Původ sociální spravedlnosti

Mises.cz: 03. září 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 11

Přestože naše sofistikované statické průzkumy ukazují, že čtenáři bývají odrazováni délkou článku, odvážím se předložit tenhle delší tok úvah, protože může pomoci při zodpovězení některých zásadních otázek, kterými se přemýšliví čtenáři našeho webu nepochybně trápí. Hlavně je to klasické – když je ten libertarianismus tak jasný, správný, morální, a dokonce prospěšný i z hlediska materiálního blahobytu, tak co brání jeho rozšíření mezi širší populaci a prosazení se ryze libertariánských společností?

Začněme náš výklad od evoluční psychologie. Lidský smysl pro spravedlnost se vyvíjel po tisíce let, kdy lidstvo žilo v loveckých tlupách, a v zásadě je dán rozvinutím určitého instinktu, který můžeme pozorovat už u zvířat, které také loví ve smečkách. Lidé, kteří společně lovili nějakou velkou zvěř, se poté o kořist dělili, a právě při takovém rozdělování kořisti lze formulovat první obecné zásady pojetí spravedlnosti.

Typickým příkladem je takový lov na mamuta. Je to kolektivní akce, kdy je třeba zvíře najít, vylákat ho do nějaké předem připravené pasti a tam ho pak usmrtit. Tyto úkony mají různou míru pracnosti, obtížnosti nebo nebezpečnosti, což všichni členové tlupy mohou dobře vědět a také si na vlastní kůži vyzkoušet. Dejme tomu, že nejnebezpečnější částí lovu je přiblížit se k lapenému zvířeti, které bojuje o život, a zasadit mu smrtící ránu. Komu se to povede, ten získá v očích svých společníků největší zásluhu na konečném výsledku. Znalost mamutích zvyklostí, díky které lze identifikovat místa, kde je s největší pravděpodobností možné takové mamuty nalézt, je také ceněnou schopností. A tak v tlupě vzniká určitý žebříček zásluhovosti – její členové dovedou docela dobře ohodnotit to, jak významný podíl na ulovení mamuta měli všichni ostatní členové tlupy. Rozdílení kořisti pak odpovídá právě této představě o míře zásluh. Můžeme tak lapidárně vyjádřit zákon distribuční spravedlnosti:

Míra zásluh na výsledku = velikost odměny, která má připadnout členu tlupy

Náčelník, který zorganizoval povedený lov, organizuje také dělení, při kterém nejlepší kusy z kořisti dostane ten nejstatečnější z bojovníků s největšími zásluhami. Kdyby to tak nebylo a hlavní kus kořisti by připadl zbabělcům, co se během nadhánění mamuta radši šli schovat někam za křoví, aby nepřišli k úhoně, tak by taková tlupa brzy evolučně pohořela.

Tento princip distributivní spravedlnosti se zdá být dodnes silně přítomný kdekoliv, kde jde o rozdělování výsledků nějaké kolektivní akce. V každém lidském týmu, který se dá dohromady za nějakým účelem, jsou tahouni, „srdcaři, co to tmelí“, pak ti, co prostě odvedou svůj díl práce, a nakonec ti, co se jen tak nějak vezou a moc se nepředřou. Pokud vidíme, že největší díl odměny dostávají skuteční tahouni, tak jsme celkem spokojení. Oheň na střeše a hořký pocit nespravedlnosti se dostavuje kdykoliv, když si myslíme, že flákači jsou po dosažení cíle oné kolektivní akce odměňováni víc, než si zaslouží (a víc, než jsme odměněni my, co jsme se tolik nadřeli).

Nespočetné příklady uplatnění smyslu pro distributivní spravedlnost můžeme vidět všude kolem – jak ve firmách, tak i ve sportovních týmech provozujících nějaké kolektivní sporty. Kdokoliv, kdo trochu rozumí fotbalu nebo hokeji, dokáže odhadnout, jak dobře nebo špatně to ten který konkrétní hráč hraje, a nepřekvapí ho, když hráčské hvězdy dostávají vyšší odměny a platy než ostatní členové týmu, byť hlavním výsledkem, o který v těchto sportech jde, je vždy prohra nebo výhra týmu jako celku.

