Problém imigrace?

Mises.cz: 14. ledna 2015, Urza, komentářů: 3

Svou poslední úvahou o kolektivní vině jsem (dle očekávání) píchl do vosího hnízda, což se krom diskusí projevilo mnoha negativními maily a dokonce jedním nesouhlasným článkem zcela míjejícím podstatu věci; za nejzajímavější ze všech ohlasů považuji připomínku, že můj text může být použit jako obhajoba pro otevření hranic komukoliv. S ohledem na to, že o přijímání či nepřijímání imigrantů nepadlo v mé stati ani slovo, by se tato poznámka mohla jevit jako nesmyslná, kdyby se však většina reakcí netočila právě kolem tohoto tématu; a ačkoliv zde rozhodně nehodlám vyvracet kritiku něčeho, co jsem nikdy nenapsal, je to právě otázka imigrace, kterou bych se rád nyní zabýval.

Hned ze začátku je třeba vysvětlit jeden podstatný rozdíl, kterého jsem se dotkl už v předchozím článku (a pro tento text je jeho pochopení nezbytné): ubližování nevinným lidem v případě sebeobrany rozhodně není automaticky aplikací kolektivní viny; ačkoliv se to tak možná může na první pohled jevit, jde o dvě naprosto odlišné věci, mezi kterými často vede jen velmi tenká hranice. Zatímco uplatnit kolektivní vinu znamená obviňovat, nenávidět, trestat či ubližovat nějakým lidem kvůli tomu, co udělali jiní lidé patřící k téže skupině (ať už definované jakkoliv), nutnost někomu ublížit v rámci obrany proti agresorovi sama o sobě neimplikuje, že by se muselo nezbytně jednat o kolektivní vinu. Pro ilustraci uvedu pár příkladů (místy extrémních, na kterých je to lépe vidět): přiková-li nepřítel na své tanky bezbranné civilisty, ničení těch tanků (a zabíjení lidí k nim upevněným) není aplikací kolektivní viny, neboť důvodem pro to zabíjení není žádná skupina, ke které dotyční náleží, nýbrž potřeba odražení útoku; naverbuje-li někdo do své armády i lidi, kteří válčit nechtějí, jejich zabíjení opět nemá automaticky za důvod kolektivní vinu, ale typicky snahu se ubránit; naopak úvaha typu, že když nepřátelská armáda způsobila utrpení „našim“ civilistům, zaslouží si „oni“ (armáda i civilisti) též trpět, takže se „jim“ (všem, celému národu) pomstíme, je typickou ukázkou kolektivní viny; podobně jako předpoklad, že když fanatik věřící v nějakého boha spáchá libovolné zvěrstvo, všichni lidé téže víry to automaticky podporují, pokud se proti tomu v nezanedbatelném počtu dostatečně hlasitě nevymezují.

Bystřejší čtenáři již jistě chápou, že v mnoha případech může být hranice mezi aplikací kolektivní viny a nutnou obranou tvořena jen úmysly a důvody k nějakému jednání; podobně jako například přejet někoho autem může být zabitím i vraždou v závislosti na tom, zda příčinou byla řidičova nepozornost, nebo se jednalo o záměr, tak i příslušníkovi libovolné skupiny mohu úplně stejně ublížit jen proto, že k dané skupině patří, ale také proto, že jsem se bránil nějakému útoku. Z toho mimo jiné plyne, že ne každý odmítavý postoj vůči přijímání imigrantů musí být nutně následkem uplatňování kolektivní viny; kupříkladu: „Přijmeme-li imigranty ze Sýrie, kteří neumějí česky a často ani anglicky, což snižuje jejich šance uchytit se na trhu práce, budeme je kvůli našemu sociálnímu státu muset živit a starat se o ně, čímž je demotivujeme ve snahách začleňování do společnosti, mnoho z nich se začne věnovat kriminalitě a bránit se proti nim představuje problém v důsledku regulací ozbrojování a zvýhodňování příslušníků menšin u soudů.“ Naopak typické (bohužel relativně časté) prohlášení, ze kterého kolektivní vina (a ruku v ruce s ní i tupost) přímo čiší, zní asi takto: „Za svůj život jsem poznal X muslimů [takže jsem odborník], někteří z nich mi otevřeně řekli, že chtějí zabít každého, kdo nepřijme jejich víru, zatímco ti ostatní si to určitě alespoň mysleli [protože jim čtu myšlenky], Korán jim totiž stejně dovoluje (až doporučuje) lhát nevěřícím [neboť na lži je zapotřebí explicitního povolení, bez toho lidé lži nejsou schopni]; je tedy evidentní, že každý muslim [tedy každý čtvrtý až pátý člověk na světě] lační po naší krvi, jinak vlastně není muslim [zde definujeme muslima velmi přísnými a v praxi neověřitelnými kritérii], ergo sem muslimy [zatímco tady tu definici tiše rozšiřujeme na kohokoliv, kdo muslima připomíná vnějšími znaky] nemůžeme pouštět.“

