Případ Algera Hisse (37. díl - Významná fakta, která nebyla předložena před soudy II.)

Mises.cz: 27. října 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 19

Po ukončení Jaltské konference většina americké delegace odjela přes Irán přímo zpět do USA. Pouze čtyři lidé jeli z Jalty do Moskvy: ministr zahraničí Edward Stettinius, diplomat a poradce pro Evropské záležitosti H. Freeman Matthews, Alger Hiss (nyní již zmocněnec plánu založit OSN) a Wilder Foote, novinář, který byl na ministerstvo zahraničí přiveden teprve nedávno jako ministrův tiskový mluvčí a autor jeho proslovů.

Kdo z nich mohl pracovat pro GRU od roku 1935?

Foote žil ve třicátých letech a až do roku 1941 na venkově ve Vermontu, kde byl redaktorem místních novin. Široko daleko se nenacházel žádný cíl, který by i jen vzdáleně mohl být pro nějakou Sovětskou tajnou službu lákavý. Nebyla nalezena žádná linka, která by Footeho propojila s někým od Sovětské špionáže.

Stettinius byl ve třicátých letech viceprezidentem General Motors a poté v radě ředitelů U. S. Steel Corporation. Sovětský svaz podnikal rozsáhlou průmyslovou špionáž, takže by byl potenciálně zajímavým úlovkem. Není ovšem moc pravděpodobné, že by se přihlásil o místo špiona iniciativně sám a žádný spojovací článek nebyl nalezen.

Matthews ve třicátých letech působil jako diplomat v řadě destinací a mohl by tak být potenciálně zájmovou osobou pro GRU. Nebyl nalezen spojovací článek, který by ho s ní propojil.

Kdo z nich měl rodinné příslušníky, kteří by byli propojeni se Sovětskou špionáží?

Hissovi pomáhala jeho manželka Priscilla a jeho bratr Donald byl přeložen z ministerstva práce na ministerstvo zahraničí v listopadu 1937 – těsně před Chambersovým útěkem. Zůstal tam až do konce Druhé světové války. U nikoho z ostatních nejsou žádné důkazy, které by někoho z rodinných příslušníků spojily se Sovětskou špionáží. Žádný z jejich příbuzných ani s nimi nepracoval na ministerstvu.

Kdo z nich jevil mimořádný zájem o vojenské informace?

Šest měsíců před odesláním telegramu 1822 Alger Hiss přišel na ministerstvu s neobvyklým návrhem, založit nový „úřad zvláštního tajemníka pro vojenské záležitosti“ který by byl propojen s jeho úřadem pro zvláštní politické záležitosti, jenž organizoval vznik OSN. Když ho v roce 1946 začala FBI poprvé neochotně prověřovat, jako první věc zjistili, že si Hiss ze své autority vyžádal „tajné dokumenty o jaderné energii a vojenském zpravodajství“, které byly naprosto mimo působnost jeho úřadu. U nikoho jiného ze zbývajících třech podezřelých nebyla podobná věc zjištěna a Wilder Foote jako pouhý tiskový mluvčí by vůbec neměl pravomoc jí udělat.

Podle Chambersových pamětí bylo PAVEL krycí jméno Maxima Liebera. Lieber se nacházel na rozhraní otevřeného a tajného členství v komunistické straně. V Chambersově špionážní síti plnil různé pomocné úlohy a měl kontakt s Hissovou rodinou. Poté, co Chambers dezertoval, GRU vyslala Liebera ho hledat a přebrat po něm zbytky jeho sítě. Když v létě 1948 propukla Hissova kauza, tak Lieber odmítl vypovídat s odvoláním na pátý dodatek jak u FBI, tak před velkou porotou. Záznamy Hissových právníků ukazují, že v době soudu za nimi přišel kontakt z Komunistické strany se zprávou, že „Lieber zná Hisse, ale nikdy to nepřizná.“ V roce 1951 Lieber uprchl do Mexika a poté, při stupňujícím se tlaku Spojených států na jeho vydání, v roce 1954 do Polska. Není jiných důkazů, které by někoho ze zbývajících tří lidí propojil s PAVLEM/Lieberem.

