Proč jsou etatisté zlí?

Mises.cz: 17. června 2019, Kolouch, komentářů: 2

Asi každý se někdy setkal se zástupcem státu, který se choval opravdu zle, ačkoli k tomu nebyl žádný reálný důvod. Neuvěřitelná legislativní, byrokratická a exekutivní tvořivost, která ořezává lidskou svobodu a postupně všechny včetně poslušných etatistů tlačí do ilegality či dokonce kamsi mimo morálku, by měla být pro všechny záhadou.

Etatismus je ale holt náboženství, a tím pádem si etatisté dokáží leccos omluvit a tyto otázky si neklást. Prototypem etatisty je člověk, který si neklade otázky a pro dobro státu mu nedělá problém lhát, jak ho to naučili. Jak toto chování vzniká? Co je jeho motivací? Motivací je stát jako konstrukt, za který se etatista schovává.

Osobně jsem tento mechanismus zažil na základní škole, kde po nás tělocvikář chtěl deklamovat zjevnou lež: „Severoatlantická aliance je pakt útočný, Varšavská smlouva je pakt obranný.“ Všichni jsme ji tenkrát ve třídě jako poslušní etatisté řekli. Nikdo se nevzepřel. Nedávalo to v tu chvíli smysl. Neřekli jsme to za sebe. Řekli jsme to takzvaně, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Abychom neměli problémy, byli jsme ochotni na chvíli přestat existovat.

A to je moje odpověď. Kdybych chtěl etatisty omluvit, řekl bych, že nejsou zlí. Nechávají místo sebe jednat zákony, vyhlášky, rozkazy a nařízení. Když se etatisté chovají zle, nejsou v podstatě vůbec, jsou bezmyšlenkovitě vedeni mocí, kterou alespoň v tu chvíli považují za všeobecné blaho či alespoň za něco mnohem většího, než jsou oni sami.

Pokud tenhle článek čte nějaký poměrně slušný etatista, oprávněně se mu asi teď nelíbí, jaký jsem použil příklad. Přinesu tedy další, již z prostředí relativně svobodnějšího.

Často slýchávám, že česká demokracie je příliš mladá a proto trpí mnoha neduhy. Etatisté tudíž kritiku speciálně v České republice nepovažují za kritiku demokracie jako takové, ale spíše za kritiku dětských neduhů mladé demokracie. Potíž je v tom, že i britská demokracie, která by měla být už vyspělá, se pokusila zavřít školu Summerhill. Etatista může říci, že se přece Summerhillu nakonec povedlo se u soudu obhájit. To ale není důkazem schopností demokracie, ale naopak schopností Summerhillu, který uspořádal obrovskou sbírku a celému světu včetně britského soudnictví za astronomickou cenu ukázal, že na Summerhillu mnoha lidem opravdu záleží. Britským etatistům tak reálně hrozilo, že budou před celým světem považováni za zlé lidi, čemuž se oprávněně chtěli vyhnout. Jinými slovy, a tady se mnou nejspíš etatisté nebudou souhlasit: Summerhillu se podařilo porazit stát na jeho vlastním poli, v jeho vlastní hře, jeho vlastními prostředky díky svým vlastním schopnostem.

Základními větami, jimiž etatisté etatismus hájí, jsou fráze: „Dělám jen svoji práci.“ „Na to jsou zákony.“ „Máme tu stát.“ Tyto fráze jsou ve své podstatě tvrzení prázdná. Etatista říká, že dělá něco, o čemž ani moc neuvažuje (nezvažuje zda to je dobré či špatné), něco, co prostě dělat musí, protože jinak by se stalo něco strašného. Buď v tu chvíli věří, že by bylo použito státní násilí proti němu, nebo věří, že při jiném postupu by zavládla anarchie, úplně nejspíš ovšem etatista vůbec o jiném postupu neuvažuje. Etatista, když obhajuje stát, přestává jako jedinec existovat, což považuje za správné přesně v duchu Spinozově: „Soucit sám o sobě je pro člověka, který žije pod vedením rozumu, zlý a neužitečný.“