Stejně starým, jako je cit pro distribuční spravedlnost, je ještě cit pro retribuční spravedlnost – tedy že stejné by se mělo oplácet stejným. V lapidární podobě je tento zákon vyjádřen jako „oko za oko, zub za zub.“ Zkrátka velká většina lidí nějak instinktivně cítí, že když někdo provede někomu jinému něco nepěkného, tak by ho mělo postihnout to samé, „aby poznal, jaký to je.“ To, jak je tento pocit zakořeněný, se projevuje i v tom, že většina lidí se v průzkumech veřejného mínění stále vyslovuje pro trest smrti, a to i v zemích, kde byl trest smrti už dávno zrušen. Lidé pravděpodobně mají intenzivní pocit, že když někdo spáchá vraždu, tak adekvátní reakcí je jeho usmrcení.

Bohudík (nebo bohužel) vývoj lidské společnosti neustrnul ve stádiu lovecko-sběračských tlup. Došlo k zemědělské revoluci a k tomu, že se jako první a (z hlediska svého trvání) nejstabilnější forma civilizované (tj. převážně zemědělské) společnosti prosadila starověká kastovní despocie. V jakém směru tato organizace vyplývá z pravěkých představ o distribuční spravedlnosti?

V první řadě je zde opět zacílení na určitou rozsáhlou kolektivní akci. Tu vyžadují zemědělské práce v povodí velkých řek starověku (Eufrat, Tigris, Nil, Indus, Ganga, Huang He, Chang Jiang), které v cyklech záplav přinášejí úrodné bahno. Tam, kde je kolektivní akce, je i kolektivní dělení jejích výsledků. Ovšem společnost už není tlupa několika desítek lidí, kteří všichni dobře rozumí lovu a na vlastní oči vidí počínání těch nejšikovnějších a nejstatečnějších lovců. Dělba práce se nám značně rozrostla a lidé se přestávají orientovat v tom, jaký význam má určitá konkrétní činnost z hlediska toho nejdůležitějšího – aby byl zajištěn dostatek potravy pro další období. Navíc lidí už pohromadě žije několik set až několik tisíc a je vyloučené, aby všichni všechny většinu dne sledovali a udělali si tak obrázek o jejich úsilí a šikovnosti. Je potřeba nastolit pořádek, a to rozdělením lidí do kategorií podle role, kterou ve společenství vykonávají. Rozdělování sklizně se pak bude více řídit podle toho, do jaké člověk patří kategorie (kasty) než podle jeho individuálního úsilí (které už je pro vůdce nemožné vyhodnotit).

Takto cit pro distribuční spravedlnost, který je aplikovaný na větší celek, než je počet lidí v tlupě, a na větší množství různorodějších aktivit, než je úzce vymezená kolektivní akce, dává vzniknout pyramidálnímu kastovnímu uspořádání společnosti a jednotlivci jsou odměňováni podle role, do které se narodili, spíše než podle osobních zásluh. Vzniká společnost statusu. Na samém vrcholu uspořádání stojí ti, kteří se podle tehdejších náboženských představ starají o bezproblémové opakování přírodních cyklů. Tedy kněží, kteří komunikují s bohy, usmiřují jejich hněv, mírní zlomyslnost a dovedou určit správnou dobu pro setbu a pro sklizeň. Kněží mají podle soudobých představ na velikosti sklizně největší zásluhu a dostávají tedy největší díl. Jsou zde písaři a administrativní pracovníci, kteří umožňují koordinaci prací na zavlažovacích kanálech a řádnou evidenci a rozdílení úrody. Jsou zde bojovníci, kteří společnost ochraňují proti vnějším ohrožením. Řemeslníci, kteří vyrábějí luxusní předměty pro chrám či pro palác. A nakonec je zde obyčejná pracovní síla.

