lee Pressman, bývalý právní poradce výboru průmyslových organizací.

11. 116. – Harry Azizov, bývalý zaměstnanec kovolitecké firmy v Chicagu.

12. 101. – Peter MacLean, reportér a fotograf, neaktivní od 37.

13. 103. – David Carpenter, zaměstnanec novin.

14. 107. – Felix Inslerman, zaměstnání neznámé.

15. 113. – Harry Rosenthal, zaměstnanec pojišťovací společnosti ve Filadelfii.

16. 115. – Lester Hubsch [Hubel?], bývalý zaměstnanec Frankfoldského arzenálu.

17. ERNST – Noel Field, bývalý zaměstnanec ministerstva zahraničí.

18. RUPERT – V. V. Svešnikov, bývalý zaměstnanec ministerstva války.

19. RICHARD – Harry White, bývalý náměstek ministra financí Morgenthaua, zemřel v r. 48.

20. AILERON – D. Silverman, bývalý šéf plánování, statistické oddělení vojenského letectva.

21. RUBL – Harold Glasser, bývalý šéf peněžního odboru ministerstva financí.

Skupina ZRZKA

1. ZRZKA – Hedwiga Gompertz, manželka VACKA, vyslaná do U. S. v roce 34 se základními úkoly, zrádkyně od roku 48.

2. VACEK – Paul Massing, vědec na Columbia University, Institut sociálních studií. Zrádce.

3. OSKAR – Oscar Bernstein, právník, užívaný pro organizování krytí pro naše pracovníky v U. S.

4. KNÍŽE – Laurence Duggan (aka 19.), bývalý zaměstnanec ministerstva zahraničí. Sebevražda.

5. RUFF – Franz Neumann, bývalý konzultant odboru výzkumu a analýz OSS.

6. VARDO – E. Y. Zarubina, náš bývalý kádr a kolega. V současnosti v SSSR.

Skupina BUBEN

1. BUBEN – Louis Budenz, bývalý člen ústředního výboru komunistické strany USA, bývalý redaktor novin Daily Worker, v současnosti profesor na Fordham Catholic University.

2. BOB – Robert Menaker, obchodní cestující pro několik firem.

3. LIBERÁL – Frank Palmer. Zaměstnání neznámé. Bývalý člen komunistické strany USA, od strany odešel r. 37. BUBEN byl zrekrutován s jeho pomocí.

4. CHLAP – Franklin Salmond, bez konkrétního úkolu, manžel RITY. Využíván pro komunikaci jako spojař.

5. RITA – (aka SATYR). Sylvia Caldwellová, technická sekretářka Trockystické skupiny v New Yorku

6. HARRY – Rabinovič, náš bývalý kádr a kolega. V současnosti v SSSR.

Skupiny ZVUK a MYRNA

1. ZVUK – Jacob Golos (Raisin), náš bývalý ilegální kolega v U. S. Zemřel v r. 43.

2. MYRNA – Elizabeth Bentleyová, bývalá viceprezidentka United Sates Service and Shipping Corporation. Zrádkyně od r. 45.

3. TAN – Harry Magdoff, bývalý zaměstnanec ministerstva obchodu.

4. TED – Edward Fitzgerald, bývalý zaměstnanec ministerstva obchodu.

5. KRTEK – Charles Kramer, bývalý poradce Senátora Peppera.

6. IZRA – Donald Wheeler, bývalý zaměstnanec OSS.

7. SID – Allan Rosenberg, bývalý zaměstnanec Forein Economic Administration.

8. DAN – Stanley Graze, zpravodajský zaměstnanec ministerstva zahraničí.

9. ARENA – Gerald Graze, bratr DANA, bývalý zaměstnanec ministerstva obrany.

10. BOJ – Charles Flato, bývalý zaměstnanec Forein Economic Administration.

11. NÁJEZD – Victor Perlo, bývalý zaměstnanec War Production Board.

12. ROBERT – Gregory Silvermaster, bývalý zaměstnanec Reconstruction Financial Corporation na ministerstvu obchodu.

13. VIM – (aka PÁŽE), Lauchlin Currie, bývalý poradce prezidenta Roosevelta.

14. VRCHOL – Frank Coe, bývalý šéf měnového odboru ministerstva financí.

15. ŽALUD – Bela Gold, bývalý zaměstnanec ministerstva obchodu.

16. ŽEŇA – Sonia Goldová, bývalá sekretářka šéfa Monetary Research Administration na ministerstvu financí.

17. TINO – Irving Kaplan, bývalý zaměstnanec Forein Economic Administration.

18. SAX – Solomon Adler, bývalý zaměstnanec ministerstva financí.

19. PILOT – Ludwig Ullmann, bývalý zaměstnanec ministerstva války.

20. BAK – David Weintraub, bývalý zaměstnanec UNRRA.

21. X – (aka INFORMÁTOR). Joseph Katz, náš starý agent, vedoucí skupiny, spolumajitel továrny na rukavice, krytí, které jsme mu vytvořili, v současnosti zakládá společnost v Itálii jako krytí naší tajné kurýrní linky mezi Evropou a U. S.