Kolektivní vinu nadále kategoricky odmítám coby nezměrné svinstvo, nemluvě o tom, že hloupost takového způsobu myšlení je evidentní; z toho však žádným způsobem nevyplývá, že jsem pro otevření hranic a vpouštění sem kohokoliv, kdo má zájem. Na druhou stranu rozhodně nepovažuji za správné bránit lidem v tom, aby si kdekoliv (v libovolné zemi, ČR nevyjímaje) svobodně zakoupili či pronajali dům a šli tam bydlet a to zcela bez ohledu na to, kde se tito lidé narodili a jaké občanství tím získali (což si samozřejmě nikdo nevybírá, není to ničí zásluha ani vina); je pochopitelně každého věc, komu co prodává či pronajímá a žádný stát by do toho neměl mít co mluvit.

Nepopiratelným faktem je, že evropské země, které své hranice otevřely a imigranty přijímají, se pak potýkají s většími či menšími obtížemi; nelze si též nevšimnout, že tyto problémy jsou většinou spojeny s muslimy. Nejjednodušší závěr, který z tohoto pozorování lze vyvozovat bez valného přemýšlení, pak samozřejmě spočívá zhruba v tom, že muslimové jsou tím zlem, proti kterému musíme bojovat, nebo je alespoň přinejmenším nikam nevpouštět. Mnozí z těch, kdo k takovému závěru dojdou, jej samozřejmě neváhají podpořit libovolnými nesmysly o tisícileté válce, touze každého muslima nás všechny pobít, kampaní proti kebabu a dalšími perlami, jež nenechají v klidu další lidi, kteří půjdou radostně tvořit té první skupině opozici, čímž se společnost rozdělí v dané otázce na dva tábory: fanatické odpůrce a milovníky muslimů; jiný než takto zjednodušený pohled se netoleruje, takže kdo náhodou nespadá do žádné z výše uvedených skupin, je okamžitě odpůrci označován za milovníka a naopak (s čímž se mimochodem setkávám už více než rok, kdy jsem pravidelně „islam-hatery“ označován za „sluníčkového“ a těmi „sluníčkovými“ zas za „islam-hatera“). Komu tato situace pomůže? Pochopitelně politikům, pro které je hotovými žněmi každý emocemi nabitý složitý problém, jenž se v očích veřejnosti zjednodušil tak absurdně, až má už jen dvě strany (odpůrce a příznivce), takže průměrný volič nemusí vymýšlet vlastní stanovisko, prostě se jen přidá k jednomu z táborů; lze na tom postavit skvělá kampaň a problém je pak možné poměrně viditelně a hlavně pořád dokola „řešit“ tak dlouho, dokud to bude někoho zajímat a dokud budou existovat odpůrci a příznivci.

Opusťme ale toto zkratkovité myšlení a podívejme se na to, jaké konkrétní problémy muslimové v roli imigrantů vlastně způsobují; jak původním obyvatelům škodí? Problémy uvádím nikoliv podle závažnosti, ale přibližně podle pořadí, ve kterém nastávají:
1/ Často si nemohou sehnat práci a parazitují na sociálním systému dané země.
2/ Odmítají přijmout místní sociálně-kulturní zvyky (což by ještě tak nevadilo) a vyvíjejí nátlak na původní obyvatelstvo, aby přijalo zvyky jejich (což už vadí).
3/ Provozují ve zvýšené míře nejrůznější kriminální aktivity (a teď nemluvím o takzvaných „zločinech“ bez obětí).
4/ Kriminální aktivity z bodu 3/ institucionalizují a snaží se je legalizovat (například zaváděním práva Šaría).

