Recenze: Ekonomix, na první pohled dobré, na druhý ne

Mises.cz: 13. září 2015, Vladimír Krupa, komentářů: 3

Ekonomix od Michaela Goodwina je na první pohled podobným počinem, jako byly Ekonomické nepravidelníky od Modrého ptáka. Autor se snaží zpopularizovat dějiny ekonomického myšlení a přidat k nim i nějaké útržky z hospodářských dějin a to tentokrát v komiksové formě.

Ambice většiny lidí, kteří se do takového vyprávění pouští, pochopitelně nekončí jen u toho, předat čtenářům několik vybraných faktů, ale snaží se čtenáře určitým způsobem ovlivnit. Naopak i samotného vypravěče ovlivňuje jeho světonázor v tom, jaká fakta si z minulosti vybírá a jakým způsobem je svému publiku předkládá. Goodwinova perspektiva je velmi otevřeně (a místy přiznaně) perspektivou současného amerického levicového liberála. V zásadě sice uznává užitečnost a nezbytnost některých tržních principů, ovšem na druhé straně hlásá nezbytnost regulací, ekologické politiky, silně progresivního zdanění, silného státu a státního přerozdělování.

To samo o sobě by nemuselo jeho dílko diskvalifikovat. Každý, kdo se zabývá politikou a ekonomií má nějaký názor, který prosakuje do toho, co o těchto tématech píše a znát úhel pohledu protistrany může být přínosné nebo i nezbytné, pokud ho máme kritizovat a vyvracet. Kniha od levicového autora, která by jasně a konzistentně objasňovala, na základě čeho levice věří tomu, čemu věří, by byla přínosem pro všechny. Goodwinův komiks dokazuje spíše pravdivost předsudku, že levicový světonázor stojí na omylech, vydávání pocitů za fakta a nedostatečném prostudování tématiky, a že „levičáci“ nemají vůbec ponětí o tom, proč „pravičáci“ určité věci hlásají.

Výše uvedené by se na první pohled dalo vztáhnout především na druhou část knihy, kde sám Goodwin varuje, že bude politicky kontroverzní a bude vyjadřovat názor, za který ho určitá část lidí nebude mít ráda. Předkládá pak vyprávění, které by se dalo označit za extrémně a až dětinsky stranické - všichni republikánští prezidenti byli zvoleni kvůli machinacím korporací a mazaným reklamním kampaním a jejich administrativy byly prolezlé korupcí, kdežto všichni demokrati byli poctiví a dobromyslní, stáli před ohromnými problémy (které vytvořila republikánská administrativa) a pokud se je nepodařilo zvládnout, tak jen kvůli republikánským sabotážím. Zkrátka černobílé dělení na dobro a zlo, přičemž Goodwin nepochybuje, že on stojí na straně dobra, a že všichni, kdo stojí proti němu, jsou zkorumpovaní posluhovači velkokorporací.

Svoji analýzu bych tak omezil na první část knihy, o které si Goodwin myslí, že v ní jen nestranně popisuje dějiny ekonomických teorií a hospodářské dějiny. Právě tady totiž můžeme vidět některé jeho základní omyly v porozumění ekonomii, které nejsou jen otázkou ideového pohledu, ale chyb v logice uvažování a také neznalosti.

„Pozor: investování není totéž, co šetření. Kdo šetří, ten své peníze drží. Kdo investuje, využívá je.“ (Ekonomix, str. 15)

Tyto zdánlivě nevinné věty, které nacházíme hned ze začátku u popisů fungování raně novověkého hospodářství, prozrazují stejný předsudek proti „hromadění peněz“, který má keynesiánství společné s merkantilismem. Neexistuje jiné „využití“ peněz než to, že je člověk nejprve drží a později za něco vydá, a v okamžiku jejich vydání je ihned začne držet jiný člověk. I rozhodnutí investovat do zvětšení držení peněžního zůstatku je investičním rozhodnutím. Na peníze se můžeme dívat jako na jakékoliv jiné aktivum, takže rozdíl, který se autor snaží učinit mezi „spořením“ a „investováním“ je zcela svévolný a ničemu neposlouží.

Středověký svět nebyl chudší proto, že by lidé „jen šetřili peníze a neinvestovali je“, což je zde čtenářům sugerováno.

Goodwin celkem přesně popisuje základní politiky merkantilismu, ale u fyziokratů se spokojuje s něčím, co je spíše karikaturou: s tím, že Quesnay vydal tabulku koloběhu národního bohatství, která byla "taková divná". Ta největší výstřednost se tak bohužel stala typickým zástupcem francouzského ekonomického myšlení na místo myšlenek některých skutečně dobrých autorů, jako byl např. Turgot nebo později Say.

Posuňme se dále v ději a přeskočme La Manche k Adamu Smithovi. Úvodu s dělbou práce, specializací a neviditelnou rukou trhu celkem není co vytknout. (Snad krom toho, že by si význam téhle myšlenky zasloužil poněkud více prostoru.) Problém nastává v okamžiku, kdy autor píše: „Smith toho řekl mnohem více. Jenže většina z toho je zapomenuta. Podívejme se na něco z toho zapomenutého.“

Problémem tady není, že by bylo něco ze Smitha „zapomenuto“, ale to, že se v některých záležitostech jasně mýlil a pozdější vývoj ekonomické vědy tyto omyly odstranil. A v čem že se Smith mýlil? Nejsou to jen spory o rozsah „minimální“ vlády.

Jasným omylem bylo jeho doporučení regulace úrokové míry (str. 26). Úrokové míry se musí přizpůsobovat vývoji hospodářství, ve kterém se mohou vyskytnout situace, kdy je i základní úrokové míry nutné razantně zvyšovat, aby banky bránily svoje rezervy (nemluvě už o době inflací a hyperinflací). Regulace úrokové míry až do poloviny 19. století působila ve Velké Británii značné problémy a zrušení této regulace se ukazovalo jako stále nezbytnější. Mimochodem regulace úrokových měr byla i jedním ze základních pilířů merkantilistické politiky, o čemž se Goodwin zapomíná zmínit. Jestli se dnes obecně ekonomové nezmiňují, že Smith doporučoval regulace úrokových měr, tak je to proto, že v tomto směru nepřinesl oproti merkantilistům nic nového a možná lidé taktně některé omyly velikánů přehlížejí.

Dále je zde regulace zisků (str. 27). „Nelze mít vysoké zisky a vysoké mzdy najednou“ – je očividný omyl vycházející ze statických představ o hospodářství. Mzdy a zisky jsou určeny při formování cen statků vyšších řádů. Neplatí, že „o co mají kapitalisté víc, o to dělníci dostanou méně.“ U Adama Smithe lze vskutku nalézt několik nesouvislých poznámek, z nichž plyne, že pokládal pozici kapitalistů a zaměstnanců na trhu za nerovnou. Ovšem už z toho nevyvodil žádné logické implikace, protože ty by nakonec ukázaly, že takové pojetí je paradoxní. Na trhu, kde by zaměstnavatelé měli systematicky výrazně lepší pozici, takže výše mezd by byla stlačena pod produktivitu zaměstnanců, by nemohla existovat nezaměstnanost. Za takových podmínek by se kapitalistům vyplatilo zaměstnat kohokoliv, kdo by se namanul, protože každý další zaměstnanec by znamenal nárůst jejich zisku. Také by se vyplácelo nahrazovat kapitál prací. Stroje musí kapitalista nakupovat od jiného kapitalisty, takže na trhu strojů nemůže být řeči o systematické výhodě jedné strany a kapitalista zde platí mezní produktivitu stroje. Kdyby měl oproti tomu alternativu zaměstnat práci a zaplatit za ní pod její produktivitou, tak je jasné, po čem by takový zisk maximalizující kapitalista sáhnul.

Je evidentní, že podobné poznámky musí nutně zůstat ve stavu izolovaných fragmentů, aby se mohly jevit alespoň prima facie přijatelně. Nelze na nich vystavět žádný koherentní systém, který by se nedostal do rozporu s fakty, jak je známe. To je ovšem jedna z věcí, která se jako červená nit táhne celým Goodwinovým příběhem.