22. ADAM – Eva Getzoffová, zaměstnankyně Jewish Welfare Board.

23. ZAJÍC – Maurice Halperin, bývalý zaměstnanec OSS.

24. KOCH – Duncan Lee, bývalý zaměstnanec OSS.

25. MŮZA – Helen Tenneyová, bývalá zaměstnankyně OSS.

26. FLÓRA – Ruth Rivkinová, bývalá zaměstnankyně UNRRA.

27. MĚSÍC – Bernard Redmont, bývalý zaměstnanec Rockefellerova výboru [Výbor pro koordinaci meziamerických záležitostí na ministerstvu zahraničí, kterému předsedal Nelson Rockefeller].

28. MIRÁŽ – Robert Miller, bývalý zaměstnanec ministerstva zahraničí.

29. DAR – Mary Priceová, bývalá sekretářka novináře Lippmana.

30. GOR – Joseph Gregg, bývalý zaměstnanec Rockefellerova výboru.

31. TEDDY – William Remington, bývalý zaměstnanec War Production Board.

32. OPATRNÝ – Julius Joseph, bývalý zaměstnanec OSS.

33. ECHO – S. Schuster, člen štábu ústředního výboru komunistické strany USA.

34. IRMA – Ray Elson, bývalý viceprezident United States Service and Shipping Corporation.

35. ZELENÝ – John Spivak, novinář, před rokem 41 s Trockysty.

36. VADIM – A. V. Gorský, bývalý rezdent MGB USSR ve Washingtonu. V současnosti v SSSR.

37. LUISA – Pravdina, bývalá zaměstnankyně ministerstva obchodu, žena SERGEJE, rezidentka v New Yorku. V současnosti v SSSR.

38. SERGEJ – V. Pravdin, bývalý rezident MGB SSSR v New Yorku. V současnosti v SSSR.

39. ŠTOK – náš kádrový kolega M. Šaljapin, v současnosti v SSSR.

40. GENNADY – G. B. Ovakimian, bývalý rezident MGB SSSR v New Yorku, v současnosti v SSSR.

41. ALBERT – A. I. Achmerov, bývalý ilegální rezident MGB SSSR v New Yorku, v současnosti v SSSR.

42. ELZA – Achmerová, manželka ALBERTA, Americko-Sovětská občanka, v současnosti v SSSR.

43. HOUBA – Willard Park, zaměstnanec Rockefellerova výboru.

44. CHARLIE – Cedric Belfrage, bývalý zaměstnanec Anglické zpravodajské rezidentury v New Yorku. V současnosti novinář.

Skupina BERG-ART

1. BERG – Alexander Koral, bývalý inženýr municipality New York.

2. ART – Helen Koralová, manželka BERGA, v domácnosti.

3. SYN – Richard Koral, syn, student.

4. DLOUHÝ – Norman Haight, inženýr fimry Sperry Gyroscope Company v New Jersey.

5. CHYTRÝ – Elliot Goldberg, inženýr ve společnosti ropných zařízení v New Yorku.

6. HURON – Byron T. Darling, inženýr pro gumárnskou společnost.

7. UČITELKA – Melamed, učitelka na hudební škole v New Yorku.

8. KORA – Emma Phillips, žena v domácnosti.

9. LOIS – Sylvia Koralová, bývalá sekretářka oddělení šifrování, Office of War Information.

10. ŠIŠKIN – Eduardo Pequeno, obchodník v Caracasu, Venezuela.

11. POSLÍČEK – Richard Setaro, novinář, bývalý zaměstnanec Columbia Broadcasting System, v současnosti v Buenos Aires.

12. ARŤEM – A. Slavjanin, náš kádr a kolega, v současnosti v SSSR.

13. TWAIN – S. M. Semjonov, rezident, technická zpravodajská činnost pro komunistickou internacionálu v Paříži, v současnosti na dovolené v Moskvě.

14. ALEXEJ – A. A. Jatskov, náš kádr a kolega, v současnosti v SSSR.

15. JULIE – O. V. Šimmel, náš kádr a kolega, v současnosti v SSSR.

16. ŠÁH – K. A. Chugunov, náš kádr a kolega, v současnosti v SSSR.

1. Gorsky (prosinec 48)

Dešifrované depeše v projektu VENONA. Sověti používali k zašifrování svých důležitých depeší jednorázové šifrovací tabulky. Při dodržení bezpečnostních postupů – zde toho, že každá z tabulek je použita k zašifrování právě jedné zprávy a nebude užita znovu – jsou zprávy nedešifrovatelné. Produkce těchto tabulek byl pomalý a náročný proces. V letech 1941 – 1942 se Sovětský svaz dostal na všech stranách pod takový tlak, že továrna produkující tyto tabulky, aby splnila požadavky na ní kladené, vyrobila několik desítek tisíc kusů duplicitně. To vytvořilo v sovětském šifrovaném provozu určitou zranitelnost, kterou se vedení pokusilo omezit alespoň tím způsobem, že duplicitní tabulky rozdalo na velmi vzdálená místa.