Na první pohled se může zdát, že všechny výše uvedené problémy mají jednoduché řešení: prostě sem muslimy nepouštět. Jenže je to vážně tak snadné? Bylo by, kdyby muslimové skutečně představovali jedinou menšinu, na kterou výše uvedený popis sedí. Potíž je však v tom, že zdaleka nepředstavují; úplně stejné problémy (až na tu Šaríu z bodu 4/) způsobuje (v různé intenzitě) mnoho dalších menšin, v ČR například cikáni. Nejpohodlnější reakce bohužel vždy spočívá v projevování nenávisti k dané skupině, což sice s povděkem přivítají politici (to nekonečné „řešení“ situace a „prokazování“ vlastní užitečnosti je ostatně jejich práce), ale jinak to nepomůže vůbec ničemu, situaci to pouze eskaluje, v důsledku čehož začnou vznikat fanatici na obou stranách (a další materiál k politickému „řešení“ problému).

Máme-li však nějaký systém, v němž působí zcela odlišné menšiny prakticky tytéž potíže, je možná čas začít hledat chybu systémového charakteru; tak například pro výše uvedené problémy:
1/ Jazyková bariéra, absence kontaktů a neznalost místních poměrů jsou na trhu práce poměrně zásadní překážky, které lze sice na volném trhu kompenzovat, nicméně minimální mzdy, nejrůznější formy ochrany zaměstnanců v celé své hrůze a vůbec zákoník práce od začátku do konce tyto kompenzace znemožňují či komplikují; oproti tomu na druhé straně nastupuje sociální stát, přerozdělování, dávky a peníze za nic. Kombinace těchto faktorů způsobuje, že pro mnoho imigrantů je prostě parazitování výrazně výhodnější než snaha si sehnat práci.
2/ Nezaměstnané individuum na podpoře se pochopitelně začleňuje do společnosti s daleko většími obtížemi než jedinec pracující; v práci jsme nuceni denně intereagovat se zákazníky, kolegy, nebo alespoň šéfy, což typicky způsobuje poznávání (či přímo akceptaci) místních zvyků (a jazyka). Má-li tento nezaměstnaný ve svém okolí další lidi ve stejné situaci, kteří například mluví jeho jazykem a pocházejí z podobného prostředí, s kým bude asi patrně trávit svůj volný čas? Toho volného času má samozřejmě více než pracující obyvatelstvo, které se musí pořádně otáčet, neboť jej živí. Tímto způsobem vznikají uzavřené komunity společensky nezačleněných příslušníků nějaké minority, jejichž členové mají obrovské množství volného času, který mohou věnovat aktivistickému prosazování svých původních zvyků ve spolupráci s úřady, jež se budou ochotně zabývat každou kravinou (například tím, koho uráží vánoční strom a další křesťanské obyčeje).
3/ Ti, kdo dostávají dostatečně dlouhou dobu za nicnedělání méně peněz než ostatní lidé za tvrdou práci, mívají tendence srovnávat příjmy a ignorovat rozdíly v úsilí, což v nich nezřídka vyvolává pocit nespravedlnosti světa; jejich „řešení“ této „nespravedlnosti“ bohužel leckdy spočívá v pokusech o násilné srovnávání majetkových rozdílů, kterého se někteří snaží dosáhnout skrze stát, jiní zas na vlastní pěst, což vytváří ty výše zmíněné kriminální aktivity. Pokusy o obranu proti takovému jednání dopadají často neslavně; jednak proto, že moderní demokratické státy systematicky usilují o odzbrojování svých občanů, ale také z důvodu, že když už se někdo ubrání na místě, následují soudy, ochrana menšin, zkoumání přiměřenosti sebeobrany, exemplární tresty a podobně.
4/ Straní-li soudy zcela zjevně nějaké menšině a existují-li o ochranách menšin nejrůznější zákony, dříve či později na tuto hru přistoupí média (i kdyby nebyl žádný jiný důvod, tak už jen proto, aby nebyla popotahována právě na základě těch zákonů a souzena těmi nespravedlivými soudy), což pochopitelně vyvolá v mnoha lidech frustraci a nenávist vůči dané skupině, čímž se celý problém prohlubuje, neboť státem chráněná menšina se stává logicky terčem nenávisti tím více, čím více je chráněná (protože ta protekce majoritu pobuřuje), a právě tím stát hájí právě údajnou potřebu oné ochrany. A o co se budou snažit v takové situaci mnozí příslušníci dané minority, když vidí, jak jim legislativa i soudy vycházejí vstříc?

