Problematika politické autority

Mises.cz: 25. srpna 2013, Bryan Caplan (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Přečetl jsem pravděpodobně všechny hlavní práce o libertariánské filosofii, které byly vydány, a podle mého soudu patří The Problem of Political Autority: An Examination of the Right to Coerce and the Duty to Obey od Michaela Huemera mezi to nejlepší v tomto žánru.

Co je na ní tak skvělého? Huemer postupuje svědomitě od široce sdílených morálních premis k překvapivým závěrům. V jeho argumentaci nejsou obskurní přemety nebo nedoložené předpoklady. Kniha začíná poukazem na to, že kdyby jednotlivec jednal stejně jako vláda, téměř všichni bychom pokládali jeho chování za nemorální. Pak se vlídně věnuje všem hlavním pokusům ospravedlnit tuto asymetrii.

Pokud jste prošli standardním filosofickým kursem, tak vás Huemerova pozice může zpočátku mást. Je snad konsekvencionalistou připraveným opustit své principy, jakmile mu analýza nákladů a výnosů ukáže méně příznivý výsledek, než čekal? Nebo je deontologistou, loajální ke svým principům bez ohledu na to, kam ho až zavedou? Ani jedno. Huemer zastává pozici „selského“ rozumu, že bychom se měli držet běžných morálních principů, pokud neexistují silné důvody jednat jinak.

Například v části 5.4.2 Huemer zvažuje „situaci záchranného člunu“ jako argument pro donucení. Předpokládejme, že jediný způsob jak zachránit panikařící pasažéry záchranného člunu je namířit na ně pistoli a přikázat jim, aby se uklidnili a začali vylévat vodu. Huemer připouští, že za takové situace je hrozba násilím morálně ospravedlnitelná. Pokud by vládní přinucení bylo analogické této situaci, tak by ho podporoval. Je ale vládní donucení skutečně analogické?

„Vaše právo donutit ostatní je velmi specifické a závislé na obsahu. Závisí na tom, že máte správný (nebo alespoň obhajitelný) plán na záchranu člunu a ostatní nutíte jen natolik, nakolik je to nutné k zajištění kooperace na tomto plánu. Přesněji řečeno minimální nutnou podmínkou je ospravedlnitelná víra v to, že donucení druhých provést váš plán přinese daleko větší užitek, než je očekávaná újma. Nemůžete nutit druhé ke škodlivému nebo zbytečnému chování za účelem, který nesouvisí s krizovou situací. Pokud pohrozíte svou zbraní a přikážete všem nalévat vodu dovnitř do člunu, pak jednáte nesprávně – a obdobně pokud se zbraní přinutíte ostatní modlit se k Poseidonovi, bičovat se opasky nebo dát 50 dolarů vašemu příteli Sallymu…

Pokud se pro ospravedlnění státního práva na donucení budeme odvolávat na takové příklady, tak závěr z nich zní, že legitimní užití státní moci je velmi specifické a závislé na obsahu: stát může nutit jednotlivce pouze v míře nezbytné k implementaci správného (nebo alespoň dobře ospravedlněného) plánu na ochranu společnosti před těmi katastrofami, které by údajně nastaly. Stát nemůže nutit lidi k uskutečňování škodlivých nebo zbytečných opatření. Stát by ani neměl používat donucení k uskutečňování jakéhokoliv záměru, který lze pokládat za žádoucí (ale kterým se neodvrací akutní krizový stav typu situace v záchranném člunu).“

Mojí oblíbenou částí z knihy je ta, která začíná Huemerovým upozorněním na odlišnost mezi ním a některými jinými libertariánskými filosofy:

„Ideje v této kapitole jistě budou mnohým připadat jako příliš extrémní a příliš libertariánské. Jsme skutečně nuceni přijmout takové závěry? Aby člověk k takovým závěrům dospěl, nemusel snad přijmout nějaké extrémní a vysoce kontroverzní předpoklady, které se budou většině čtenářů jevit podezřele?

Já bych byl prvním, kdo by uznal, že libertariánští autoři často ve svých politických závěrech závisí na kontroverzních filosofických předpokladech. Například Ayn Randová byla toho názoru, že kapitalismus lze úspěšně obhajovat apelem na etický egoismus, podle něhož ten správný čin je za všech okolností také tím nejsobečtějším činem. O Robertu Nozickovi se zase soudí, že založil svůj libertarianismus na absolutistické koncepci individuálních práv, podle které individuální právo na vlastnictví a právo na svobodu od donucení nemůže být nikdy převáženo jakýmikoliv společenskými ohledy. Jan Narveson závisí na metaetické teorii, podle které jsou správné morální principy odvoditelné z hypotetické společenské smlouvy. Povaha těchto etických nebo metaetických teorií je kontroverzní, a tak většina čtenářů snadno odmítne libertariánské argumenty na nich postavené.

Je tedy důležité říci, že já ve své argumentaci nestavím na ničem tak kontroverzním. Nestavím na egoismu, protože věřím, že jednotlivci mají povinnost brát do úvahy zájmy druhých. Odmítám etický absolutismus, protože věřím, že práva jednotlivce mohou za určitých okolností ustoupit jiným dostatečně důležitým potřebám druhých. A odmítám všechny formy teorie společenské smlouvy, protože ta je mýtem, který pro nás nemá žádnou morální relevanci…“

Huemer poté shrnuje odlišnost svého přístupu:

„Základy mého libertarianismu jsou daleko skromnější: obyčejné a průměrné morální cítění. Na první pohled se zdá paradoxní, že by takové radikální politické závěry mohly vyplynout z něčeho označovaného za „obyčejné a průměrné“. Samozřejmě netvrdím, že by to byly dnešní průměrné politické názory. Tvrdím, že revizionistické politické názory vyplývají z aplikace běžných morálních názorů. Z mého úhlu pohledu spočívá libertariánská politická filosofie na třech základních kamenech:

1) Princip neagrese v etice meziosobních vztahů. Zhruba řečeno, jednotlivec by neměl útočit, zabíjet nebo okrádat druhé a obecně by jiné lidi neměl násilím k něčemu nutit, vyjma poměrně úzce vymezitelných výjimečných situací.

2) Rozpoznání povahy vlády jako instituce stojící zcela na donucení. Když stát přijme zákon, tak naplňování tohoto zákona je zajišťováno hrozbou trestu a podporováno důvěryhodnou hrozbou užití fyzického násilí proti těm, kteří by stát neuposlechli.

3) Skepse vůči politické autoritě, jak je tradičně pojímána. Tento skepticismus vede k závěru, že stát by neměl dělat to, co nesmí dělat jakákoliv nestátní organizace nebo osoba.“

Proč bychom měli akceptovat tyto tři ideje?

„Hlavní pozitivní předpoklad libertarianismu – princip neagrese – je obtížné vyjádřit precizně. Popravdě je to kompletní sada zákazů krádeže, útoku, vraždy a tak dále. Neznám žádné kompletní a zcela uspokojivé artikulování tohoto principu. Naštěstí to ale není středobod sporů mezi libertariány a zastánci jiných politických ideologií, protože „princip neagrese“, jak tento termín používám, je zkrátka soubor zákazů, které jsou široce akceptovány v běžném morálním chápání. Téměř nikdo, bez ohledu na politickou ideologii, nepovažuje krádež, útok nebo vraždu za něco morálně přijatelného. Není nutné sestavovat kompletní výčet těchto zákazů, protože náš argument pro libertariánské závěry na něm nezávisí. Je také důležité porozumět tomu, že já nepoužívám žádné silné předpoklady ohledně těchto etických zákazů. Nepředpokládám například, že by krádež byla vždy a za všech okolností nepřijatelná. Předpokládám pouze, že je nepřijatelná za běžných okolností, jak to plyne z normálního morálního cítění.