V roce 1943 si této zranitelnosti všimnuly Americké tajné služby a začaly pracovat na dešifrování těch sovětských depeší, které byly zaslány pomocí duplicitních tabulek. Výsledky byly následující.

Podařilo se dešifrovat asi 50 % zpráv z rádiového provozu GRU Washington-Moskva z roku 1943, ale žádné zprávy z ostatních let.

Z provozu NKVD/MGB USA-Moskva se podařilo dešifrovat

1942 1,8% zpráv

1943 15% zpráv

1944 49% zpráv

1945 1,5% zpráv    

Ze stovky tisíc zachycených zašifrovaných zpráv se podařilo dešifrovat nebo částečně dešifrovat okolo 3000. Po spotřebování duplicitních tabulek se stal Sovětský radiový provoz opět nečitelným. Z dešifrovaných zpráv se podařilo s jistotou zjistit, že Sovětské špionážní sítě předávají do Moskvy informace o projektu jaderné bomby a mají několik špionů ve vysokých postaveních na ministerstvech. Dále bylo vyvozeno, že 349 amerických občanů mělo nějaký vědomý kontakt/navázalo spolupráci se Sovětskými špionážními službami. Z těchto 349 se dodnes podařilo identifikovat skutečným jménem asi polovinu.

Patnáct až dvacet těchto špionů pracovalo v OSS (předchůdci CIA), po šesti špionech pracovalo u War Production Board, Board of Economic Warfare, Office of the Coordinator of Inter-American Affairs a Office of War Information. Tedy potvrzení výpisků Vassileva uvedených výše.

Co se týče případu Algera Hisse, tak se centrem pozornosti stala zpráva 1822, Washington do Moskvy, 30. dubna 1945. Ta zní:

Dodatek k našemu telegramu č. 28 jako výsledek konverzace „A“ s ALEŠEM vyplynulo:

1. ALEŠ pracoval pro sousedy od roku 1935.

2. Několik let vede malou skupinu pracovníků ve zkušební době, která se z větší části skládá z jeho příbuzných.

3. Skupina i sám ALEŠ pracují na získávání výhradně vojenských informací, materiály z BANKY – sousedé údajně nejeví velký zájem a ty pravidelně nepředává.

4. V poslední době ALEŠ pracuje s PAVLEM /opakuji PAVLEM/ který se rovněž příležitostně stýká s ostatními členy skupiny.

5. Nedávno ALEŠ a jeho skupina obdrželi Sovětská vyznamenání.

6. Po Jaltské konferenci v Moskvě jeden vysoce postavený soudruh (ALEŠ naznačil, že šlo o soudruha Vyšinského) kontaktoval ALEŠE a na přání vojenských sousedů mu vyslovil jejich díky, atd.

VADIM

Několik poznámek pro interpretaci téhle zprávy. VADIM byl Anatolij Gorský, rezident NKVD/MGB ve Washingtonu. „Sousedé“ jsou vojenská rozvědka GRU. „A“ může být Izák Abdulovič Achmerov. BANKA je ministerstvo zahraničí. Bylo běžné, že se krycí jména v průběhu doby měnila. Například Harry Dexter White byl v Sovětských depeších a dokumentech identifikován pod třemi různými krycími jmény. 

Ve dvacátých letech a první polovině třicátých let byla zahraniční špionáž SSSR doménou vojenské rozvědky GRU. Poté do této oblasti stále více začala zasahovat NKVD/MGB/KGB a špiony, kteří nepředávali výhradně vojenské informace, si přebírala pod sebe a pod své vedení. Větu o předávání „výhradně vojenských informací“ tak můžeme chápat buď tak, že GRU ALEŠE instruhovala, aby se oproti předchozí době orientoval jen na vojenské zprávy, aby o něj nepřišla, nebo aby to alespoň tak NKVD tvrdil.

ALEŠ byl na základě této zprávy identifikován jako Alger Hiss. Hissovi stoupenci proti tomu vznesli několik námitek. John Lowenthal, který se už jako mladý právník dobrovolně připojil k Hissově obhajobě, tvrdil, že zpráva byla při překladu z ruštiny zkomolená a špatně pochopená. Tato debata byla uzavřena, když NSA zveřejnila ruský originál.

Další linií obrany se stalo tvrzení, že ALEŠ není Hiss, ale může to být ve skutečnosti někdo jiný. Podívejme se tedy, na základě čeho byl Hiss identifikován.

Na závěrečný díl seriálu od Vládi Krupy se můžete těšit již za týden.