Takto zorganizovaná společnost je nesmírně stabilní a po tisíciletí v podstatě nezměněná, právě proto, že odpovídá smyslu pro distribuční spravedlnost. Lidé na spodním stupni pyramidy samozřejmě nevědí, co přesně některý konkrétní kněz dělá celý den, ale věří tomu, že je to něco nesmírně důležitého a že kdyby to kněží nedělali, tak nepřijdou záplavy přinášející úrodné bahno a nastane hladomor. Proto jsou kněží důležití jako vrstva, a proto jim logicky patří nejlepší část úrody, která vzniká jejich zásluhou. Stejně tak lidé mají představu o úloze písařů nebo vojáků, ačkoliv nemusí nic vědět o osobních vlastnostech a zásluhách konkrétního jednotlivce patřícího do takové skupiny. Jsou docela smíření s tím, že písaři a vojáci budou dostávat větší díly ze sklizně než oni, protože to odpovídá jejich pojetí významnosti těchto skupin pro dosažení společného cíle.

Ve společnosti statusu mohou být objektivně propastné rozdíly mezi bohatstvím lidí na spodní části pyramidy a těch na vrchní části. Mezi společenským postavením Faraona a otroka je naprosto nedozírná vzdálenost, daleko větší, než je mezi chudým a bohatým člověkem v naší dnešní společnosti. Přesto ve starověké společnosti statusu neexistuje nic, co by se dalo popsat jako „sociální problém“ nebo „sociální napětí“. Existují zde palácové intriky, ale žádné konkurující si strany s radikálně odlišnými představami toho, jak by měla být společnost zorganizovaná. Je zde mýtus a základem mýtu je přesvědčení, že existuje bohy daný řád, který byl stanoven při stvoření světa, a kdo se tomuto řádu vzepře, ten dopadne špatně.

Konflikt a napětí tohoto druhu vzniká teprve s nástupem pasteveckých národů, jejichž organizace byla poměrně odlišná od organizace skupin usazených kolem velkých řek, a tak vznikl prostor pro rozrůstání odlišného typu řádu. Nejvýznamnějšími z těchto národů (z hlediska dopadu na podobu toho, čemu se říká „západní civilizační okruh“) byli starověcí Židé a starověcí Řekové.

Ve starověkých despociích bylo soukromé obchodování vedlejší a doplňkovou činností. Většinu pracovní doby obyčejných lidí zabraly centrálně organizované veřejné práce ať už v podobě prací na polích, nebo budování monumentálních staveb, za což pak rodiny dostaly pevně stanovené příděly. Možnosti na postup po společenském žebříčku bylo prokázat nějaký mimořádný čin ve službě chrámu nebo paláci, případně proniknout do vrstvy kněžích nebo písařů.

Řecké městské státy také znaly kolektivní akci a odměnu, která je úměrná míře zásluh na úspěšném provedení takové kolektivní akce. To byly válečné výpravy nebo velké obecní stavby. Bylo zde oceňování činů, které obci přinesly věhlas a slávu – například sportovních úspěchů na Olympijských hrách. Mimo to zde ovšem vznikl větší prostor pro akce, které měly již všechny prvky soukromého podnikání a soukromého obchodování, které je motivováno čistě ohledem na vlastní zájem jednotlivce, a nikoliv ohledem na zájem kolektivu obce. Například Aristoteles ve spisu Politika popisuje, jak zbohatl Tháles z Milétu. Ten na základě svých pozorování dokázal odhadnout, že v jednom roce nastane velká úroda oliv, půjčil si peníze a pronajal si dopředu všechny olivové lisy v Milétu a na ostrově Chyos. Jeho předpověď mu vyšla a velmi na své spekulaci zbohatl.

Na takových obchodních transakcích bohatli i další – a to často nejen plnoprávní občané obce (kteří konec konců neměli dost času ani chuti se obchodům plně věnovat), ale i cizinci nebo propuštění otroci. A společenství se tak začalo měnit způsobem a nabývat podob, které byly v rozporu s mýty, tradicí a citem pro distributivní spravedlnost. Takový obchodně zdatný propuštěnec najednou měl více bohatství a žil si lépe než kdejaký občan, který za obec nastavoval krk ve válkách, aniž by lidé dokázali nějak rozpoznat to, čím se onen propuštěnec zasloužil o blaho skupiny. Tak zde vzniklo napětí a konflikt uvnitř společnosti, který se stal jedním ze základů pro řeckou filosofii i drama.

