Mises.cz

Mises.cz

Případ Algera Hisse (9. díl - Veřejné slyšení 25. srpna - úvod)

V den veřejné konfrontace byl celonárodní zájem o případ velmi intenzivní. Nešlo tu tedy jen o případ samotný, ale o jeho širší politický kontext. Připomeňme si, jaké politické proudy v tehdejší americké společnosti existovaly.

V den veřejné konfrontace byl celonárodní zájem o případ velmi intenzivní. Všichni měli názor a mnozí své názory zastávali s velkou vehemencí. Názory přitom těsně korelovaly s politickým přesvědčením a třídním rozvrstvením. Nešlo tu tedy jen o případ samotný, ale o jeho širší politický kontext. Připomeňme si, jaké politické proudy v tehdejší americké společnosti existovaly.

Mnoho lidí má dnes dojem, že studená válka začala okamžitě po roce 1945. Realita byla podstatně komplexnější. Ještě v roce 1948 se veřejné mínění ohledně role, kterou by Amerika měla sehrát v poválečném světě, volně přelévalo mezi několika póly. Stejně tak ještě nebyla vytvořena definitivní oficiální linie ohledně povahy Sovětského svazu a komunistické strany.

Existoval proud staré pravice senátora Tafta a republikánů ze středozápadu, jejichž názor byl, že Amerika by se měla vrátit zase tam, kde byla dříve. Je hospodářsky soběstačnou zemí obklopenou dvěma oceány na západě a východě a přátelskými slabými sousedy na severu a jihu, takže se klidně může vrátit k předválečnému izolacionismu. Bylo by sice smutné, kdyby se nějaké země v Evropě a v Asii přiklonily ke komunismu, ale je to skutečně náš problém? Jak může Sovětský svaz ublížit nám? Jak Americe poslouží OSN, Marshallův plán, Mezinárodní měnový fond? Komunistická strana v USA je jen malá skupina psychopatů, kterou úplně stačí ignorovat.

Opačným proudem byl levicově-intelektuální tábor. Jeho pohled byl, že se celý svět změnil v důsledku Velké deprese a Druhé světové války a nyní se nachází na prahu nové éry. Staré instituce, jako kapitalismus, soukromé vlastnictví, vydělávání peněz, národní státy a tradiční církve jsou zdiskreditované. Přichází doba rozumu a sociální spravedlnosti, kdy se lidé celého světa spojí v jednu rodinu a společně budou všechno sdílet. Sovětský svaz pak vnímali jako místo, které sice není dokonalé, ale byly v něm podniknuty kroky ve směru realizace tohoto snu a proto všechny temnější stránky mají být přehlédnuty nebo odpuštěny.

Lidé zastávající tento pohled bojovali proti jakémukoliv vyjádření, které bylo kritické ke komunismu a jakékoliv politice oponující Sovětskému svazu. Je tedy jasné, že právě tato strana se zmobilizovala na podporu Algera Hisse, jakožto modelového osvíceného státního úředníka napadeného hordami HUACu. Ostře se bila za to, že Hiss nebyl komunistou a sovětským špionem, opřena při tom o nevyslovené přesvědčení, že kdyby byl, tak by na tom nebylo nic špatného.

Tento proud nejlépe představuje Harold Laski, krátce předseda britské Labour Party a dlouhodobý intelektuální vůdce jejího radikálního křídla. Profesor na LSE, který podnikal častá přednášková turné do USA na Harvard a Yale, kde se spřátelil s Felixem Frankfurterem a Maxem Lernerem. Mnoho jeho článků vycházelo v magazínu New Republic. O jeho popularitě v kruzích intelektuální smetánky své doby svědčí to, že právě jeho žádal Joseph Kennedy, aby napsal předmluvu k první knize jeho syna Johna Fitzgeralda Kennedyho. (Což Laski odmítl s tím, že nechce své jméno připojovat k nějakému intelektuálně nevyzrálému dílku).

Laski v roce 1944 napsal knihu Faith, Reason, and Civilisation v níž uvedl, že Stalinův Sovětský svaz je jeho modelem pro to, jak bude vypadat budoucí svět a příkladem realizace křesťanských hodnot. „Je obtížné vidět, na jakém jiném základě by měla být obnovena civilizovaná tradice, než je základ, z něhož se zrodila Ruská revoluce. Poté, co byla vyslovena veškerá kritika proti ruské byrokracii, proti potlačování politické svobody projevu, jak jí známe v Anglii a Spojených státech, proti rozsahu teroru, proti ošklivému Byzantinismu doktríny stranické neomylnosti, faktem stále zůstává, že v Sovětském svazu po Říjnové revoluci mělo více lidí více příležitostí k sebenaplnění než kdekoliv jinde ve světě. Z Ruské revoluce se vynořují podobné principy, jaké byly v základech raného křesťanství.“

Podobný sentiment vyjádřil Rooseveltův viceprezident Henry Wallace: „Ze všech dnes existujících skupin jsou komunisté nejpodobnější raným křesťanským mučedníkům.“

Je evidentní, že podobná vyjádření v té době nebyla doménou nějakých okrajových postav, ale vysoce respektovaných lidí stojících v centrech politické a intelektuální moci. A přesně tito lidé se ohledně Stalinova Sovětského svazu projevili jako užiteční idioti.

Mimochodem Harold Laski byl také profesorem několika mužů z kolonií, kteří studovali na LSE a po rozpadu Britského impéria vedli své nově osamostatněné země v Asii a Africe. Nejvýznamnějším z nich byl Jawaharlal Nehru z Indie. Všichni tito studenti si ho velmi vážili pro jeho postoje k dekolonizaci a ve svých zemích se pak pokoušeli zavést různé formy socialistického hospodaření. 

