Problém svobodného bankovnictví

Mises.cz: 22. září 2012, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 5

Ludwig von Mises - Teorie peněz a úvěru
Kapitola XX

§11
Problém svobodného bankovnictví
(Tato část se objevila v druhém vydání v r. 1924).

Události posledních let znovu otevřely otázky, které byly pokládány již dlouhou dobu za uzavřené. Problematika svobodného bankovnictví je jednou z nich. Není možné se k ní stavět jako ke kompletně vyřešené, jak tomu bylo v minulých desetiletích. Nešťastné zkušenosti s bankovkami, které se staly bezcennými, protože už nebyly ve skutečnosti směnitelné, vedly k restrikcím práva na emise bankovek, které se tak dostalo do rukou několika privilegovaných institucí. Ovšem zkušenosti se státní regulací emisních bank byly ještě mnohokrát horší než zkušenost s nekontrolovaným soukromým podnikáním. Veškeré krachy emisních bank a zůčtovacích bank v celé historii blednou ve srovnání s kompletním kolapsem bankovního a peněžního systému v dnešním Německu. Všechno, co kdy bylo řečeno ve prospěch regulace bankovního systému, se náhle jeví jako bezvýznamné ve srovnání s námitkami, které dnes lze vznést proti státnímu monopolu na emisi bankovek. Argumenty, které byly dříve vznášeny proti svobodným emisím bankovek, již neznějí zdaleka tak přesvědčivě. V oblasti bankovnictví, stejně jako všude jinde, státní zásahy naprosto selhaly.

Bezpečnostní pojistky, vytvořené liberálním zákonodárstvím v devatenáctém století, které měly chránit systém emisních bank před jeho zneužitím státem, se ukázaly jako neadekvátní. Nic nebylo pro vlády snazší než pohrdnout veškerou legislativní ochranou peněžních standardů. Všechny vlády, dokonce i ty nejslabší a nejméně schopné, toto zvládly zcela bez problémů. Jejich bankovní politiky jim umožnily dostat se přesně do té situace, které měl zlatý standard zabránit: ovlivňování hodnoty peněz se stalo hračkou v rukou politiků a bárkou zmítanou ve víru politických vlivů. Když si vlády přisvojily tuto moc, tak jí využily tím nejhorším možným způsobem. Ovšem pokud by ostatní ideologické a politické faktory byly takové, jaké byly, nemůžeme dojít k závěru, že pouhé svobodné bankovnictví mohlo na výsledku věci něco změnit.

Zkusme si představit, že by svobodné bankovnictví bylo převládajícím systémem v Evropě během posledních dvou generací před vypuknutím Velké války. Bankovky by nebyly zákonným platidlem; při zacházení s nimi by člověk bral v úvahu solventnost a integritu emisní instituce; bankovky vydáváné bankami se špatnou pověstí by byly odmítány a bankovky vydávané dobře známými bankami by obíhaly stejně široce jako bankovky velkých centrálních bank v období, kdy ještě nebyly zákonným platidlem. Předpokládejme dále, že by nehrozilo riziko celoplanetárního bankovního kartelu, takže by se banky nemohly, díky nutnosti udržet směnitelnost svých bankovek za kov, pouštět do neumírněných pokusů rozšiřovat svou emisi snižováním úrokových sazeb; nebo toto riziko by alespoň nebylo větší, než bylo v systému legislativní regulace. Krátce řečeno předpokládejme, že by před vypuknutím války fungoval systém svobodného bankovnictví, který by nebyl o nic horší než systém, jaký ve skutečnosti existoval, a možná mohl být i v některých ohledech lepší. Ovšem otázkou je, jestli by se udržel lépe po 28. červenci 1914. Já jsem toho názoru, že by se neudržel. Vlády zapojených i neutrálních států zrušily celý tehdejší systém bankovní legislativy jediným škrtem pera a totéž by mohly provést i v systému svobodného bankovnictví. Stát by se ani nemusel uchylovat k vydávání vlastních bankovek. Stačilo by mu uvalit na banky povinnost poskytovat státu neomezené půjčky a umožnit bankám dostát této povinnosti tím, že by je zbavil závazků vyplácet za bankovky zlato a udělal by z jejich bankovek zákonné platidlo. Řešení několika méně důležitých technických problémů by bylo jiné, ale výsledný efekt by byl naprosto stejný. To, co ve skutečnosti vládám umožnilo zničit bankovní systém, nebyly žádné technické, právní nebo ekonomické nedostatky v předválečné bankovní organizaci, ale moc, která byla vládám svěřena díky inklinaci veřejnosti k válce a etatismu. Vlády byly schopné dominovat peněžním systémům, protože veřejné mínění jim dalo oprávnění to učinit. „Nutnost nezná žádné zákony“ – to byl princip, který za války sloužil jako omluva všech činů všech vlád. Nejenom německé, která zpětně sklidila mnoho kritiky za otevřenost a vášeň, s jakou se k této zásadě hlásila.