Imigranti nepředstavují problém sami o sobě, svým vyznáním či národností; problémy způsobují v kombinaci s následujícími faktory:
- Sociální politikou, přerozdělováním, dávkami, prostě penězi od státu za nic.
- Minimální mzdou a vlastně celým zákoníkem práce.
- Zákony o diskriminaci, ochraně menšin a podobně.
- Předpojatými soudy (a případně médii), které jim straní.
- Systematickým odzbrojováním původních obyvatel.
- Zákony o „přiměřenosti sebeobrany“ (např. když někdo někomu ničí auto a je za to po zásluze zastřelen, střelci není poděkováno, ale má místo toho problém).
- Nutkáním politiků upravovat zákony každý nesmysl (např. šátky ve školách či v zaměstnání).
- Státním školstvím.

V čem jsou tyto věci škodlivé, jsem již popsal výše s výjimkou posledních dvou, které bych rád dovysvětlil. Často se v souvislosti s muslimy mluví o „střetu kultur“, který je nezřídka prezentován tak, že když dvě skupiny lidí odlišných kultur žijí na jednom místě, musí buď jedna skupina přijmout kulturu té druhé, nebo naopak. To může být do jisté míry (!) pravda, nicméně v mnoha ohledech by to vůbec nebylo nutné, kdyby politici neměli neutuchající touhu vše ošetřovat globálně platnými zákony. Typickým (avšak zdaleka nejen jediným) příkladem je „problém“ s nošením šátků, který má směšně jednoduché řešení: ať si každý na svém určí svá pravidla (zaměstnavatel určí zaměstnancům, zda šátky nosit musejí, smějí, nebo nesmějí; obchody totéž určí zákazníkům a tak dále; zaměstnance nikdo nenutí u nikoho pracovat, zákazníka nikdo nenutí u nikoho nakupovat). Bude-li si to dělat každý po svém a nebude-li stát neustále zasahovat, je rázem „střet kultur“ daleko méně vyhrocený (a velmi pravděpodobně na většině míst převládnou zcela přirozeně zvyky původních obyvatel). Problémem totiž není samotný fakt, že někdo nosí šátek a někdo ne, nýbrž až zákon, který buď někoho nutí proti jeho vůli šátky povolovat, nebo naopak zakazovat. Státní školství je pak speciálním případem výše uvedeného problému, který však považuji za tak závažný, že jej zmiňuji zvlášť: podstatou státního školství všude na světě jsou opět jednotná pravidla, což přímo vyvolává onen pověstný „střet kultur“; všechny děti se musejí povinně učit více méně totéž, takže se neustále řeší konflikty, ve kterých se musí jedna skupina přizpůsobovat druhé, nebo naopak. Privatizace školství (skutečná privatizace, tedy taková, kdy by vlastníci škol nebyli majiteli pouze formálními, ale skutečně by si mohli o svých školách rozhodovat zcela podle svého, tedy včetně toho, co se tam bude učit) tento problém řeší, neboť přestane existovat nutnost nějaké skupiny obyvatel ustupovat skupině jiné (a tedy například křesťanské děti se nemusejí učit totéž, co děti muslimské); majitelé rozhodnou, jak budou jejich školy fungovat, zatímco rodiče si zvolí, do jaké školy své děti dají.

Závěrem se pokusím zodpovědět otázku, která je mi v diskusích o imigraci často kladena, tedy zda souhlasím s celkem přísnou imigrační politikou ČR, nebo zda bych uvítal její zvolnění, které by vedlo k většímu přílivu imigrantů. Odpověď zní, že bych uvítal její zvolnění (až k úplnému otevření hranic) v případě, že by se změnily výše uvedené parametry našeho státu (sociální politika, zákoník práce, zákony o diskriminaci, regulace zbraní, zákony o sebeobraně, státní školství a tak dále), což by mimochodem výrazně prospělo i celkové situaci zcela bez ohledu na imigranty; při zachování současného (špatného) systému je dle mého názoru přísná imigrační politika menším zlem. Rozhodně netvrdím, že by to tak bylo správně, neboť menší zlo je stále zlem, nicméně jsou-li (špatná) pravidla nastavena tak, že příliv imigrantů z Blízkého východu způsobí katastrofu (což momentálně jsou, příklady vidíme napříč celou EU), považuji striktní imigrační politiku za menší zlo než „Šaría zóny“, které můžeme vidět například ve Švédsku. Nemyslím si ale, že je teď na místě v první řadě otevřeně nenávidět a odsuzovat muslimy, což celý konflikt jen zbytečně eskaluje (z obou stran) a potíže se tímto způsobem rozhodně neřeší, ale naopak vytvářejí; je třeba usilovat o svobodnou společnost, pro kterou imigranti nebudou představovat prakticky neřešitelný problém, jenž představují v moderních sociálních státech.