Podstatu tohoto konfliktu bychom mohli popsat takto – člověk se identifikuje s nějakým širším kolektivem, který vnímá prakticky tak, jako v pravěku vnímal tlupu, do které patřil. Zároveň ovšem má intenzivní pocit, že v rámci této skupiny nedochází k takovému rozvrstvení majetku a hmotných požitků, které by odpovídalo nějakým zásluhám na kolektivní akci, jenž by mohl vidět a chápat. Jak jsem již psal – v despotických společnostech založených na statusu a podepřených mýtem tenhle pocit nevznikal nebo se nijak masově nerozšiřoval.

Nejznámější východisko z tohoto konfliktu nabídl Platón ve svém ideálním uspořádání společnosti. Jeho řešení spočívá v návratu k pevně hierarchizované společnosti statusu, která by eliminovala ty majetkové rozdíly, které nelze ospravedlnit nějakými zásluhami o blaho obce. A to je linie uvažování, které se prakticky drží veškeré kolektivistické filosofie od jeho doby.

Všechny vnímají širší společnost jako jeden celek, jenž je směřován k určitým kolektivním akcím – vrcholnou kolektivní akcí je samozřejmě válka, ale může jít i o budování nějakých monumentálních staveb nebo jinak definované společné cíle – a rozdělování hmotných požitků v ní má pak probíhat v souladu s angažovaností a zásluhách lidí na takto přijatých kolektivních cílech. A pokud probíhá jinak, tak je to vnímáno jako nevysvětlitelná nespravedlnost.

Stačí se trochu rozhlédnout a prvky tohoto uvažování nalezneme od nejstarší doby až po dnešek. Já ho pozoruji ve svém okolí v rozsahu od svých babiček po vyučující na VŠE a mohl bych tak dát bezpočet příkladů. Obecně řečeno, pokud má člověk nějaký větší majetek, tak v jejich očích se může ospravedlnit jen tím, že s tím majetkem podniká něco velmi přímočarého pro blaho obce či lidstva, čemu oni mohou porozumět (Gates nebo Buffet, co velkou část vydělaného jmění dali na charitu a výzkum různých nemocí tak ještě uchem jehly projdou), ale jinak by samozřejmě všechny velké majetky zasloužily nekompromisně zdanit, sebrat a použít ku konání kolektivního blaha. Neřeknu tím nic objevného, ale je jasně vidět, že už sám fakt, že někdo nějaký větší majetek má, z něj v očích většiny lidí dělá sprostého podezřelého a vzniká zde nutnost to nějak zdůvodňovat a obhajovat. Proč to tak je – to nám právě velmi dobře vysvětluje výše naznačená teorie vzniku a povahy distributivní spravedlnosti.

Jak jsem již psal, kolektivistická řešení, kterak uvést společnost do souladu s pocity distributivní spravedlnosti, jdou od doby Platóna jedním směrem – k pokusu přetvořit společnost zpět do podoby kastovní despocie a ti nejradikálnější anarcho-komunisté hlásají návrat společnosti až k modelu organizace v pravěké tlupě. Onen v jejich chápání pokrok tedy spočívá ve skutečnosti v návratu k tomu, co bylo stabilním a osvědčeným řízení společnosti ve starověkém Egyptě nebo Mezopotámii, kde to bez sociálních konfliktů a „rozevírání nůžek“ mezi chudými a bohatými fungovalo několik tisíc let.

