Problémy chovatelů exotických zvířat

Mises.cz: 22. dubna 2019, Lucie Komárková, komentářů: 0

Chtěla bych na tohle téma otevřít společenskou diskuzi. Současná diskuze o exotických zvířatech je velice jednostranná. Je slyšet pouze hlas odpůrců veškerých chovů. Zpravodajská média čas od času vytáhnou případ, kdy nějaký chovatel udělal chybu, zvíře mu uteklo nebo někoho zranilo. Zprávy jednoznačně prezentují chovatelé jako nezodpovědné pitomce, kteří mají zkreslené představy o tom, jaká zvířata jsou. Divoká zvířata nejsou hračky, ale nebezpeční tvorové, co mají vlastní hlavu. Dále je prezentují jako chamtivé kriminálníky, kteří mají doma množírny a chtějí vydělat spoustu peněz.

Mnoho zpravodajských médií také dává prostor jen odpůrcům exotických chovů. Dozvíme se od různých expertů, že „tato zvířata člověku do rukou v žádném případě nepatří“ a člověk by „vůbec neměl právo něco takového vlastnit.“

Výsledkem je, že se chovy neustále zpřísňují. Prodlužuje se seznam zvířat, která jsou z různých důvodů zakázaná, pravidla jsou stále složitější, a čím dál víc je obtížnější získat povolení k chovu. Omezení přichází jak ze strany národního státu, tak i ze strany Evropské unie.

Lidé obvykle tato opatření vítají, dokonce někteří považují chovy za týrání zvířat („Co kdyby někdo zavřel do klece tebe?“) a obecně současná společnost chovy exotických zvířat spíše odsuzuje. Svým způsobem je to pochopitelné – záleží jim na bezpečnosti lidí i zvířat. To je skutečně chválihodné.

Pokud ale chceme vidět úplný obrázek skutečnosti, je nutné se na věc dívat z více úhlů a znát obě strany mince.

A protože diskuze je jednostranná a hlasy chovatelů vůbec nezaznívají, rozhodla jsem se tohoto úkolu zhostit.

Domnívám se, že obrovská většina chovatelů jsou dobří lidé, kteří svá zvířata milují, rozumí jim, obvykle mají i nějaké odborné znalosti, načtené knihy, zkušenosti a informace, které si vyměňují s dalšími chovateli – dnes třeba přes sociální sítě. Navíc mají ke svým zvířatům silný citový vztah, kdy nepředstavují jen jejich koníček, do kterého investují mnoho času, peněz a energie, ale také jejich dobré společníky.

Díky tomu je to právě soukromý chovatel, který má největší motivaci, aby jeho zvíře bylo šťastné, mělo vše, co potřebuje, aby bylo v bezpečí, neuprchlo a tak dále. Jejich motivace je dokonce daleko větší, než motivace úředníků, politiků, zoologických zahrad a různých dalších subjektů.

Ono to dává logicky smysl – představte si člověka, co se třeba zamiloval do rysů a úplně ho uhranuly, takže se staly jeho vášní. Začal je studovat, číst o nich knihy, googlit informace, ptát se ostatních chovatelů, cestovat k nim tisíce kilometrů, aby jim mohl pokládat otázky a nakonec si splní svůj sen a zvíře si pořídí.

Komu tedy na rysovi záleží nejvíce? Úředníkovi, který přijde chov zkontrolovat, jestli odpovídá zákonným podmínkám? Ostatním lidem? Zoologickým zahradám? Nikoliv. Je to právě ten chovatel. Spoustu lidí to ale vidí naopak. Když se jich zeptáte – byli byste raději, kdyby nějaké divoké zvíře jako je lev, bylo ve vlastnictví, nějaké státní instituce, zoologické zahrady, chovné stanice nebo v rukou soukromého chovatele? Pro spoustu lidí bude soukromý chovatel na posledním místě, ačkoliv pravda je taková, že právě u něj má zvíře největší šanci na šťastný život. A také je u něj nejvíce v bezpečí (tj. je to bezpečné jak pro zvíře, tak pro okolí), protože jak říkám – chovatel má větší motivaci a vztah ke zvířeti, než úředník, zaměstnanec zoo či nějaké instituce.