Jak bylo vysvětleno výše, efektivní, byť omezenou ochranou proti budoucím zneužitím bankovního systému může být zákaz vydávání bankovek nízkých denominací. To je samozřejmě zásahem do svobody vydávání bankovek, ale mimo tento jediný zákaz by bylo docela možné ponechat emise bankovek bez legislativních restrikcí a samozřejmě i bez legislativních privilegií, jako je status zákonného platidla udělovaný bankovkám. Ovšem je jasné, že samotné svobodné bankovnictví by nebylo schpné zamezit návratu velkých inflacionistických politik.

Mimo otázky finanční připravenosti na válku jsou argumenty vznášené pro centralizaci, monopolizaci a státní kontrolu emisních bank obecně, a úvěr vytvářejícíh bank zvláště, zcela neopodstatněné. Během posledních dvaceti až třiceti let se literatura o bankovnictví utápěla v detailech obchodních a účetních technik, opustila celkový ekonomický pohled na bankovní záležitosti a poddala se vlivu zcela nepokrytě etatistických argumentů. Pokud dnes chceme zjistit, jakéže to byly úvahy, na kterých bylo založeno původní omezení svobody bank, je nutné vrátit se k idejím, které dominovaly ekonomickým a politickým debatám o dvě až tři generace nazpět. Regulace emisních bank tehdy byla vyhlašována v zájmu chudého a nevzdělaného člověka. Byly vyslovovány obavy, aby bankovní krachy nepůsobily ztráty těm, kteří nemají obchodnické nadání a zkušenosti – dělníkům, zaměstnancům, úředníkům a sedlákům. Argumentem bylo, že tyto osoby by neměly být nuceny přijímat bankovky (a stávat se tak de facto klientelou bank), jejichž spolehlivost a pozici na trhu neumí vyhodnotit. V případě, že bankovka není zákonným platidlem, je ale taková argumentace docela neudržitelná. Žádná bankovní politika nikdy nepoškodila tyto drobné lidi víc než současná politika etatismu.

Rozhodující argument byl ovšem předložen stoupenci Currency School. Z hlediska této doktríny je jakákoliv emise bankovek, která není plně kryta zlatem, riziková, a tak, abychom zabránili opakujícím se ekonomickým krizím, musí dojít k restrikcím těchto emisí. K otázce teoretického významu principů Currency School a otázce, jestli byly navrhované prostředky účinné nebo by mohly být účinné pro dosažení daného cíle, není co dodat k tomu, co bylo již řečeno výše. Ukázali jsme si, že riziko, na které poukazuje Currency School, je reálné, ale uplatňuje se především tehdy, když všechny úvěr emitující banky postupují ve shodě. Monopolizace emisní banky v každé jednotlivé zemi nejenže nepředstavuje překážku tomuto postupu ve shodě, ale doslova ho vyvolává a umožňuje.

To, co bylo pokládáno za rozhodující argument proti svobodnému bankovnictví během poslední generace před válkou, je v naprostém protikladu k tomu, co hlásala Currency School. Před válkou byla státní kontrola bankovnictví povolávána na scénu s cílem uměle snížit domácí úrokové míry pod úroveň, která by byla diktována nutností udržet směnitelnost bankovek v systému svobodného bankovnictví. Účelem bylo učinit závazky vyplácet zlato na požádání tak nicotnými, jak jen to bylo možné. To bylo záměrem všech těch drobných opatření, která vypadala individuálně nevýznamná, ale kumulativně přinesla jasný, byť dočasný efekt, a která bylo tehdy zvykem nazývat bankovní politikou. Jejich záměr by se dal shrnout takto: Tak nebo onak udržet nízkou diskontní sazbu. Toho dosáhly obejitím veškerých přirozených nebo právních překážek, které zabraňovaly bankám ve snižování úrokové míry. Cílem bankovní politiky bylo uniknout nutnosti přizpůsobovat diskontní politiku zahraničním úrokovým mírám, čehož ovšem nebylo možno dosáhnout, dokud vypuknutí války neotevřelo inflaci dveře dokořán.

Když prozkoumáme argumenty pro a proti regulaci emisních bank a celého systému fiduciárních platebních prostředků bez etatistických předsudků ve prospěch státních příkazů a zákazů, tak můžeme dospět ke stejnému závěru, jaký učinil jeden z posledních obhájců svobodného bankovnictví: „Je jenom jedno nebezpečí, které je charakteristické pro emise bankovek, totiž že emitent bude zproštěn povinnosti dané v common law dodržet svůj závazek striktně, vždy a všude. Toto nebezpečí je mnohonásobně vyšší a hrozivější v systému emisního monopolu.“ [1]

Pozn.:
1) Viz. Horn, Bankfreiheit (Stuttgart, 1867), str. 376.

[Vybrané kapitoly z knihy Teorie peněz a úvěru budou postupně přibývat v sekci Literatura.]