Jako příklad aplikace smyslu pro distributivní spravedlnost některými méně radikálními kolektivisty si můžeme uvést slavný projev Baraka Obamy „You didn’t build that“

http://www.youtube.com/watch?v=192oEC5TX_Q 

Podle mého soudu je korektní výklad Obamovy myšlenky takovýto: My všichni jsme součástí nějaké kolektivní akce (kolektivní lov na mamuta v pravěku), podíleli jsme se na dosažení výsledků (ulovili jsme spoustu mamutů), a je tedy potřeba, abychom se o tyto výsledky nějak podělili s ohledem na distributivní spravedlnost. Samozřejmě, vzato do důsledků takovéto přerozdělování ve velké společnosti nemůže probíhat podle nějakého pečlivého prozkoumání a zvážení individuálních zásluh každého jednotlivce, ale pouze na základě nějakého byrokratického klíče, který rozdělí lidi do skupin, čímž jsme obloukem zpátky u naší orientální despocie a jejímu rozčlenění lidí do určitých kategorií.

Kde je tedy v aplikaci našeho pravěkého smyslu pro distributivní spravedlnost na podmínky moderní společnosti chyba? První chybou je už velikost a různorodost skupiny, na kterou bývá aplikován. Národ o několika milionech jednotlivců na rozdíl od pravěké tlupy nepodniká ve skutečnosti žádné kolektivní vědomě koordinované akce za dosažením konkrétních cílů. Je zde množství plánovaných akcí na úrovni jednotlivců a menších organizovaných kolektivů a také množství různorodých cílů a rozdělování výsledků těchto akcí probíhá na této nižší úrovni.

Ano – existuje určitý větší řád, kterého jsou součástí všichni ti jednotlivci a malé organizované skupiny a který zajišťuje koordinaci jejich aktivit tak, že výsledná produktivita je mnohonásobně vyšší, než jakou by mohli dosáhnout jako jednotlivci izolovaně. Ale zde nemá žádný smysl pokoušet se aplikovat distributivní spravedlnost, protože neexistují žádné identifikovatelné výsledky kolektivní akce, které by se daly rozdělovat. Pokud by kolektivisté dokázali opustit svůj umělý konstrukt „národního“ nebo „státního“ celku a podívat se na jednotlivé části, tak by viděli, že je zde množství rodin, firem a sdružení lidí, které se nějak podílí na produkci a pak se o svůj výsledný produkt dělí více či méně podle zásad distributivní spravedlnosti. V dobře fungujících podnicích se této zásadě blíží více a v těch hůře fungujících méně. Ve velkých organizacích, které je již nemožné mít přehled o míře individuální zásluhovosti, se pak zase blíží víc nějakému byrokratickému škatulkování do určitých kategorií. Každopádně je jasné, že lepší prosazování distributivní spravedlnosti by vyžadovalo zásahy na mikroúrovni přímo v těch rodinách, podnicích a firmách, prováděné na základě ohodnocení konkrétní míry zásluh konkrétních lidí. Pokud by takové zásahy měl provádět byrokratický aparát, tak by úředníci museli mít lepší znalost situace a lepší porozumění pro podnikání než osazenstvo onoho konkrétního podniku.

Pokud se díváme na národní celek, tak se díváme na situaci, kdy byl vytvořený produkt již rozdělen a přerozdělení jeho části byrokraticky řízené z centra nemá se spravedlností při jakémkoliv důkladnějším zamyšlení pranic společného. Z pohledu kolektivistů vždycky zůstane na půli cesty, dokud se celá společnost nevrátí k organizaci typu orientální despocie, v níž žádný jedinec nemůže majetkově vyniknout nad druhé s výjimkou těch, co „zaslouženě“ stojí na řídících pozicích jakožto předvoj proletariátu, výkvět vyvolené rasy nebo pojítko mezi pozemským světem a bohy. Tedy ten typ společnosti, která je podřízena dosahování nějakého jednotného stanoveného cíle (splnění plánu pětiletky, dobytí životního prostoru) a rozdělování produktu, se má řídit podle zásluh o dosahování těchto cílů.

Řešení rozporu mezi citem pro distributivní spravedlnost a pozorovanou realitou bylo hledáno poměrně dlouhou dobu. Uvést společnost do stavu statické kastovní strnulosti se nedařilo a také mnozí filosofové začali pochybovat, jestli je to vůbec žádoucí řešení a jestli se tento problém nedá pojmout i z jiného konce.