Zkuste se tedy na věc podívat z pohledu chovatele a zamyslet se.

Samozřejmě nijak nepopírám fakt, že někteří chovatelé jsou špatní, nezodpovědní, nezkušení, neodborní. A také nepopírám fakt, že lidí jsou omylní a dopouští se chyb.

Když vidíte ve zprávách, že někomu uteklo nebezpečné zvíře, tak hned máte pocit, že chovy jsou nebezpečná „sranda“, ale pravda je, že je to tzv. „cherry picking“, kdy vidíme jednoho špatného chovatele, ale nevidíme dalších 1000 dobrých chovatelů. To není atraktivní téma pro zpravodajská média – jak nějaký chovatel má 30 let zvíře, nikdy mu neuteklo, nikdy nikomu neublížilo, má šťastný život, výběh daleko větší, než jaký by mělo v zoo a dobrou péči. Ne, to nezaujme tolik, jako zpráva, že někomu utekl had.

Neexistují žádné statistiky, tvrdá data ani žádná objektivní informace toho kolika chovatelům z celkového počtu chovatelů zvířata utekla, kolik jich někoho zranila či dokonce zabila, prostě se jen předpokládá, že se to chovatelům děje zcela běžně a spoustu lidí to přijme jako fakt. A spoustu populistických politických stran si na rétorice o zpřísňování chovů nahánějí politické body, protože ví, že lidé podléhají davové hysterii a budou to podporovat.

Co ale na chvíli zahodit ten mediální obraz chovatele a zkusit je potkat v reálném životě? Zjistěte si, jestli ve vašem okolí není nějaký chovatel. Navštivte ho, poznejte ho, poznejte zblízka jeho zvířata, zeptejte se ho, jaký je jeho život a vztah ke zvířeti. Ptejte se ho, proč si ho pořídil.

Možná pak zjistíte, že věci nejsou tak, jak říkají v médiích.

Hlas chovatelů však není slyšet. Máme spoustu různých organizací, které bojují za různé druhy svobod. Majitelé zbraní. Homosexuálové. Matky, které chtějí rodit doma. Odpůrci povinné školní docházky. Ale chovatelé? Těch je příliš málo na to, aby mohli něco zformovat, bojovat za svá práva, své zájmy a otevřít veřejnou diskuzi. Spoustu z nich se také bojí o svá zvířata. Co kdyby jim někdo tajně hodil otrávené jídlo nebo urgoval státní správu stížnostmi, aby pak chovatel měl deset kontrol do týdne? Či dokonce aby se jim podařilo najít jednu drobnost, která není v souladu se zákonem X a Y a Z a na základě toho zvíře chovateli odebrat?

Není to jako když vám zabaví střelnou zbraň nebo auto. Ne. Ztratit zvíře pro některé chovatelé může být jako ztratit své vlastní děti, takže nemají zájem o to být středem pozornosti, objevovat se v médiích, mluvit někde veřejně a bojovat. Spoustu z nich jen chce, aby jim druzí dali pokoj a oni mohli žít svůj spokojený život.

A to je důvod, proč je veškerá veřejná diskuze jednostranná a je slyšet jen hlas odpůrců chovů. A proto jsem si dovolila se na věc dívat i z opačného úhlu. Zkuste to také.

Na závěr dodávám, že život chovatele je skutečně dobrodružný. Věci, které zjistíte ze společného života s nějakým zvířetem nikde jinde nenajdete. V učebnicích, ani v zoo, ani v dokumentech BBC nezjistíte o nějakém zvířeti tolik, jako když s ním žijete.