Recenze: Ztraceni v ghettu

Mises.cz: 24. dubna 2016, Tomáš Macháček, komentářů: 4

Theodore Dalrymple (vlastním jménem Anthony Daniels) je známý britský psychiatr a vězeňský lékař na odpočinku a zároveň autorem bezpočtu prací týkajících se převážně toho, s čím se setkával dennodenně po mnoho let – problémy a postoje (převážně) britské společenské spodiny.

Kniha, kterou jsem od autora četl, byla sbírka esejů „Ztraceni v ghettu“ (1), kterou tvoří dvě části:

-Pochmurná realita – příklady z autorovy praxe rozděleny dle konkrétnějšího tematického zaměření do šestnácti kapitol s údernými a trefně popisnými názvy (Ten nůž se do něj zabod, Zvolili neúspěch, Dělá svinčík prasata?...)

-A ještě pochmurnější teorie – stylově podobná první části. Obsahuje úvahy o působení levicových elit či o (ne)fungování britské policie

Doktor Dalrymple již v předmluvě v podstatě odkrývá karty a de facto shrnuje obsah knihy. To však ani náhodou neodrazuje od dalšího čtení fascinujících (byť poněkud pochmurných) příběhů a úvah. Dalrymple odmítá ekonomický determinismus (tedy že chudoba plodí chudobu) jako nesmyslný, poněvadž bychom žili stále v jeskyních. Ne, současná spodina je bohatší, než kdykoliv v dějinách. Z historického hlediska je vlastně bohatá. 

Též role sociálního státu při rozšiřování řad spodiny je dle něj přehnaná. Ten nárůst spodiny možná umožňuje, ale nikoli nevyhnutelně.

Dalrymplova kniha se v širokém pojetí točí okolo dvou hlavních témat. Jednak je zde nepopiratelná role osobní odpovědnosti, které se pacienti z řad nižších vrstev snaží vyhnout stylizováním se do role oběti. Násilník tak kupříkladu prohlašuje, že svou ženu zbil, protože měl těžké dětství, ve škole jej šikanovali atd. A když vypráví o tom, jak jej policisté zmlátili, tak nikdy o nich netvrdí, že měli těžké dětství, ale přisuzuje jim svobodnou a zlomyslnou vůli.

„Začal jsem odhalování této nepoctivosti a tohoto sebeklamu považovat za základ své práce. Když mi někdo začne vysvětlovat své asociální chování slovy, že se nechá snadno svést, zeptám se ho, jestli se někdy v životě nechal tak snadno svést také ke studiu matematiky či konjuktivů francouzských sloves. Dotyčný se bez výjimky začne chechtat, najednou mu dochází absurdita jeho slov. A skutečně i často uzná, jak nesmyslné toto předstírání celou dobu také bylo, a někdy i to, že mu z něj plynuly určité psychologické a sociální výhody.“

Dost možná každý člověk hledá psychologické berličky. Jsou to však intelektuálové - sociologové, kriminologové, terapeuti atd., kteří je spodině v hojnosti poskytují (a to je druhé hlavní téma knihy). Jejich vzývání morálního, kulturního a intelektuálního relativismu, jež sami osobně nevykonávají, uposlechly v největší míře právě spodní vrstvy společnosti, jejíž členové se tak kupříkladu dožadují léčby „závislosti na zločinu“. Byli to právě intelektuálové, kteří volali po sexuální revoluci, která by lidstvo zbavila frustrace potlačovaného chtíče a údajného útlaku buržoazní rodiny. A byly to právě nejnižší vrstvy, které se nejvíce řídily jejich idejemi. Ráj se však nedostavil. Zato všechny druhy patologických společenských jevů zažívají zběsilou expanzi. Téměř všechny děti z nejnižších vrstev se rodí mimo manželství. Otcové hromadně opouštějí své rodiny (2).

Autor si též všímá zvrácených pobídek sociálního systému. Obecní byty tudíž nejsou přidělovány těm, kteří jsou v těžké situaci, ale zároveň neměli problém se zákonem. Takové posudky by okamžitě vyloučily uchazeče o bydlení. Zato lidé s protispolečenským chováním (uživatelé drog, sázkaři…) mají v pořadníku výhodu. Jak by řekl ekonom - dotujte protispolečenské chování a budete mít více protispolečenského chování.

Též představa sociálních reformátorů o tom, jak zločin spolu s chudobou zmizí, se ukázala lichou. Bydlení a příjem získané automatickým nárokem vděčnost nevyvolávají. Cílevědomost a úsilí vystřídalo okamžité uspokojování potřeb. Chudobu materiální vystřídala chudoba duchovní. Zajímavá je též zkušenost autorových kolegů, kteří přijeli na praxi ze zemí třetího světa (Indie, Filipíny…). Pro ně je nepochopitelné chování britské spodiny – odevzdanost, agrese, nepořádnost, sebepoškozování atd. Chudí z jejich vlastí se mají materiálně mnohem hůře, ale neexistuje, aby své životy vědomě zahazovali.

Dalrymple je též kritický vůči nekritickému multikulturalismu a připomíná, že netolerancí nemusí trpět pouze hostitelská společnost.

Zdá se též, že návyky a životní styl nižších vrstev stoupají po společenském žebříčku vzhůru a zasahují již i střední a vyšší třídy. To je novinka. Pouze životy nižších vrstev jsou vnímány jako autentické a obdivuhodné svou spontánností.

Autorem předvedených případů a z nich vyvozených závěrů je bezpočet a jen obtížně se koherentně převádějí do recenze, tak se nespoléhejte jen na ni a pokud vás tato témata zajímají, neváhejte a pusťte se do čtení!

(1)V originále „Life at the Bottom: The Worldview That Makes the Underclass“ (2001), český překlad vyšel v roce 2005 jako „Život na dně“ a znovu v roce 2011 jako „Ztraceni v ghettu“.

(2)Tento jev se zřejmě stále více usazuje i v ČR. Poprvé mě na něj upozornila cca před třemi lety bývalá spolužačka. Následně jsem provedl vlastní namátkovou prohlídku internetových seznamek. Není zase tak těžké narazit na mladou (do 25 let) matku, kterou partner opustil (tato skutečnost je často výslovně uvedena). V asi dvou nebo třech případech šlo dokonce teprve o nastávající matky. Můj náhodný výzkum se týkal jen oblasti střední Moravy.