Nejznámější a ve své době nejvlivnější řešení předložil Adam Smith. Podle jeho analýzy člověk bohatnoucí ze svých tržních obchodních aktivit tím prospívá nejen sobě, ale i společnosti. Nepotřebuje si kupovat odpustky v podobě veřejné charity. To, že je dobrým obchodníkem a podnikatelem využívajícím tržních příležitostí, je dostatečné ospravedlnění a cenový mechanismus v tržním procesu ho již naviguje k tomu, aby svá aktiva spravoval co nejúčelněji a ku prospěchu společnosti. Ohromná síť obchodních vztahů obklopuje celou zemi, umožňuje prohlubování a rozšiřování dělby práce, a tak i nárůst celkového bohatství, přičemž ale jednotlivé částečky této sítě jednají jen podle vlastních zájmů a mnohdy si ani plně neuvědomují svou úlohu a svůj význam v celém mechanismu.

K osvojení si tohoto pohledu je ovšem třeba určité míry intelektuální sofistikovanosti a otevřenosti mysli, která musí prohlédnout určité přirozené předsudky. Od těch se evidentně nedokáže oprostit ani velká část lidí živících se duševní prací.

Přístup odvíjející se od náboženského přesvědčení byl podle názoru Maxe Webera masově účinnější. V některých větvích protestantismu se prosadilo učení o predestinaci vyvolených, které přineslo takové vysvětlení majetkových nerovností, které bylo v souladu s fungováním kapitalistické společnosti. Podle tohoto učení vševědoucí Bůh už při našem narození ví, jestli skončíme v nebi nebo v pekle, a tak podle toho nám již na zemi dává najevo svou přízeň nebo nepřízeň tím, jak se nám daří nebo nedaří v našem pozemském podnikání. Je hříchem závidět sousedovi jeho úspěchy v získávání hmotných statků, protože tyto úspěchy jsou projevem Božího plánu. Je celkem snadné vidět, jak mohlo rozšíření těchto náboženských představ přispět k úspěchu ranně kapitalistických – protestantských společností ve Švýcarsku, Nizozemí, Skandinávii a částečně v Anglii, severním Německu a USA - snížením společenských tlaků na umělé redistribuce majetku.

Je to také odpověď na fakt, že v tržním systému nezávisí úspěch jen na schopnostech a píli, ale z velké míry i na štěstí. Harry Potter od Rowlingové podle jakýchkoliv měřítek pravděpodobně není lepší než tucty jiných fantasy knih. Všechno, co v něm je, by se dalo najít i jinde. Přesto se stal celosvětovým bestsellerem, zatímco jiné knihy upadly v zapomnění. A člověk nevidí žádný rozdíl mezi výkonem Rowlingové a výkony těch ostatních autorů, a tak v něm nutně hlodá podezření, že úspěch a bohatství, které je dílem takové náhody, nejsou tak docela zasloužené. Učení o predestinaci má očividnou odpověď i v této situaci.

Na druhou stranu se mnoha protestantským teologům povedlo vyložit Boží plán i zcela obráceně, a tak v historii různých protestantských směrů není nouze o pokusy nastolit komunistickou společnost oddanou ideálu naprosté majetkové rovnosti. Například posun k progresivismu v USA na přelomu 19. a 20. století lze vyložit jako posun vlivu od jednoho protestantského směru k druhému, což je u nás poměrně málo popsaná kapitola amerických dějin. V roce 1891 přesvědčil baptistický pastor Frederick Taylor Gates Johna D. Rockefelllera staršího o nutnosti založit baptistickou universitu. Tou se stala University of Chicago, kterou dnes máme díky Friedmanovi a dalším spojenou spíše s hlásáním pravicových názorů, ale která byla, podobně jako London School of Economics, založena poměrně explicitně jako progresivní instituce, a to nejen na poli ekonomie (mezi starší chicagskou školou nalezneme řadu stoupenců sociálních reforem v progresivním duchu), ale samozřejmě především na poli náboženského modernismu, který byl velmi propojen s progresivistickým hnutím. A Rockefellereovy stamilionové nadace podporující nejrůznější filantropické aktivity, včetně výuky a výzkumu, byly právě vlivem baptisty Gatese, který prakticky rozhodoval o konkrétním využívání těchto peněz, použity na velmi účinné šíření sociálně-reformních myšlenek. Kombinaci sociálního reformismu s náboženským zápalem můžeme vidět i u politických vůdců oné doby – nejlépe u Williama Jeningse Bryana a Woodrowa Wilsona i v tažení prohibicionistů za zákaz alkoholu.