Co se tedy týče zvyšování celkové životní úrovně, tak by mělo v paměti čtenáře zůstat, že jako jedinou základní dlouhodobě úspěšnou cestu jak klasičtí tak novodobí ekonomové vidí v rozšiřování a prohlubování dělby práce a v akumulaci kapitálu. Rozvoj technologií a vzestup reálných mezd a tedy i životní úrovně je pak důsledek těchto dvou procesů. Jakékoliv omezení zisků nebo dokonce umělý tlak na zvyšování mezd je naprosto v rozporu s tím, co ekonomie tvrdí i s duchem Smithova díla, byť je to možné opřít o několik nesouvislých a nepromyšlených fragmentů toho, co Smith někde tvrdil. (Obdobně nesouvislým a nepromyšleným fragmentem v jeho díle byla ostatně i sama pracovní teorie hodnoty.)

Poměrně dobře jsou naopak popsaná Smithova varování před státními privilegii pro určité podniky. Ovšem otázkou je: pokud podnikatelé (kapitalisté) lobují a podplácejí, aby dostali od vlády určité výhody, a vláda jim je udělí, kdo že je ten špatný – vláda nebo podnikatelé? Goodwin se soustavně snaží tuto věc posouvat tak, aby obvinil podnikatele a vyvinil vládu. „Adam Smith nesoudil doslovně, že volné trhy ohrožuje vláda. Soudil, že je ohrožují velcí kapitalisté, kteří ošálí vládu, a ta je favorizuje.“ (str. 28)

Podle mého názoru, a odvážím se tvrdit, že reflektuje názor ostatních klasických liberálů, je zde základem problému pravomoc vlády vůbec nějaká privilegia udělit. Nemůže být problém touha lidí zbohatnout bezpracně nebo si ušetřit co nejvíc námahy, protože pak bychom odsoudili lidský život jako takový, ale systém, který jim k tomu dává prostor a příležitost pomocí udílení privilegií – a tedy ve své podstatě je vskutku hlavním problémem existence vlády.

Navíc Goodwin (stejně jako v jiných případech) podsouvá čtenářům myšlenku, že toto bylo Smithovo téma, které od jeho doby bylo snad nějaké zapomenuté nebo zanedbávané. Opak je pravdou. Zformovala se celá škola veřejné volby, která poznatky v tomto stylu dále rozvíjí a upřesňuje. Díky ní víme dobře, jakým způsobem zájmové skupiny pro sebe získávají od státu privilegia.

Postupujme dále k Malthusovi a Ricardovi. Goodwin se nejprve pouští do vysvětlování Malthusovy Eseje o populaci, která ve svém prvním vydání tvrdila, že míra porodnosti bude vyšší, než jak budou narůstat prostředky k obživě, takže životní úroveň lidských mas nelze dost dobře zvyšovat, protože více prostředků přinese pouze více hladových krků. Pak dodává:

„V jednom měl Malthus pravdu: Planeta, která má konečné rozměry, si nemůže dovolit nekonečný populační růst ani nekonečný hospodářský růst.“ (str. 36)

To bohužel opět vypovídá o nepochopení nebo překroucení některých základních věcí. Malthusův zákon můžeme přeformulovat tak, aby dával smysl a zapadl do celkového ekonomického myšlení, pokud ho ztotožníme se zákonem klesajících výnosů. Říká pak to, že ceteris paribus existuje určitá optimální velikost populace, při níž bude příjem na hlavu maximální a po překročení tohoto bodu bude příjem na hlavu klesat. Jestli k tomu někdy skutečně došlo je faktická otázka, kterou bychom si neměli plést s otázkou obecného principu.

A co koncem 18. století tak příznivě narušilo ceteris paribus, že lidstvo zažilo jak prudkou populační explozi, tak nárůst životní úrovně? Došlo k takovému rozšíření a prohloubení dělby práce, že to umožnilo uvést do života velkou řadu nových vynálezů. Technický pokrok byl ještě explozivnější než populační a naplňoval se postřeh Juliana Simona – více hlav víc ví a jakmile nejsou lidé podrobeni dusivým omezením, může jejich génius rozlétnout ke hvězdám. Dokud nenarazíme na meze vynalézavosti, můžeme mít nekonečný hospodářský růst a meze vynalézavosti se budou v příhodných podmínkách posouvat společně s lidskou populací. Goodwin si tedy vzal z Malthuse přesně to, v čem pravdu neměl.

