Reformismus Tomáše Sedláčka

Mises.cz: 02. března 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 8

Politické vyznání, které Tomáš Sedláček sepsal v tomto svém článku: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=19236, by se dalo pravděpodobně zařadit vedle fabiánského socialismu. Kdybych byl sociolog, napsal bych o něm, že je to typických postoj vzdělaných městských vyšších středních tříd. Na jedné straně odpor proti revoluční komunistické levici, která konec konců už bohatě využila příležitosti historicky se znemožnit, na druhé straně palčivé vnímání toho, že naše současnost je plná problémů, které by bylo dobré tak nebo onak řešit. A jako jediný recept se jeví neustávající reformní činnost, opravování, vylepšování a regulování.

Od marxistů kdysi takový postoj dostal výsměšnou nálepku „buržoazní reformismus“. Prakticky jediným výchozím bodem je tvrzení, že na existující problémy je potřeba nacházet ad hoc řešení, aniž by bylo dopředu naznačeno, v jakém směru budou (nebo nebudou) taková řešení ležet. Po ideové stránce je toto nepochybně dosti ploché a lidem hledajícím nějaké pevné zásady nebo bouřlivějším revolucionářům nemá moc co nabídnout. Přitažlivější je takové přesvědčení pro lidi, kteří sami sebe chtějí pokládat za nezaujaté, vůči všem ideologiím skeptické a životem poučené.

Na takovém postoji by ještě nebylo nic obzvlášť škodlivého nebo nebezpečného. Kámen úrazu ovšem nastává tehdy, když mají tito lidé na nějakém konkrétním problému, který společnost trápí, provést jeho analýzu a navrhnout nějaká praktická řešení. Jednak často postrádají potřebné analytické znalosti (což si sami neuvědomují) a nemají ani žádné zásady, kterými by se řídili. Téměř vždy tedy podlehnou určitým obecně rozšířeným omylům a jako jediné praktické řešení budou vidět nějakou státní intervenci, která omezí svobodu, způsobí řadu dalších nepředvídaných problémů a kumulativní dopad těchto intervencí nás posune zase blíže k socialismu.

Lidem, kteří nepostrádají velkou dávku skepticismu vůči ideologiím a jejich doktrínám totiž často chybí skepse nejdůležitější – skepse vůči účinnosti státních zásahů. Máme problémy: Rozmáhá se gamblerství na výherních automatech. Zakázat! Drogové závislosti. Zakázat! Skleníkové plyny. Zakázat! Otcové opouští matky s malými dětmi. Otce zavřít do vězení, matkám dát podporu. Kouří se v hospodách. Zakázat! Lidé jsou hloupí. Zavřete je do škol a dejte jim pak papíry na to, že jsou chytří. Pije se moc alkoholu. Zdanit! Lidé málo vydělávají. Uděláme zákon, aby vydělávali více (zvedneme minimální mzdu). Lidé jsou nemocní. Uděláme zákon, aby všichni nemocní dostali špičkovou lékařskou péči.

Takovým způsobem vznikl ve společnosti nebezpečný trend. Lidé stále více viděli ve státu a v tom, jak stát může intervenovat a regulovat, prostředek pro zdokonalení chodu společnosti, takže pak byli stále méně schopni pracovat na odstraňování těchto problémů svou vlastní iniciativou. Stát začal být vnímán jako instituce, která - kdyby chtěla a kdyby byla vedena těmi správnými lidmi – by nějak mohla zařídit odstranění veškerého zla a veškeré bídy. „Že se máme špatně, je proto, že v čele státu stojí lidé, co si jen hrabou pro sebe a nestarají se o obyčejné lidi.“ Tak zní verdikt veřejného mínění.

Jedním ze základních znaků toho, že se člověk vzdělal v ekonomii, bývá právě to, že získá nedůvěru a skepsi (kterou většina laiků postrádá) k účinnosti státních zásahů a regulací jakožto nástrojů vhodných k léčení neduhů tohoto světa. Znakem „hard core proudu ekonomické pravice“ není to, že by tvrdila o trzích, že jsou „božské, neomylné, racionální, dokonale alokující a spravedlivé,“ ale to, že o státních zásazích tvrdí, že tudy cesta k vyléčení neduhů světa nevede. A pokud chce někdo problémy skutečně poctivě řešit, tak je pro něj cenná i ta informace o tom, kde řešení určitě nenajde.