Jak probíhala tato proměna Ameriky? Za Rockefellerovy peníze vznikl General Education Board, jehož cílem bylo podpořit vzdělávání na jihu Spojených států. Vzdělávací instituce dostaly tyto prostředky s podmínkou, že najmou učitele s doktorským titulem. Ovšem tradiční americké university v dřívější době vůbec doktoráty neudílely. Doktorské studium bylo vynálezem německých universit a odtud se pak šířilo do světa. Tak mladí učenci, kteří chtěli získat doktorský titul, jezdili buď do Německa, nebo později na některou progresivní universitu v USA, která doktorský studijní program zavedla podle Německého vzoru.

Když Wilson kandidoval na presidenta v roce 1912, byli jeho největší oporou mladí progresivní intelektuálové z jihu, novináři a právníci vzdělaní progresivními učiteli místních ústavů. Sám Wilson postgraduálně studoval na Johns Hopkins University historii a politické vědy - doktorský program, který byl kopií programů Historische und Staatswisenschaften z Německa - kvůli svému doktorátu se naučil německy a v práci čerpá téměř výhradně ze spisů německé historické školy (až tak výrazně, že je v podstatě plagiátem Handbuch des Oeffentlichen Rechts der Gegenwart Heinricha Marquardsena).

Tuto odbočku jsme podnikli hlavně proto, že je na ní názorně vidět rozdíl v úhlech pohledu vzhledem k pojetí distributivní spravedlnosti. V běžném hodnocení lidé s podezřením a někdy až nechutí hledí na to, že Rockefeller získal ohromné bohatství skrze svou obchodnickou obratnost, a plusové body si u nich připisuje za své filantropické aktivity na poli vzdělávání (založil universitu a financoval spoustu škol), zdravotnictví a dobročinnosti. Protože vzdělání, zdraví a pomoc chudým, když se o tom takto obecně mluví, lze ztotožnit s nějakými „kolektivními cíli“ či „kolektivními zájmy“, jak jim lidé rozumějí.

Oproti tomu ti, kteří porozuměli Adamu Smithovi, tak pochopili také to, že Rockefeller společnosti a jejímu blahobytu zásadně prospěl ve své roli „bezohledného podnikatele“ a obratného obchodníka a inovátora v ropném bussinesu, ovšem výrazně a těžce jí poškodil jako mecenáš a vykonavatel „dobročinnosti.“ (Už jen z toho pohledu, že katedra ekonomie na University of Chicago se stala klíčovým místem Ligy pro reformu bankovního systému – hlavní veřejnou organizací lobující za založení Fedu.) Stejně rozpolcené hodnocení by se dnes vztahovalo například na George Sorose.

Poznámka: Tento článek přináší zamyšlení ve volném stylu, které není podloženo žádným pečlivým a trpělivým výzkumem nebo dohledáváním citací. Je to zkrátka mozaika složená ze střípků toho, co jsem si kde přečetl nebo zaslechl (přičemž doufám, že lidi, od kterých jsem to zaslechl, ten výzkum provedli, takže to celé není úplně na vodě), která ale s sebou nese hluboký příběh a „poselství“ odhalující zásadní témata lidské civilizace během posledních několika tisíciletí. Zkrátka je to něco ve stylu jedné naší nejmenované „rockové hvězdy ekonomie.“ Nakopnutý balon těchto úvah třeba někoho zasáhne víc, než by zasáhl suchopárný článek postavený jen na ověřených faktech.