Bohužel Goodwinův komiks na těch pár stránkách (str. 35-36) věnovaných Malthusovi propaguje i další obecně rozšířené omyly. Není pravda, že by v Anglii měly chudší rodiny víc dětí než bohatší. Matt Ridley uvádí, že tomu bylo přesně naopak: „… relativně bohatí lidé měli více dětí než relativně chudí. Britský kupec, který po sobě zanechal dědictví 1000 liber, měl v době smrti v průměru čtyři děti, zatímco námezdní pracovník, který po sobě zanechal 10 liber, jen dvě. Takový trend byl patrný i v Číně… Ekonom Gregory Clark na základě právních záznamů ukázal, že řídká příjmení chudých přetrvala v mnohem menší míře, než příjmení bohatých. Kolem roku 1700 tak byla v Británii většina chudých vlastně potomky bohatých.“ (Racionální optimista, str. 185)

Zdá se tedy, že rodiny už tehdy plánovaly děti v závislosti na tom, kolik měly prostředků k jejich obživě. „Nemluvíme o antikoncepci“ bylo až puritánství druhé poloviny 19. století.

Není také pravda, že by se Malthusovy myšlenky „ujaly mezi bohatými lidmi“ jak je naznačováno z důvodů, že by jim nějak vyhovovaly, nebo že by se kvůli nim ekonomii začalo říkat „neradostná věda“. Frázi „dismal science“ použil Carlyle v roce 1849 a to v Occational Discourse on the Negro Question, kde propagoval znovuzavedení otrokářství. Napsal, že „ekonomie je neradostnou vědou, protože objevila tajemství vesmíru v nabídce a poptávce a omezila tak povinnosti lidských vládců na to, aby nechali člověka na pokoji,“ namísto toho aby tito vládci „nutili líné černochy v Západní indii k práci, a vykonávání stvořitelovi vůle.“

O klasické ekonomii se zde očividně dá vyprávět daleko příznivější obraz, než jaký se snaží vymalovat Goodwin.

Co se týče Ricarda, Goodwin se až přehnaně snaží zdůraznit, že pracuje s modely, které mají nějaké předpoklady a podmínky, za kterých fungují. Hrubě se mýlí, když si myslí, že by tohle mohlo zneplatnit závěry plynoucí z komparativní výhody:

„Tohle jsou reálné možnosti, které Ricardo ze svého modelu vynechal: Co zabrání britským manažerům přesunout výrobu do efektivního Portugalska a připravit tak britské dělníky o práci? Co když doprava zboží bude stát víc, než se obchodem vydělá? Co když se obchod zhroutí, Portugalsko bude mít veškeré víno a žádné šaty?“ (str. 40)

Nu, ideálně by nemělo nic bránit volnému pohybu osob a kapitálu. Teprve pak dostaneme tu nejvyšší možnou produkci, protože všechno se bude produkovat tam, kde k tomu jsou nejlepší podmínky. Pokud dojde k přesunutí výroby na efektivnější místo, znamená to její nárůst a tedy celkově lepší stav, než jaký existoval před tím! Dělníci v Británii tedy přijdou o tuto konkrétní práci a budou se muset zase specializovat na něco jiného – a komparativní výhoda říká, že vždycky je způsob, jak se i ti méně schopní mohou zapojit do produkce.

Ano – Ricardo ve svých příkladech se zeměmi předpokládá, že nebude docházet k přesunům lidí a kapitálu, ale jen k přesunům vyrobeného zboží. Ovšem svět, kde je možné přesunout i kapitál a lidi je o to produktivnější, než jsou jeho příklady, a navíc je to nijak nezneplatňuje, jakmile dojde na vysvětlování meziosobní směny.

Je samozřejmě řada případů, kdy se s něčím nedá obchodovat vůbec, protože dopravní náklady jsou větší, než by byly výnosy z obchodu. Ale co to má dokazovat? Jak má zneplnatnit model ukazující výhodu obchodu poukaz na to, že nebude platit v situaci, kdy se vůbec obchodovat nedá? Není jasné, co má Goodwin na mysli, když mluví o „zhroucení obchodu“.

Zcela ideologicky podjatá a nesmyslná je pak Goodwinova poznámka o volném trhu na str. 41: „Což není úplně náhoda – dobře to funguje pro bohaté a mocné.“

Připisovat učení o volném trhu jako vyhovující určitým skupinovým zájmům je klasická karta socialistů, kterou vynášejí už od doby Karla Marxe. Nedokáží ničím vyvrátit to, že „modelový volný trh funguje stejně jako dobře seřízený stroj a přiděluje lidem příjem založený na tom, co udělají pro ostatní.“(str. 41) Tak se ho snaží zdiskreditovat odkazem na zájmy.

