Problém lidské důstojnosti

Mises.cz: 07. prosince 2018, Dominik Hrubý, komentářů: 9

Při obhajobě silného státu velmi často jeho zastánci odkazují na lidskou důstojnost, jejíž garance pokud možno co největšímu počtu lidí má ospravedlnit rozsáhlé státní zásahy. Naopak v minimálním státu či anarchokapitalistickém uspořádání by podle socialistů enormní počet lidí o svoji lidskou důstojnost přišel.

Jako základní princip „sociálního státu“ a zároveň jako samostatné pozitivní právo chápe lidskou důstojnost německý Spolkový ústavní soud, zhusta tento pojem používá ve svých nálezech obhajující široké pojetí takzvaných pozitivních sociálních práv (právo na bezplatnou zdravotní péči, právo na pomoc v hmotné nouzi apod.) také český Ústavní soud.

Různým pojetím lidské důstojnosti a z něj vycházejícími druhy právní argumentace se zabývá rozsáhlá odborná literatura z oblasti teorie práva. Jakákoliv argumentace lidskou důstojností však skýtá dva základní problémy. Bez hlubšího zamyšlení je lze těžko odhalit a zároveň jsou prakticky neřešitelné.

Interpersonální neporovnatelnost důstojnosti

Velká většina libertariánů patrně ví, že rakouská ekonomická škola pracuje s interpersonální neporovnatelností užitku. Za její dílčí aspekt každopádně můžeme označit také interpersonální neporovnatelnost důstojnosti.

Subjektivní vnímání „nedůstojného“ se bude nejtypičtěji lišit v závislosti na socioekonomickém postavení. Chudému člověku bude připadat v pořádku jezdit MHD „načerno“. Člověku ze střední třídy to bude připadat nedůstojné a zaplatí si jízdenku. Bohatý člověk bude považovat za nedůstojné dopravovat se jinak než drahým autem a ještě bohatší si bude připadat nedůstojně, když bude muset auto řídit sám a nebude mít řidiče.

Odlišné vnímání důstojnosti ovšem určitě vysledujeme i napříč jednou sociální skupinou. Někteří lidé ze střední třídy do MHD rovněž nevlezou a radši někde jinde ušetří, aby si mohli dovolit auto a benzín, někteří miliardáři zas sami sedají za volant, protože je řízení baví nebo jsou zvyklí neplýtvat vlastními zdroji zbytečně, ačkoliv jich mají velký nadbytek.

Obtížné je rovněž stanovit jakýsi „minimální standart“ lidské důstojnosti, s nímž etatisté často operují. Existují totiž lidé, kterým činnosti jako žebrat, vybírat věci z popelnice, živit se prostitucí nebo točit pornografické filmy na rozdíl od většiny společnosti vůbec v rozporu s lidskou důstojností nepřijdou. A nelze opomenout, že libertariáni naopak budou považovat za krajně neslučitelné s lidskou důstojností státní zásahy do jejich osobní svobody. I kdyby ovšem lzelo zmíněný minimální standart stanovit (dá se říci, že v praxi současného státu se tak děje demokratickým hlasováním a výsledek je tím pádem nutně arbitrární), neznamená to, že je správné se snažit tento standart všem zajistit.

Lidská důstojnost jako ekonomický statek

Dnešní moderní právní systémy obsahující pozitivní sociální práva často nahlíží na demokraticky definovaný minimální standart lidské důstojnosti jako na v podstatě nejvyšší a neporušitelnou hodnotu. Z výše vzpomínané interpersonální neporovnatelnosti užitku ovšem vyplývá, že i na tento minimální standart je nutno nahlížet jako na ekonomický statek svého druhu.

Kategorie důstojné X nedůstojné přitom nelze vnímat jako binární opozici, ale jako jakési kontinuum, v němž se každý různě pohybuje při hodnocení jednotlivých fenoménů přítomných v každodenní realitě. S pozicí na tomto kontinuu pak souvisí i případná subjektivně vnímaná cena jednotlivých aspektů lidské důstojnosti na trhu. Některý jedinec živící se prostitucí si poskytování takových služeb vybral dobrovolně, ačkoliv měl i jiné možnosti jak si vydělat, neboť nespatřuje na své práci nic špatného a ještě si jí užívá. Jiný do stejného odvětví naopak přišel v nouzi, kdy neměl jak jinak zajistit si svou existenci a nejraději by ho zase co nejrychleji opustil, neboť mu taková činnost přijde velmi nedůstojná.

Podobně workoholik, kterému na odpracování 80 hodin každý týden nepřijde nic špatného a nevidí žádné smysluplné využití případného volného času, může k takovému vytížení svolit, i když by mu na slušný výdělek stačila běžná pracovní doba. Nicméně i ten, jemuž taková situace přijde krajně nedůstojná a nepříjemná, se k ní může uchýlit v případě extrémní životní situace, kdy nebude mít žádnou ze svého pohledu lepší šanci na dostatečný výdělek.

To, že popsané způsoby jednání je dnes v České republice buď mimo zákon nebo přímo protizákonné, prakticky znamená, že demokratická většina předem provedla cosi jako plošný pokus o interpersonální porovnání užitku u všech členů společnosti. Z něj vyšlo, že pro každého jednoho člověka je jeho lidská důstojnost tak cenná, že takové jednání nikdy nebude chtít realizovat.

Tento odhad byl ovšem očividně mylný, neboť některé osoby toto jednání v praxi realizují, čímž dávají najevo, že jim taková činnost přináší užitek, pro nějž jsou třeba ochotni obětovat i určitou míru své důstojnosti. Takových osob by přitom bylo daleko více, kdyby nad nimi nestála dnes přítomná hrozba problémů se zákonem. Nezbývá tedy než konstatovat, že lidskou důstojnost nelze exaktně definovat. A že její arbitrárně určený standart nelze z ekonomických a také etických důvodů považovat za absolutní hodnotu, ale spíše za ekonomický statek svého druhu, s nímž lze na základě vlastních preferencí operovat na trhu. Pouze takový přístup je v souladu s vlastnickými právy v čele s principem sebevlastnictví.