Paradoxem téhle situace je, že etatista v tu chvíli většinou netuší, že jeho chování zadefinoval před mnoha staletími Spinoza, a často se ani neptá, zda žije pod vedením rozumu. Tohoto omezení si byl Spinoza vědom. Proto také zamýšlel ponechat soucitné chování prostým lidem. To nás ale samozřejmě vede k Urzově experimentu: „Ukažte mi ty nerozumné.“ Prakticky každý se někdy chová nerozumně a téměř každý se někdy rozumně zachoval. Spinoza (a s ním i etatisté) ani podle svých vlastních kritérií nejsou schopni fungovat, a proto je lze na jejich vlastním poli v jejich vlastní hře jejich vlastními prostředky porazit. Je ale třeba hlavně dbát, aby po sobě nezametli stopy. Stručně řečeno: Při jednání s etatistou je třeba uchovávat informace a ukazovat mu na základě toho, jak nerozumného jednání se dopouští, což jsou etatisté v jednotlivých případech občas schopni nahlédnout.

To ovšem neznamená, že by Spinoza měl pravdu. Soucit potřebuje i člověk rozumný, a právě v tom tkví nejzásadnější výhoda anarchokapitalismu nad etatismem. K tomu mi přijde vhodný následující myšlenkový experiment: Dejme tomu, že by se povedlo přesvědčit etatisty o praktické neproveditelnosti centrální ekonomické kalkulace a oni by uznali, že centrální plánování je neefektivní, a že to nejlepší centrální plánování nejspíš opravdu poskytne volný trh, ale pořád by u nich přetrval strach: „Co se stane na volném trhu?“ A proto by si etatisté vymínili, že v případě katastrofy bude existovat možnost násilného přerozdělení. V tu chvíli centrální plánování velmi významně splývá s volným trhem. A v takovém prostředí odděluje ideový svět anarachokapitalistů od etatistů právě to, že etatisté považují soucit v lepším případě za jakousi protézu, zatímco pro anarchokapitalisty je inherentní součástí jich samotných a světa, který chtějí vytvořit.

Proč jsou etatisté zlí? Za sebe odpovídám: Oni nejsou. Ne, že by nebyli zlí! Oni, když jsou zlí, jako osoby neexistují. Etatisté nepáchají zločiny provedené ve jménu státu za sebe, ale za stát, a když je provádějí, není jakoby nikdo doma. Etatista v tu chvíli přestává existovat, jeho chování je v tu chvíli vedeno státem. Je to takzvaně chování dospělé. Odtud také pramení otázka ředitelky Summerhillu Zoë Redheadové vrchnímu školskému inspektorovi jejího veličenstva: „O této práci jste snil, když jste byl dítě?“

Zásadní a radikální sebeléčbou etatisty je neuposlechnutí rozkazu. Pokud se etatistovi podaří nahlédnout, že je suverénní osobou a je schopen za sebe rozhodovat lépe než stát, přestává v tu chvíli být etatistou, a opět nabývá svobodu se všemi důsledky. A to se díky Bohu opravdu děje.

Pini Weinstein při operaci Kadeš dobyl území v pásmu Gazy a získal zajatce. Ptal se svého velitele, co s nimi má dělat a dostal odpověď: „Zabij je a pokračuj.“ Bez zaváhání svému veliteli odpověděl: „Veliteli, polib mi prdel.“ Rozdělil svůj prapor, aby mohl hlídat zajatce a pokračoval v bojích zcela v rozporu s rozkazem, který dostal. Po válce se ho v rámci procesu, který měl posoudit jeho „vinu“ za neuposlechnutí rozkazu, ptali, proč to řekl právě tímto způsobem. Odpověděl: „Jsou věci, které je třeba říci jasně a nahlas.“

Etatisté se pokouší odmítnutí rozkazu inkorporovat do státního práva tím, že i voják má po právu právo odmítnout protiprávní rozkaz. Těžko něco namítat. Nezbývá než i za to děkovat Bohu. Ovšem těžko lze zakrýt skutečnost, že odpůrce rozkazu v tu chvíli není veden zákonem, ale čímsi absolutně nespinozovským, a stojí tím pádem mimo etatistický svět.