Goodwinovi pravděpodobně nedochází nekonzistence toho, jak ještě o několik stran dříve popisoval merkantilismus jako vládní výhody, o které mají zájem bohatí a mocní. Tato vládní privilegia jsou samozřejmě antitezí volného trhu, zcela jasně narušují „mechanismus, který přiděluje lidem příjem založený na tom, co udělají pro ostatní,“ a přesně proto se také ocitla pod palbou klasických ekonomů. Co tedy ve skutečnosti bohatým vyhovuje – volný trh, nebo merkantilismus? A co bylo útokem na privilegia bohatých? Nebylo ve jménu volného trhu hlásáno zrušení otroctví, zrušení nevolnictví, zrušení obilných zákonů, zrušení obchodních monopolů "indických" společností – nebylo právě tohle největším útokem na privilegia bohatých a mocných v 18. a 19. století?

To, že Goodwin bude mít od nás odlišný pohled na příčiny krizí, krachů a hospodářských cyklů je samozřejmě dáno jeho příklonem ke keynesiánství. Nebudeme plýtvat příliš místa na detailní kritiku této části knihy (začíná na str. 48). Poukážeme jen na několik drobností.

Str. 49 – v komoditním standardu se samozřejmě produkované množství peněz řídí tím, jaká je po nich poptávka a tedy „jak jsou potřeba“, a to na základě úplně stejného ekonomického mechanismu, jako se řídí produkce kalhot nebo ponožek. To, co Goodwin o zlatém standardu uvádí, je tudíž jasně mylné.

Bankovnictví na částečných rezervách je dodnes podobné (str. 50), ale peníze nejsou totožné s dluhem (str. 51). Vlastníte-li dolarovou bankovku, tak ve striktním smyslu slova vám nikdo nic nedluží.

„Proč k propadům dochází, nevěděl nikdo.“ (str. 52) Tato poznámka opět odhaluje tragickou nevzdělanost, respektive plyne z Keynesovi nevzdělanosti a velikášství, když sám sebe ve 30. letech 20. století chválil, že je prvním, kdo přišel s teorií hospodářských cyklů. Bohužel mnoho jeho následovníků na tuto sebechválu skočilo a opakuje tato tvrzení po něm.

Existovala řada autorů, včetně hlavních postav klasické ekonomie, která o cyklech psala a která měla poměrně pokročilé teorie toho, proč k nim dochází. (Možná psali lépe, než řada dnešních autorů.) Základní regulační zákony pro bankovnictví, přijímané v té době, vycházely do značné míry z tehdejších teorií cyklu. Navíc tehdejší cyklus relativně více a přímějším způsobem postihoval bohaté než chudé. Byli to bohatí, kdo měli uloženy peníze v krachujících bankách a byli to bohatí, kteří přicházeli při krizi o své pozice a na jejich místo se prodrali noví podnikatelé.

Goodwin se poté přesouvá z Anglie do USA a zde můžeme být opět svědky dalších podivuhodných nekonzistencí. Popisuje spor mezi Jeffersonem a Hamiltonem (str. 57) o budoucí podobu Spojených států tak, aby dal najevo, že je na straně Jeffersona. Ovšem kdyby si dal práci trochu popsat Hamiltonův hospodářský program (jenž byl ve své podstatě kopií tehdy již ustupujícího britského merkantilismu), který měl být ostentativně ve prospěch bohatých, tak by byla na první pohled vidět jeho velká afinita s Bismarckovým „smíšeným hospodářstvím“ - které Goodwin o několik stran dále vychvaluje jako ten nejúspěšnější model! (str. 65) Pokud by si přečetl Hamiltonovy zprávy, tak podobnost s obrázkem „tady potřebujeme přístav, tady loděnici, musí se to financovat“ a „kontrolovaný rozvoj dopravy a průmyslu“ by přímo bila do očí. Nemluvě už o rozvoji armády a námořnictva a snech o imperiální expanzi.

Což je mimochodem další Goodwinův podpásový úder, když se (str. 52) snaží spojit Britský imperialismus s volným obchodem a nezmiňuje se o tom, že imperialismus byl daleko těsněji a logičtěji spojený s merkantilismem i s pozdějším Bismarckovým neomerkantilismem.