(Laski se také stal předlohou pro hlavního padoucha v románu Ayn Randové Fountainhead. Randová kvůli inspiraci navštívila jednu Laskiho veřejnou přednášku v New Yorku.)

Základní charakteristiky tohoto myšlenkového nastavení obsahovaly: předpoklad, že kapitalismus a individualismus jsou mrtvé. Velmi naivní pohled na Sovětský svaz. Velký optimismus ohledně budoucnosti světa. Zaslepenost svými sny a nadějemi vůči reálným faktům. Toto byl svět mnoha levicových intelektuálů v roce 1948.

Třetí proud, který se v padesátých letech stal doktrínou dominující v obou hlavních politických stranách a zůstal jí do druhé půle šedesátých let, můžeme nazvat Amerika triumfující. USA vyšly z Druhé světové války jako hlavní světová mocnost, překonaly hospodářskou krizi, mají plnou zaměstnanost a hospodářskou prosperitu. Takže Amerika je tím fungujícím systémem, který může být receptem pro zbytek světa. Tento recept je kombinací korporátního kapitalismu, záchranné sítě sociálního státu a limitovaného demokratického rozhodování, kde významné otázky měnové a zahraničně-politické jsou vyjmuty z veřejné sféry a jsou přenechány odborníkům z ministerských úřadů a expertně řízených institucí. Relativně oproti ostatním soudobým systémům je zde největší míra politických svobod a určitá míra omezených hospodářských svobod. Příští století tedy bude patřit Americe.

The American Century je název eseje Henryho R. Luce, kde byly tyto názory vyjádřeny. Amerika musí být angažovaná ve zbytku světa, musí se stát vůdcem světa a prosadit v něm svůj model a svůj způsob života.

Triumfálně optimistický tón byl mírněn tím, že v tomto proudu existovala podskupina lidí primárně pocházejících ze středostavovských poměrů, kteří věřili v Americký způsob života tak, jak byl načrtnut, nechtěli se vracet ke staršímu uspořádání Tafta a staré pravice, uznávali jako nutnost světovou angažovanost Ameriky, ale byli hluboce podezřívaví ke všemu zahraničnímu a především ke komunismu. Nový svět, který se po válce rodí, je pro ně místem spíše obav než nadějí. Komunismus je v něm na postupu všude a komunisté mohou pronikat i do domácích institucí.

Právě tato skupina dostala v Hissově případě největší vzpruhu. Nesnášeli na Hissovi jeho harvardskou kulturní sofistikovanost, angažmá v multinárodních organizacích a kosmopolitní rozhled. Tito lidé mimochodem nemuseli ani Chamberse, protože ten byl na jejich vkus také velmi kosmopolitní a s židovskou manželkou k tomu. Právě na případu Hisse ale mohli ukázat jak tradičním izolacionistům, tak optimistickým světovládcům, že tu existují nepřátelé, kteří usilují o zničení amerického způsobu života a proti kterým je potřeba bojovat. Jinak nebude existovat žádná budoucnost pro Ameriku nebo cokoliv dobrého, co představuje. A někteří z těchto nepřátel jsou přímo mezi námi.

Mimo tohoto ideologického rozdělení Hissův případ zvýraznil i rozdělení sociální založené na třídě a stylu. Pokud jste se cítili být součástí lepší společnosti – vychodili jste jednu z elitních universit, četli jste New Yorker, neostýchali jste si objednat láhev francouzského vína v luxusní restauraci – tak i když jste v té době byli konzervativní Republikán, měli jste tendenci stranit Hissovi. Hiss představoval celou novoanglickou tradici elitních státních úředníků a jejich životního stylu. Pokud jste se v Hissově světě cítili spíše outsiderem, co navštěvoval školu, o které nikdo neslyšel, vyhodnotili jste jeho způsoby jako namyšlenost, která vyvolala tendenci postavit se proti němu. Bez ohledu na vaše ostatní politické postoje.

Byla zde ještě jedna malá skupina, která se klonila směrem k Chambersovi a od které by to na první pohled nikdo nečekal. To byli levicoví intelektuálové a někdy i marxisté, kteří ovšem měli přímou zkušenost s fungováním komunistické strany ve třicátých letech. James Wechsler, levicový redaktor New York Post, který byl ve třicátých letech členem komunistického svazu mládeže a se stranou se rozešel po kritice paktu Molotov-Ribbentrop, řekl: „Na Chambersově příběhu není nic, co by znělo nějak neuvěřitelně. Naopak vše vypadá až děsivě skutečně. Všichni jsme věděli, že zde existují temnější aspekty komunistické strany. Všichni jsme viděli, že se ve straně a kolem strany motá mnoho lidí, kteří byli právě takoví, jako Alger Hiss. Jejich vlastní poblouznění stranou obvykle nemělo dlouhého trvání. Mnoho z nich se později vynořilo sice politicky vlevo, ale jako zarputilí protivníci komunistické strany. Dovedli jsme si dobře představit důvody, které by někoho jako Hiss mohly vést k tomu, aby dělal to, co Chambers říkal, že udělal. Pro nás všechny byl tento případ připomínkou toho, čemu jsme sami propadli v našem bouřlivém mládí. Hissovo totální zapírání nás skutečně mátlo. Vše, z čeho byl na začátku obviněn, bylo jen členství v nějakém debatním kroužku. Proč to zkrátka nepřizná?“

Pohledy všech těchto skupin se soustředily na kongresové slyšení 25. srpna. To bylo první slyšení, které bylo přenášeno v přímém televizním přenosu.

 


Seriál od Vladimíra Krupy.

Na další díl se můžete těšit již za týden.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed