Róbert Chovanculiak: Pokrok bez povolenia (recenze)

Mises.cz: 05. května 2020, Urza, komentářů: 6

Často s radostí vyzdvihuji sílu a rozmanitost československého libertariánského hnutí, jež svou viditelností a aktivitami předčí podobná hnutí v drtivé většině jiných (často i mnohem větších) zemích. Nejen, že tu máme celou spoustu zapálených lidí, kteří šíření svobody zasvětili podstatnou část svého života; za hlavní klíč k úspěchu považuji (u libertariánů nepřekvapivou) individualitu našich osobností a hlavně propastnou rozdílnost myšlení i tvorby. Lišíme se nejen různými hnacími motory a druhy lásky ke svobodě, ale také celkovým stylem, vystupováním a způsobem prezentace toho, co považujeme za důležité. Jsou mezi námi akademici, hackeři, kravaťáci, pankáči, umělci, lidé přísně logičtí i emocionální; někteří z nás své posluchače šokují, strhávají, ale i naštvávají, zatímco jiní našlapují zlehka, čímž jsou schopni oslovit i konzervativní publikum.

Během četby knihy Pokrok bez povolenia, jejíž autor Róbert Chovanculiak psal pro československý Institut Ludwiga von Misese již před deseti lety, jsem si znovu připomněl, proč má naše libertariánské hnutí tak silného ducha. Moc se mi líbilo číst řádky knihy napsané způsobem, který by mě nikdy v životě nenapadlo zvolit; a i kdyby napadlo, nebyl bych schopen jej uvést do praxe. Radostí mě naplňuje fakt, že Róbertova kniha patrně dokáže oslovit mraky lidí, ke kterým bych já nikdy proniknout nedokázal; a při pokusu o něco takového bych je nejspíš ještě naštval a zatvrdil. Pokrok bez povolenia přibližuje čtenáři principy rakouské ekonomické školy na konkrétních příkladech z praxe; a to tak brilantním způsobem, že si toho čtenář neznalý libertariánských myšlenek během četby celé knihy nemusí vůbec povšimnout, čímž autor předchází odmítnutí myšlenek skrze jejich onálepkování.

Dovolím si uvést citát E. O. Wilsona, který můžeme najít někde na prvních stránkách knihy; dle mého názoru ji velice dobře vystihuje: „Máme paleolitické emócie, stredoveké inštitúcie a nadpozemskú technológiu.“ A právě tou „nadpozemskou technologií“ se autor napříč knihou zabývá. Poukazuje na odvěký rozpor „regulátora“ a „inovátora“; odcituji postřeh z knihy, který považuji za nadčasový: Verejná regulácia je z princípu statická. Regulátor na základe toho, čo vie o minulosti, zadefinuje podmienky pre prítomnosť. Nemôže však vedieť, čo príde v budúcnosti. Inovácia predstavuje z definície presný opak. Inovátora nezaujíma, čo a ako robili ľudia v minulosti a aký je súčasný stav. Inovácia je projekciou budúcnosti. Problém nastáva, keď tieto dva abstraktné koncepty na seba narazia v reálnom svete. Inovátori navrhnú inováciu na základe jej budúcej užitočnosti, no regulátori ju hodnotia podľa starých štandardov.

Autor v knize nenásilnou a poutavou formou vysvětluje, proč je svoboda nutnou podmínkou k tomu, aby naše společnost vzkvétala a někam se posouvala; oproti tomu nesvoboda, regulace a nutnost povolení k poskytování nejrůznějších služeb pokrok přímo brzdí a dusí kreativitu. Právě absence (či spíše minimum) regulací je jednou z hlavních příčin, proč jde virtuální prostředí tak rychle kupředu a proč se tak nezastavitelně rozvíjí. Čím více dané prostředí sešněrujeme vynucenými (!) standardy, což je trend, ke kterému bohužel stále více dochází i na Internetu, tím pomalejší bude další pokrok a vývoj (dobrovolně přijaté standardy naopak ničemu nevadí – ty lze totiž kdykoliv opustit, což lidé udělají ve chvíli, kdy jim začnou být na obtíž).