Druhý princip, týkající se násilné podstaty vlády, je poměrně bezrozporný. Na násilnou povahu státu se běžně zapomíná nebo v politickém diskursu bývá ignorována, protože se zřídka debatuje o ospravedlnění použití přinucení. Ale téměř nikdo ve skutečnosti nepopírá, že stát je závislý na násilném donucení.

Skutečným jádrem sporu mezi libertarianismem a jinými politickými filosofiemi je tedy pojetí politické autority. Libertariáni jsou vůči státní autoritě skeptičtí, zatímco většina ostatních lidí ji zkrátka akceptuje, a to na základě toho, co tato autorita sama o sobě tvrdí. Právě proto může většina schvalovat takové chování státu, které by se jim u jiného subjektu jevilo jako nemorální a narušující individuální práva. Morální hodnocení činů a morální zábrany, které aplikují vůči jiným subjektům, zkrátka v jejich očích neplatí pro stát.“

Odtud tedy název pro jeho knihu:

„Soustředil jsem se tedy na obhajobu skepticismu vůči státní autoritě s tím, že jsem rozebral ty nejzajímavější a nejdůležitější teorie autority. Nestavěl jsem při tom na žádném specifickém či kontroverzním etickém předpokladu. Pouze jsem prozkoumal ty faktory, o nichž se tvrdí, že poskytují státu jeho autoritu, a ve všech případech jsem zjistil, že buď tyto faktory nejsou přítomny vůbec (jako je to v případě autority založené na souhlasu), nebo tyto faktory jednoduše nedostačují k ospravedlnění toho druhu autority, kterou si stát nárokuje. Tento závěr vyplývá z faktu, že nestátnímu subjektu, na který bychom tyto faktory aplikovali, by obecně nebyla taková politická autorita připisována. Podle mého soudu nejlepší vysvětlení inklinace k uznávání státní autority spočívá na několika iracionálních předsudcích, které působí, ať už nějaká legitimní autorita existuje, nebo ne. Většina lidí se zkrátka nikdy nezastaví, aby zkoumala podstatu státní autority. Jakmile ji začneme pečlivě zkoumat, tak se představa o tom, že existuje skupina lidí se zvláštním oprávněním rozkazovat všem okolo, rychle rozplývá.

Tyto tři ideje – princip neagrese, násilná podstata vlády a skepse vůči státní autoritě – společně vedou k libertariánské politické filosofii. Většina dnešní vládní činnosti porušuje princip neagrese, tedy je to ten druh jednání, který byl podle běžné morálky odsouzeníhodný, kdyby se ho dopouštěl nějaký nestátní subjekt. Obecně řečeno vlády používají donucení za těch okolností a pro dosažení těch účelů, které by v žádném případě nebyly pokládány za adekvátní k ospravedlnění použití donucení ze strany soukromých jednotlivců nebo organizací. Pokud tedy nepřipisujeme státní organizaci nějakou zvláštní výjimku z obvyklých morálních omezení, musíme odsoudit většinu vládních aktivit. A ty aktivity, které zbydou, jsou těmi, se kterými libertariáni souhlasí.“

Nesouhlasíte s tímto závěrem? Pak zkuste specifikovat, kterou z premis odmítáte:

„Jak se člověk může vyhnout libertariánskému závěru? Odmítnutím jednoho ze tří klíčových principů, které jsem identifikoval. Slepou uličkou se mi zdá zpochybňovat násilnou podstatu vlády a pochybuji, že se kterýkoliv z teoretiků vydá touto cestou. Někteří jistě budou zpochybňovat běžný smysl pro morálku. Tato kniha nemá být její obranou a nebudu se do toho pouštět ani zde. Každý autor musí od něčeho začít a začít od předpokladu, že za normálních okolností by člověk neměl loupit, zabíjet a okrádat jiné lidi, se mi zdá dostatečně rozumné. To je jeden z nejméně kontroverzních či pochybných výchozích bodů u jakékoliv knihy o politické filosofii, kterou jsem měl možnost číst, a myslím, že jen málo čtenářů by mělo dobrý pocit z jeho popření.