Ve vydání Perjury z roku 1997 Allen Weinstein cituje dokumenty MGB/KGB relevantní k tématu získání vyznamenání. Je to memorandum z dubna 1945 od Pavla Fitina, šéfa zahraničního zpravodajství MGB pro Vsevoloda Merkulova, šéfa MGB. Fitin poznamenává, že jeden ze zdrojů na ministerstvu financí Harold Glasser (RUBL) pracuje pro sovětskou rozvědku už od května 1937 a „skupina agentů vojenských sousedů, jejímž byl RUBL členem dříve, dostala nedávno řády SSSR. O tomto faktu se RUBL dozvěděl od přítele ALEŠE, který je vůdcem zmíněné skupiny.“

Článek, který spojuje Glassera s Hissem poskytla ve své výpovědi Elizabeth Bentleyová:

„Ohledně Harolda Glassera si vzpomínám, že po jedné z jeho služebních cest do Evropy, pravděpodobně do Itálie, mi Victor Perlo řekl, že se ho Glasser zeptal, jestli by zase nemohl být členem jeho skupiny. Zeptala jsem se Victora, jak Glasser vůbec opustil jeho skupinu a on mi řekl, že si ho pod sebe spolu s dvěma dalšími přebral někdo jiný. Perlo nevěděl, kdo to je, ale řekl, že tuto informaci by mohl mít Charles Kramer. O něco později jsem o této záležitosti mluvila s Kramerem v New Yorku. Kramer mi řekl, že ten, kdo si Glassera přebral od Perlovy skupiny, byl Hiss z ministerstva zahraničí.“

Dalším střípkem do mozaiky je článek, který v roce 2006 vyšel v Ruském vojenském časopisu Rudá Hvězda od Vladimíra Loty. Lota v něm popisuje úspěchy vojenské špionáže ve Washingtonu během Druhé světové války. Tvrdí, že mnoho z agentů stále nebylo identifikováno a nejenže neposkytuje žádná pravá jména, ale změnil i krycí jména, aby se vyhnul jakékoliv identifikující informaci. Článek se soustředí na úspěchy skupiny GRU, kterou Lota nazývá OMEGA, jejímž hlavním zdrojem byl DOKTOR, někdo s přístupem k vrcholovým informacím ohledně Americké zahraniční politiky. OMEGA byla tak úspěšná, říká Lota, že v únoru 1945 dostal DOKTOR a další čtyři členové jeho skupiny vysoká sovětská vyznamenání. Při spojení těchto informací lze dovodit, že DOKTOR je nejpravděpodobněji Alger Hiss. Navíc další relevantní informací je, že Lota píše, že DOKTOR byl zdrojem GRU už ve třicátých letech, kontakt s ním byl načas ztracen a obnoven byl v létě 1941. Poté, co Chambers dezertoval na jaře 1938, Hiss a další s ním spojené zdroje byly na čas evidentně deaktivovány. Nikdo ze zbylých tří není pravděpodobným kandidátem na DOKTORA a ze všech nejméně Wilder Foote, který se do Washingtonu dostal až v listopadu 1941 na nízkou pozici do tiskového odboru Office of Emergency Management, úřadu průmyslové mobilizace. DOKTOR byl ve Washingtonu a poskytoval GRU strategické informace vysoké úrovně už v srpnu 1941.

Co se týče návštěvy Moskvy v roce 1945, program všech čtyř byl poměrně shodný. Nejpravděpodobnějším místem, kde mohlo dojít k „vyjádření díků“ od soudruha Vyšinského, byla návštěva Bolšoj Těatr na pozvání Sovětské strany. Ministr Stettinius a Alger Hiss seděli ve společné loži s Vyšinským (tehdy ministr zahraničí SSSR) a dalšími sovětskými prominenty. Matthews a Wilder Foote seděli ve vedlejších ložích s nižší garniturou.  

VENONA 1822 nebyla posledním slovem ohledně ALEŠE. Allen Weinstein a Alexander Vassiliev citovali několik dokumentů KGB, které se odkazovaly na agenta GRU ALEŠE ve vydáních Perjury z roku 1997 a The Haunted Wood z roku 1999. V obou knihách byl ALEŠ identifikován jako Alger Hiss. Hissovi obhájci odmítli akceptovat identifikaci ALEŠE jako Hisse na základě toho, že nevěří Vassilievovi, který měl přístup k materiálům KGB, které si oni nemohou ověřit.

Jedna z Vassilievových poznámek, která byla přepisem zprávy zaslané Anatoliem Gorským 5. března 1945 (nebyla rozluštěná projektem VENONA) se stala předmětem dalšího kola kontroverzí.

Vassilievův přepis zprávy se stal veřejným během jeho žaloby pro pomluvu na Johna Lowenthala, kterou podal ve Velké Británii v roce 2002. John Lowenthal ovšem zemřel v roce 2003 a tak ze soudního případu sešlo. Jeho bratr David Lowenthal poskytl v roce 2006 fotokopii Vassilevovy poznámky (psané rukou v ruštině) dalším výzkumníkům. Na základě této fotokopie publikovali Kai Bird a Světlana Červonnaja v roce 2007 článek „The Mystery of Ales“ tvrdící, že ALEŠEM byl Wilder Foote.