Ústředním motivem knihy jsou pak tržní selhání; ze čtyř nejčastěji uváděných se autor zabývá dvěma – informační asymetrií a veřejnými statky – a přidává ještě jedno navíc – vymáhání práva. Protože jsem na toto téma nedávno natočil video, nemohl jsem se ubránit srovnání: Zatímco já k tržním selháním přistupoval teoreticky, otevřeně a možná zbytečně konfrontačně, Róbert Chovanculiak na to šel od lesa, smířlivě, vše ukazoval na konkrétních příkladech a vysvětloval způsobem, který se bude těžko odmítat i lidem z opačné strany názorového spektra. Jen těžko lze totiž oponovat tvrzení, že ačkoliv dříve představovala třeba informační asymetrie či černé pasažérství závažný problém, s tak čistými řešeními, jaké představují je třeba reputační systém (recenze) či crowdfunding (kolektivní financování), žádný regulátor nikdy v historii nepřišel. A i kdyby byly tyto problémy před padesáti lety více než palčivé, moderní technologie přicházejí s naprosto elegantním řešením.

Naprosto zásadním znakem digitálního věku je bezprecedentně brutální pokles transakčních nákladů; sdílená ekonomika tak může fungovat na (semi)decentralizovaných platformách, aniž by bylo zapotřebí centrálního regulátora. Tržní mechanismy jsou sice vždy efektivnější než centrální plánování, avšak ve virtuálním prostředí to platí stonásobně, jelikož cena šíření informací je oproti „kamennému“ světu směšně nízká. To do značné míry řeší nejen problém informační asymetrie (jak už název napovídá), ale také nedokonalé konkurence (ani ta virtuální není dokonalá, ale má daleko lepší možnosti se k ní přiblížit). To se dozvídáme v první části knihy. Nízké transakční náklady a snadné šíření informací pozitivně ovlivňují i problém černého pasažéra skrze crowdfunding – tomu je věnována prostřední část.

Poslední část knihy – Právo a poriadok v internetovej anarchii – se zabývá tvorbou pořádku uprostřed chaosu; popisuje „soukromé internetové kluby“ (YouTube, eBay, Facebook a podobně) s vlastními pravidly, k jejichž dodržování se uživatelé zavazují. Jsou pro ně však závazné jen dokud používají danou službu; když jim vyhovovat přestanou, mohou onu platformu kdykoliv opustit. Tím vlastně vzniká „volný trh pravidel“. Nemilosrdná (avšak životodárná a pro efektivní fungování světa nezbytná) konkurence smete každého, kdo svým zákazníkům nedokáže nabídnout to, oč mají zájem. V knize se též můžete dočíst o platformách, díky kterým lze obejít nejrůznější omezení „kamenného“ světa; ať už se jedná o anonymní platby za zbraně, drogy či libovolné jiné zakázané statky.

Na závěr knihy autor nezapomněl upozornit na nevýhody a limity decentralizace, což považuji za velice zásadní; ačkoliv jsem sám velkým zastáncem decentralizovaného přístupu, v oblasti technologií během posledních let (ve své bublině) občas narážím na fenomén „decentralizace za každou cenu“ – i tam, kde to vlastně nic moc nepřináší. Róbert Chovanculiak správně poukazuje na to, že decentralizace má svou cenu; a také připomíná, že internetové platformy nejsou všemocné, na což spousta nadšenců ráda zapomíná. Správně konstatuje, že ať už vybudujeme ve virtuálním světě cokoliv, vždy je to navázáno na fyzickou infrastrukturu, ke které mohou státy poslat své silové složky a ovládnout ji (což pochopitelně neznamená, že by bylo vše ztraceno; ale je třeba to stále brát v úvahu a nikdy nezapomenout).

Knihu rozhodně doporučuji k přečtení libertariánům; ale především vnímám její potenciál přiblížit myšlenky svobody velice stravitelnou cestou technicky zaměřeným lidem, které fascinují moderní technologie, neboť je mezi nimi celá spousta etatistů. Máte-li ve svém okolí někoho takového, vřele doporučuji mu ji dát k přečtení. Pokrok bez povolenia vyšel původně ve slovenštině; já osobně v podstatě ani nevnímám, zda čtu česky či slovensky, leč pro ty, kdo to takhle nemají, byla kniha přeložena, takže je nyní k dostání v obou jazycích.