Tím nejschůdnějším způsobem, jak odporovat libertarianismu, je pravděpodobně odporovat libertariánskému skepticismu vůči autoritě. Já jsem se vyjádřil k tomu, co se mi jevilo jako ty nejzajímavější či nejvlivnější teorie státní politické autority – tradiční teorii společenské smlouvy, teorii hypotetické společenské smlouvy, odvolání se na demokratický proces a odvolání se na férovost a dobré výsledky. Nemohu se samozřejmě vyjádřit ke všem možným teoriím autority a mám podezření, že někteří myslitelé mohou reagovat na moje úvahy tím, že přijdou s nějakou alternativní teorií. Ovšem věřím tomu, že moje strategie bude aplikovatelná i na takové alternativní pokusy. Teorie autority si berou nějakou vlastnost státu (kde „vlastnost“ je pojata celkem široce) jako základ jeho autority. Moje strategie spočívá v představě toho, že by tato vlastnost připadla nějakému soukromému činiteli… Soukromé organizace nebo politiky těchto organizací mohou mít docela dobře tu vlastnost, že se na jejich prospěšnosti shodnou všichni rozumní lidé nebo že je akceptuje většina společnosti nebo že z nich vyplývají velmi dobré důsledky. Jakmile si představíme nějakou soukromou organizaci s touto relevantní vlastností, tak intuitivně zjišťujeme, že bychom této organizaci stejně nepřipsali nic na způsob politické autority. Nepřipsali bychom jí všeobjímající suverénní nárok vynucovat si poslušnost od ostatních lidí, nezávislý na okolnostech. A tak docházíme k závěru, že tyto vlastnosti (všeobecná shoda rozumných lidí, všeobecná prospěšnost) nemohou být základem politické autority.“

Axiomatičtí libertariáni si pravděpodobně budou myslet, že Huemer činí etatismu mnoho nebezpečných ústupků. To je ale podstatou jeho projektu: Vybudování politické filosofie vycházející z běžné morálky. A protože běžný smysl pro morálku připouští výjimky ve výjimečných situacích, tak je připouští i Huemer. Zároveň ovšem argumentuje, že tyto výjimky jsou natolik úzce vymezené, že jsou v reálném světě často bezvýznamné – a také běžně zneužívané k obhajobě vládních přečinů.

Na druhou stranu mnoho běžných čtenářů Huemerovy knihy pravděpodobně povytáhne obočí a řekne: To je ono? To je všechno, co máte? Ovšem tento zdánlivý defekt knihy je její hlavní předností. Na rozdíl od většiny ostatních politických filosofů Huemer neplýtvá vaším časem. Nesnaží se vás přesvědčit o sedmi podivných tvrzeních a pak o tom, že tato tvrzení nějak implikují jeho závěry (viz Rawls: A Theory of Justice jako příklad takového postupu). Huemer se nesnaží nad čtenáře intelektuálně vyvyšovat obskurním žargonem nebo tunou citací. Místo toho jasně říká, čemu věří a proč tomu věří, a jeho závěry plynou přímo z jeho premis.

Samozřejmě existují přesvědčivější knihy o libertariánské filosofii. Napadají mě Atlas Shrugged a For a New Liberty. Proč jsou ale přesvědčivější? Protože zdobí svoji slabší a nepodloženou morální argumentaci poetikou inspirujícího příběhu. Argumenty v TPPA se obrací čistě k intelektu. Huemer svou argumentaci buduje jako šachový velmistr – neustále je několik tahů napřed před svými kritiky. Pokud by se lidé mohli naučit jak přemýšlet četbou knihy, tak toto je ta kniha.