Podívejme se na text oné poznámky:

On [Gorský] by chtěl být členem Sovětské delegace v San Franciscu. Ovšem nemůže své místo přenechat nikomu z podřízených. Chce ho předat SYNOVI [F. A. Garanin, převedený z Kuby do Washingtonu jako atašé Sovětské ambasády]. Po konferenci by chtěl VADIM odjet do Moskvy podat osobní hlášení.

Zvláštní pozornost věnovat ALEŠOVI. Byl na Jaltské konferenci, poté jel do Mexiko City a ještě se nevrátil. Naší jedinou spojkou s ním je RUBL. RUBL pojede na služební cestu [Itálie] – bude obtížné mít dohled nad ALEŠEM. S RUBLEM jsme o ALEŠOVI několikrát mluvili. Jak jsem již psal, RUBL hodnotí ALEŠE jako vynikajícího člena Komunistické strany. ALEŠ je podle něj silnou osobností, pevné a rozhodné povahy, zcela si vědom toho, že zastává ilegální pozici se všemi možnými důsledky. Naneštěstí se zdá, že má, stejně jako všichni ostatní místní komunisté, svou vlastní představu o práci v utajení. Jak jsem již reportoval, ALEŠ a RUBL dříve pracovali pro KARLOVU informační skupinu, která měla vztah se sousedy. Když bylo spojení s KARLEM ztraceno, RUBL se odmlčel a ALEŠ navázal spojení s PAVLEM. To o sobě řekl RUBLOVI asi před rokem a půl, když ho žádal, aby se také setkal s PAVLEM.

RUBL by si mohl s ALEŠEM promluvit o pokračování práce. Kdyby ALEŠ nechtěl pracovat s ním, mohl by pracovat přímo s námi.

Existuje nejasná situace. Asi před půl rokem ALEŠ řekl RUBLOVI, že se setkal s nějakým Rusem (neřekl jeho jméno), který od něj okamžitě žádal hlášení ohledně jisté záležitosti. ALEŠ se ptal RUBLA, co by měl udělat a RUBL odpověděl vyhýbavě, že by měl dělat to, co uzná za vhodné.

ALEŠE by měl kontaktovat Sovětský zástupce. Buď zaměstnanec ústředí, SERGEJ nebo já, VADIM. Nejvhodnějším místem by byla konference v San Francisku. Po dvou nebo třech schůzkách, v závislosti na tom, jak si ALEŠ povede, můžeme probrat naši věc. Spolehneme se buď na heslo, odkaz na RUBLA, nebo na pokrokové názory samotného ALEŠE.  

Bird a Červonnaja se soustředili na jedinou část této zprávy. Poznámku, že ALEŠ byl na Jaltě a potom jel do Mexiko City, kde je doteď. Stettinius, Hiss, Matthews a Foote byli všichni na Jaltě, odtud jeli na krátkou návštěvu Moskvy a pak cestovali do Mexiko City na meziamerickou konferenci ministrů zahraničí, která se konala od 21. února do 8. března 1945. Ovšem Matthews a Hiss se z této konference vrátili předčasně a 5. března byli ve Washingtonu. Hiss dával rozhovor rádiové stanici NBS již v sobotu 3. března. To tedy nechává „jediného“ podezřelého – Wildera Foota (protože o ministru Stettiniovi by nikdo nevěřil, že byl sovětským špionem už od půle třicátých let).

O Wilderu Footovi bylo dále zjištěno, že měl levicovou politickou orientaci, později pracoval pro OSN jako tiskový mluvčí generálního tajemníka Trygve Lieho a jeho loajalita byla předmětem prověrky FBI.

Problém je, že, jak jsme si ukázali, tak nic z ostatních informací na něj nesedí a některé ho i silně vylučují. Jednoduché vysvětlení záhady tedy je, že se Gorský o dřívějším návratu Algera Hisse zkrátka nedozvěděl. Na oficiálním seznamu účastníků konference byl Alger Hiss stále veden jako jeden z hostů, pokud by si takovou věc Gorský ověřoval.

Veškeré další informace ve zprávě podezření proti Algeru Hissovi jen potvrzují, obzvláště to, že RUBL a LEONARD (Alger Hiss) jsou uvedeni jako členové jedné skupiny KAREL v Gorského memorandu z roku 1948.

Nenalezly se žádné doklady o tom, že by Wilder Foote někdy byl členem komunistické strany. Všichni Američané, kteří na začátku padesátých let pracovali pro OSN, byli předvoláváni před bezpečnostní výbor Senátu, aby vypovídali o své stranické minulosti. Ti, kteří se odvolali na pátý dodatek, byli propuštěni, donuceni rezignovat, nebo jim nebyl obnoven kontrakt. Šetření FBI ohledně Foota nepřineslo žádné výsledky. Jeden z kolegů ho obvinil z komunistických sympatií (kvůli jeho názoru na Hissův případ!), ale veškeré informace o něm se ukázaly jako k ničemu nevedoucí a FBI i Senátní komise ukončily jeho prošetřování.