Výhrady bych měl i k tomu, jak Goodwin prezentuje chyby v pracovní teorii hodnoty a čím je oproti ní lepší teorie mezního užitku. (str. 67 -71) Není překvapivé, že z tohoto příběhu vynechává Rakušany – Mengera a Bawerka, protože kdyby je znal, tak by znal i ty nejzásadnější námitky proti pracovní teorii hodnoty, které by pak v přehledu nemohl opominout uvést. Stručně řečeno, pracovní teorie hodnoty nemůže být ani přibližně pravdivá a to z důvodů, že dochází k vyrovnávání zisků i mezi odvětvími, které zaměstnávají práci a kapitál v nestejných poměrech.

Další část Goodwinova komiksu (kapitola 3, Moc peněz) je pak klasickým progresivním příběhem o nárůstu moci velkých společností v USA a boji proti trustům na přelomu 19. a 20. století. Občas do tohoto příběhu sice pronikne užitečná informace – jako například o vládních dotacích a korupci při stavbě transkontinentálních železnic (str. 75) – ale vytrácí se informace o tom, že existovali podnikatelé, kteří byli úspěšní bez vládních dotací a pomoci (J.J. Hill vystavěl svou transkontinentální železnici zcela bez vládní asistence). A příběh o Standard Oil je bohužel tradičně naprosto zkreslený. Trust U. S. Steel měl největší tržní podíl v době svého vzniku a od té doby ho setrvale ztrácel. To je právě ten rozdíl mezi U. S. Steel a ministerstvem ocelářství (str. 81) – U. S. Steel měl neustále konkurenci, která navíc byla dravější a úspěšnější.

Mohli bychom takto rozebírat celý zbytek knihy, ale již toto stačí, abychom mohli posoudit Goodwinův přístup. Goodwin se snaží dokázat určitou tezi. Je to teze o úspěšném smíšeném hospodářství, kde je místo pro trh, ale hlavně pro moudré státní zásahy osvícené silné vlády progresivistů nebo levicových demokratů. Smíšené hospodářství je nelogický, přechodný a vnitřně rozporný systém, takže i v onom dokazování můžeme vidět řadu logických děr. Hospodářské politiky Colberta a Hamiltona byly z velké části tytéž, jako hospodářské politiky Bismarcka a Keynese, a to v základních východiscích i v praxi. Nelze pak logicky jedny zavrhovat a druhé oslavovat. Nelze se hlásit k Jeffersonovi a zároveň k Bismarckovi. Goodwin často sklouzává k chybě post hoc ergo propter hoc. To, že Británie na konci 19. století rostla již pomaleji než Německo, není důkazem úspěšnosti „německého“ modelu. To, že někde panovala prosperita, nebylo způsobeno vysokými příjmy atd.

Goodwin si selektivně vybírá, co se mu pro jeho tezi hodí. Má své jasné oblíbence a neoblíbence. Oslavuje Theodora Roosevelta jako pokrokáře, který zatočil s trusty, a zároveň cituje Marka Twaina, jak na konci 19. století říká, že to byl „pozlacený věk“. Nuže, Twaina by šlo citovat v souvislosti s Rooseveltem a dát tomu naprosto jinou konotaci, protože ten se přímo o Rooseveltovi vyjádřil jako o „jasném šílenci“, který ignoroval veškerá ústavní omezení prezidentské moci, založil neblahou tradici imperiálního prezidentství a vedl několik expanzionistických dobrodružství za „americké zájmy“. Naopak antiimperialistickou ligu, která bojovala proti Rooseveltově expanzionistické politice na Kubě a na Filipínách, vedli někteří přední průmyslníci a boháči, jako Andrew Carnegie. Bylo by možné, ba dokonce snadné role přehodit, z "loupeživých baronů" udělat kladné hrdiny a z Roosevelta válečného štváče a jednu ze záporných postav historie.

Znovu bych připomněl, že toto vše je v knize ještě před tím, než Goodwin výslovně řekne, že od tohoto momentu bude vyslovovat především svůj kontroverzní politický názor, a že před tím hlavně popisoval minulost. Úsudek o tom, jaký ten postoj je, si lze poměrně dobře učinit už z toho, jak Goodwin popsal minulost.

Nakonec hlavní slabinu knihy lze shrnout takto:

zobrazit komentáře (3)