Proč ekonom rozumí všemu?

Mises.cz: 02. dubna 2013, Jakub Skala, komentářů: 22

Jestliže čtete tyto řádky, pak téměř bulvární a značně arogantní titulek splnil svůj účel. Ekonomové, a především pak zastánci volného trhu, bývají často osočováni, že všemu rozumí, na všechno mají odpověď, aniž by se podívali na vybrané problémy hlouběji.

Ekonomové určitě nerozumí všemu, na leccos dokonce ani nemají odpověď, nicméně je tato kritika vcelku pochopitelná. (Přesně tuto větu lidé chtějí slyšet, někteří si na jejím opakování až do omrzení prakticky postavili kariéru.) Ekonomové se totiž často a rádi vyjadřují k lecčemu, já, a případně i další autoři na mises.cz, nejsem výjimkou.

Nebudu zde s vážnou tváří tvrdit, že ekonomie je „nejlepší vědou“ z takového a takového důvodu, protože si to ani nemyslím. Každý obor lidského poznání má svoje využití a je v nějakém smyslu pro vývoj lidstva klíčový. Není třeba se dohadovat, jestli je důležitější chemie nebo fyzika, protože taková otázka je nesmyslná. Ekonomie má ale zásadní přesah snad do všech ostatních věd. Jistě to platí i pro další vědní obory a leckde je vůbec hranice mezi nimi neostrá, ale ekonomie podle mého názoru vyniká tím, že má co říct ke každé lidské činnosti. Ostatně to je jejím účelem.

Při řešení vybraného problému ekonom nezná odpověď na řadu otázek spojených s danou záležitostí, ale zná odpověď na tu úplně prvotní a zcela zásadní. Co tím myslím? Nejlepší bude ilustrovat příkladem, ještě předtím ale malá odbočka stranou.

Stát a trh

Co si vlastně představit pod těmito abstraktními termíny, kolem kterých se točí 90 % článků na tomto webu? Nejrůznějších definic je celá řada (také v závislosti na kontextu), ale já v článcích, které se týkají ekonomie, nejraději používám variantu na následující shrnutí:

Trh představuje v České republice nějakých 10 500 000 konajících lidí, kteří sledují své vlastní zájmy. Jejich konkrétní cíle i prostředky se liší, ale pro všechny shodně platí, že jejich činnost přímo ovlivňuje jejich životy. Špatná rozhodnutí jsou trestána, dobrá odměňována. Mají veškerou motivaci snažit se co nejlépe nakládat se svými prostředky a co nejefektivněji je využívat.

Stát, pokud budeme počítat jen úředníky, tvoří oproti tomu zhruba 250 000 lidí. Jsou to úplně stejní lidé, kteří se pohybují na trhu, se třemi rozdíly. Zaprvé je jich 42x méně, zadruhé chybí jim motivace, která by je nutila chovat se efektivně, a zatřetí neznají ceny vyjadřující relativní vzácnost statků, které by jim poskytly odpověď, zda se efektivně chovají.

Z těchto důvodů stát musí vždy vyprodukovat horší výsledek než trh, nikdy tomu nemůže být jinak. V nejlepším případě se státu může shodou náhod podařit takový výsledek, který se hodně blíží tomu, který by vznikl na trhu. Což je dost málo vzhledem k tomu, kolik nás činnost státu stojí.

Teď již ke slibovanému příkladu z praxe.

Álej vs. čtyřproudovka

Podívejme se na jednoduchý příklad – doprava v Praze. Podle mého názoru je dost katastrofální. Jedna ukázka za všechny: vůbec se mi nelíbí, že po obou stranách Vltavy místo krásných nábřeží vedou frekventované silnice. Takže co s tím?

Moje odpověď zní: ponechejme silnice trhu a on už to vyřeší. To samozřejmě okamžitě rozlítí davy mladistvých intelektuálů jako rudý hadr býka. Ale někdo ty nepopulární názory říkat musí.

Pokud by silnice (resp. veškeré pozemky ve městě) byly soukromé, potom by trh přišel s nejefektivnějším (tj. správným) řešením, ať už bude jakékoliv. Pokud je v Praze hodně lidí, kteří by stejně jako já ocenili hlavní silnice mimo centrum, pak by takové silnice vznikly a ty v centru by se změnily na bulváry, aleje a já nevím co ještě. Pokud ne, pak silnice zůstanou tak, jak jsou, nebo dokonce další přibydou.

Možná by se doprava proměnila tak, jak se mi bude líbit, a možná by vypadala úplně jinak. Jenže život není o tom, co se líbí mně, ale i o ostatních.

A já nevím, co chtějí ostatní lidé. Znám pouze vlastní preference a ty nějak promítám do svého chování. Nepropadám, na rozdíl od některých svých kolegů, falešnému přesvědčení o vlastní nadřazenosti a nadřazenosti mých preferencí. Někdo má rád holky, někdo zase vdolky. Co je mi po tom.

Pokud ale lidem nedovolíme tyto preference demonstrovat, jak můžeme vědět, co chtějí?

A to je přesně to, co všichni konači dobra dělají. Neberou ohledy na názory ostatních. Oni by chtěli aleje, tak budou aleje. Teprve potom se hledají argumenty, proč by je měli chtít i ostatní. Proč jsou vlastně dobré a tak dále.

Místo toho, aby o alejích rozhodovalo 10,5 milionu lidí svým chováním s veškerými předpoklady pro nalezení toho nejlepšího řešení, o nich bude rozhodovat 10,5 člověka ve výboru, kteří tuto motivaci postrádají.

Ekonom tedy nezná, ani nemusí znát, odpověď na otázky: Co se má postavit? Kolik se toho má postavit? Jestli je na silnici lepší hrubý nebo jemný asfalt? Jestli je v aleji lepší buk nebo dub? Ekonomovi plně postačí, aby znal odpověď na tu prvotní otázku: Kdo o takových věcech má rozhodovat? A odpovědí je trh neboli lidé. Všichni lidé skrze své chování, nikoliv nevolení úředníci skrze lejstra papíru.