To, že Alger Hiss byl Sovětským špionem ALEŠEM/LEONARDEM je dnes široce přijímaným faktem, který zpochybňuje jen malá skupina Hissových skalních přívrženců. Chambersův příběh nakonec přežil podpořen masivním množstvím nezávislých důkazů. Hissova strana proti tomu trpí třemi základními defekty.

1. Neobjevil se žádný motiv, který by vysvětlil Chambersovo chování a proč by tak komplexně lhal zrovna o Hissovi, když všichni ostatní, které jmenoval, byli odhaleni jako spolupracovníci Sovětských rozvědek nebo členové komunistické strany.

2. Musí odepsat jako náhodu přátelství mezi těmito tak rozdílnými muži se vším, k čemu během něho prokazatelně došlo. Dokonce i omezené přátelství, které popisoval Hiss, je těžko vysvětlitelné. 

3. Vysvětlení, odkud vzal Chambers dokumenty napsané Hissovou rukou a na psacím stroji Hissových, které nebude tak komplikovaně nepravděpodobné, že se při něm člověku protočí oči.

V celém případu zbývá jediná oblast záhad. Co si Hiss myslel během celé této doby? Kdy a proč se stal komunistou? Co ho přivedlo ke špionáži? Co si myslel během slyšeních HUACu, soudů a svého dlouhého pozdějšího života? To se nikdy s jistotou nedozvíme. Můžeme si dopřát pouze spekulace.

Hiss mohl zůstat komunistou až do své smrti. Když vezmeme v úvahu, jak moc a jak dlouho lhal a kolik nevinných třetích stran tím poškodil, je obtížné si představit někoho, jak jedná v tomto měřítku jen proto, aby zakryl mladickou nerozvážnost nebo si zachránil kariéru. Pravděpodobně věřil tomu, že slouží vyšší věci. To by z Hisse v určitém smyslu dělalo člověka, který obětoval svůj život na oltář toho, v co věřil.

Historik Garry Wills napsal v sedmdesátých letech, že Hissovo odmítání napsat autobiografii, jeho naprosté zapření jakýchkoliv komunistických aktivit, jeho tvrdohlavé popírání Chambersových tvrzení, dokud ho externí důkazy nepřinutily změnit příběh, dává smysl jen tehdy, pokud Hiss skrýval daleko více, než o čem svědčily pouze Chambersovy dokumenty. 

Proto by bylo urážkou mu uvěřit. Je lépe si myslet, že tím sloužil svým vlastním bohům se skrytou galantností. Pouze jako tajný nepřítel znovu získává integritu, kterou v něm ostatní lidé vždy cítili. Nepřítel, kterému se dá zasalutovat i když se ho snažíme porazit.

Rebbeca Westová přišla s několika zajímavými spekulacemi o tom, co se Hissovi honilo hlavou na počátku případu v roce 1948. Logicky předpokládá, že když Chambers zběhnul, tak Rusové provedli vyhodnocení škod. Zjistili si, kdy Bukovovi předal poslední dokumenty a podle toho odhadli, co má Chambers u sebe. Pak stáli před otázkou – řekneme o tom Hissovi, když s ním znovu navážeme kontakt? Pravděpodobně se rozhodli, že ne. Hiss by mohl zpanikařit nebo vyschnout jako zdroj. Takže mu pravděpodobně lhali a řekli mu, aby neměl obavy, že Chambers na něj nic nemá.

Když pak stál Alger Hiss o deset let později před rozhodnutím, co řekne HUACu, tak vycházel z přesvědčení, že Chambers nic nemá a bude to jen slovo proti slovu. Proto se rozhodl jít na věc tak tvrdě a všechno popřít. Pokud je tohle, k čemu došlo, co se mu honilo hlavou, když mu v listopadu jeho právník William Marbury volal, že Chambers předložil dokumenty během depozice?

„Není snadné si představit mrazení, které muselo v tu chvíli vstoupit do srdce pana Hisse, když mu řekli, že pan Chambers předložil tyto dokumenty. Zažíval onu hrozivou veřejnou osamělost, hlavní nevýhodu zrady. Člověk, který se stal zahraničním agentem, odhodil loajalitu ke své vlastní zemi, ale lidé, pro které pracuje, nezahodili loajalitu ke své zemi a vždy ho pro ni budou ochotni obětovat.“

KONEC